Jen těžko bychom ve městě hledali někoho, kdo nezažil nebo nebyl na party s Ramelem. Asi nejznámější budějcký DJ je na scéně zhruba dvacet let. Většinou z jeho ruky uslyšíte r‘n’b nebo funky. Skvěle si ale umí prohrát i s housem. Neumí hrát na žádný hudební nástroj a o notách slyšel možná tak na základní škole. Základem všeho je ale podle něj hudbu cítit, a to on umí.
Jméno Ramel vzniklo už na škole. „Měl jsem spolužáka z Dubaje, který mi pořád říkal, že vypadám jako jeho bratranec Ramel. To jsem býval tmavší, teď jsem spíš takový Sean Connery,“ začíná se smíchem. Když se později rozhodoval, jaké umělecké jméno si zvolí, padlo právě Ramel.
Už od malička věděl, že jeho život bude spjatý s hudbou. „Doteď si pamatuju kazety, které jsem poslouchal s rodičema v autě. Slyším to a nejednou to tam prostě je. Ale když mi volá drahá, ať koupím cibuli, tak to v hlavě neudržím a domu samozřejmě přijedu bez cibule,“ směje se.
Kdo by čekal umělce, který hraje na několik hudebních nástrojů a zapíše vám melodii v notách, pravděpodobně by se nedočkal. „Na tyhle věci nikdy nebyl čas. Neumím ani noty. Zahrál bych na piano jednou rukou možná Ovčáky, ale nejspíš úplně blbě. Já mám prostě jedinou výhodu, a to tu, že hudbu cítím. A to je můj dar,“ vysvětluje.
Na začátky svojí kariéry má hodně mlhavé vzpomínky. „Zaprvé se v té době dost hulilo (smích) a zadruhé už je to prostě fakt hrozná doba. První akce, na které si vzpomínám, jsou rapové mejdany, které se dělaly v New Yorku. A to je 15 až 20 let zpátky,“ vzpomíná.
Co vlastně zajistí, že party, kterou hraje, bude dobrá? „To se nedá určit. Můžeš mít skvělé zázemí, narvanej klub, ale když to tam není, tak to tam prostě není. A s tím nic neuděláš. Já se vždycky snažím, aby se lidé v klubu cítili dobře. Protože oni zapomenou, co jsi řekl nebo udělal, ale zapamatujou si, jak se u toho cítili. Je velký rozdíl odehrát dobře koncert, a nebo těm lidem udělat dobrou atmosféru,“ vysvětluje Ramel.
Lidé už podle něj do klubů za DJem tolik nechodí. „Dřív tomu tak určitě bylo, ale dneska jde na nás hudba ze všech stran. Lidi to jen filtrují,“ přiznává. Pořád se ale stává, že za ním chodí lidi a chtějí zahrát písničku „na přání“. „Znám DJe, kteří jsou v takové situaci hned nasraní. Ale to bych byl nasranej každý mejdan. To k tomu prostě patří a je to daň za tuhle práci. Když přijdou s něčím, co má smysl, tak proč ne. Kolikrát ale chtějí zahrát věci, který prostě nemám. Takže používám takové odbourávací věty jako "To chodíš na mejdan kvůli jednomu songu? Ne? No tak máme ještě tři hodiny na to, vymyslet něco jinýho… Dá se to prostě vždycky udělat i příjemně. Vždycky mě pobaví, když za mnou přijde týpek, že tam má skvělou buchtu, ať mu zahraju tenhle song. Od toho dávám vždycky ruce pryč a říkám mu, že jestli jí dostane je jen na něm a není to můj bussines," popisuje některé situace z práce.
Není žádným překvapením, že s přibývajícím věkem člověk zvládá každou party hůř a hůř. „Kdo mě zná z dřívějška, tak ví, že by nebyl mejdan, kde by nebyla party. Ale pak se to nějak zlomilo, přišly problémy a přestal jsem kalit. Teď více méně čtyři roky nepiju, když nepočítám drink jednou za rok. Nakonec jsem zjistil, že mi to ani nechybí,“ přiznává.
Novou etapu života odstartoval otevřením vlastního studia PROCIT. „Pár měsíců zpátky jsem si uvědomil, že každý mejdan vždycky přijde někdo, kdo si chce zahrát, chce to zkusit. No tak mě napadlo prostě otevřít „školu“, pak jsem si do toho přibalil nahrávací studio, takže jsem pořídil hodně slušný nahrávací mikrofon. Třeba rádia mají dost často problém zadat nahrání spotů. A pak připravuju ještě jednu věc, ale to ještě nechci pouštět ven,“ říká s úsměvem.
Ramel je ale kromě DJe také tátou dvou dětí. Jak vlastně vnímají jeho práci? „Dávají mi nálož (smích). Ví, co táta dělá a snad to i berou. Nechávám je v tomhle volně přemýšlet. Děti jsou nejupřímnější stvoření, vždycky řeknou, co si myslí. Nedávno přišel malej domu s tím, že ve škole napsal moje jméno. Tak říkám, jooo, tys napsal táta? A on na to, že ne, že přece Ramel,“ uzavírá se smíchem.
Foto Jana Kroneislová
