Umělkyně Květa Pořádková neměla lehký životní osud. Nejdříve se musela poprat se závažnou nemocí a později se stala obětí domácího násilí. S nástrahami života se ale pere a pomáhá jí v tom umění. Už jako malá totiž začala tvořit. A dodnes je to jedna z jejích terapií. Rozpovídala se o tom v dalším seriálu Neobyčejní.
Umění se Květa Pořádková, s uměleckou přezdívkou Kvítí, věnovala už jako malá. Tvořit začala už na gymnáziu a umění se chtěla věnovat i v pozdějších letech. „Nechtěla jsem ale jít do klasického akademického malíře, protože to je pro mě tady v Čechách obor, který je hodně s otazníkem. Rozhodla jsem se věnovat spíše umělecké teorii a praxi,“ popisuje mladá umělkyně.
V 27 letech ale vážně onemocněla. Kvůli trombóze a plicní embolii se nemohla téměř půl roku pořádně hýbat. „Založila jsem si doma svůj první ateliér a začala jsem hodně malovat,“ vzpomíná.
Vážnou nemoc vystřídalo další těžké životní období, o kterém je pro Květu i teď – po dvou letech – těžké mluvit. Stala se obětí fyzického a psychického násilí, které na ní praktikoval otec její dcery. „Tehdy jsem znovu sáhla po tom, co mi nejvíc pomáhalo, a to byla tvorba. V té době se mi také narodilo dítě a bohužel jsem postupem času sledovala, že ten stav se vlastně podepisuje i na dceři. Tvorba nám nakonec pomohla oběma,“ popisuje.
Přišel ale moment, kdy se rozhodla, že musí ze vztahu odejít. Ze dne na den se ocitla sama se svojí dcerou, bez jakéhokoliv zázemí, věcí, ale i práce, o kterou kvůli covidu přišla. Hnacím motorem pro ni tehdy byla právě dcera. A terapií se jí znovu stalo umění.
Dlouhou dobu pro ni bylo umění o experimentování. O hledání směru, který by jí zaujal, vystihoval. „Během studia jsem začala více přemýšlet o významu umění, hledala jsem techniky, které mi nejvíc vyhovují. Poslední roky jsem si ale vybudovala signifikantní styl k mé tvorbě, který nejvíc vyjadřuje to, co prožívám. A myslím, že tohle je nějaká moje konečná forma,“ říká spokojeně.
Její díla dnes lidé poznají podle výšivek ženského těla, které na plátno přidává. Vytváří koláže, vrstvením barev, vyšívá a používá například suché květy. „Kytky jsem měla ráda už jako malá. Všechny děti si hrály na hřišti a já sbírala kytky,“ usmívá se.
Na inspiraci k tvorbě obrazů už nečeká. Postupem času se totiž naučila vidět ji všude kolem sebe. „Kdybych měla více času, tak budu tvořit mnohem víc. Nejvíc mě ale těší, že tvorba baví moji dceru. Díky tomu, že v tom vyrůstala, mnoho lidí říká, že už je lepší umělkyně než já,“ směje se a dodává: „Jako dítě není ještě ničím svázaná a její práce je uvolněná. Mám z toho obrovskou radost.“
Před nedávnem se Květa rozhodla sdílet svůj životní příběh s ostatními v soutěži Žena roku. „Nedělala jsem to ale kvůli tomu, abych si zvýšila ego nebo něco podobného. Měla jsem pocit, že je to něco, co potřebuji udělat. Kvůli mému životnímu příběhu. Zjistila jsem, že mi totiž sdílení pomáhá a ve chvíli, kdy by nějaká žena nebo člověk byl ve stejné situaci, tak by to mohlo být i pro ostatní hnacím motorem,“ vysvětluje.
Do budoucna by se chtěla ještě více věnovat tvorbě, ale také učení. Před nedávnem se totiž přihlásila ke studiu pedagoga volného času. Díky tomu může vše, co se naučila, předávat dál. „Chtěla bych, aby lidé pochopili, že tvorba je terapie. A že je důležité mít svůj osobní obraz. Pomáhá to usadit,“ uzavírá s tím, že nejdůležitější je pro ni ale to, aby tvořila a rozvíjela se dál její pětiletá dcera.
Autoři Květa Pořádková
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
