Počet zásahů Martina Pekárka by se počítal těžko. Zkušený hasič nastoupil do sboru v roce 1991 a od roku 2001 velel táborské četě. Byl u jednoho z největších požárů na území Jihočeského kraje za posledních 20 let a kromě jiného vedl evakuaci zhruba stovky lidí při povodních v roce 2013. O práci hasičů i infarktu, který přispěl k jeho konci ve službě, vypráví v dalším díle seriálu (Ne)obyčejní.
Procházíme po nádvoří hasičské stanice v Měšicích u Tábora, kde je při středečním odpoledni klid. Hasičská auta stojí připravena v garáži, my ale míříme směrem ke kancelářím.
„Ví o nás, sedneme si do zasedačky a rovnou bychom si mohli potykat,“ usmívá se Martin Pekárek, když se posadíme do prostorné místnosti, která slouží například ke vzdělávacím akcím pro děti.
Venku je chladno, i v tomto počasí mají ale hasiči dost práce. „Skvělý jsou labutě. Občan zavolá, my přijedeme, vlezeme na rybník a plazíme se po ledu. Pak se dostaneš k labuti, ta se na tebe podívá a v klidu odejde. To je klasika. Později jsme na ně pískali píšťalkou,“ usmívá se hasič, který na jihu Čech sloužil 33 let.
Oficiálně skončil 31. prosince minulého roku. Teď je v civilu. „Dneska máme desátého. Je to chvíle, takže je to zatím v pohodě. Asi ale nějaká nostalgie přijde, až mě kolegové pozvou na návštěvu,“ přiznává.
První dny pro Maritna Pekárka nejsou nijak zvlášť náročné. Sám se do velké fyzické aktivity ani zatím pustit nemůže.
„Trochu za to může počasí a trochu ten můj současný zdravotní stav,“ začíná popisovat, jak jeden z jeho prosincových dnů v práci skončil infarktem.
Martin Pekárek se věnoval hokeji. Jako brankář byl dokonce v reprezentačním výběru do 16 a 18 let. Trénovali ho Jiří Holeček či Vladimír Dzurilla. Ve 13 letech si doktor při pravidelné prohlídce všiml problému se srdcem, později se ukázalo, že jde o šelest. Dalších 40 let měl ale Martin Pekárek klid.
„Začalo to problémy s dýcháním, měl jsem svírání na hrudi. Zjistili, že mám nedomykavost srdeční chlkopně a zúžení aorty. Nasadili mi léčbu, všichni o tom věděli. 12. prosince jsem jel do práce a opět se mi udělalo nevolno, sednul jsem do auta, protože to bylo lepší, ale pak se to zase zhoršilo. V práci už mě kolega vedl k záchranářům, kteří tady slouží s námi. Zjistili mi infrakt a jeli jsme do Českých Budějovic,“ vzpomíná a na dálku děkuje lékařům v českobudějovické nemocnici.
Plánovaná operace je jedním z důvodů, proč Pekárek po 33 letech u Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje (HZS JK) končí. Služba to byla dlouhá a plná nejrůznějších výjezdů. V roce 1991 začínal v Písku, později se přesunul do Tábora, kde od roku 2001 působil jako velitel jedné ze tří čet, takzvaného "béčka".
„Po celou dobu svého působení u sboru byl uznávaným velitelem a příkladem pro své kolegy a podřízené. Vždy, kdykoliv bez ohledu na svůj volný čas, byl ochoten pracovat pro potřeby sboru. Při velení u zásahů uplatňoval své bohaté zkušenosti, postupoval metodicky a s obrovským přehledem,“ rozloučil se HZS JK s Martinem ve facebookovém příspěvku.
První velký požár si zkušený hasič moc dobře pamatuje. U Písku došlo k rozsáhlému požáru velkého statku. „Nad hlavou nám létaly a bouchaly tlakové lahve. Byl jsem...vystrašený,“ přiznává.
Ještě významnější události ale teprve přišly. Byl to například požár opravárenské haly firmy Comett Plus v Táboře, který patřil k nejrozsáhlejším požárům v posledních 20 letech na území Jihočeského kraje.
Zapomenout se nedá ani na povodně z roku 2013. „V údolí řeky Lužnice jsme evakuovali zhruba sto osob. Jste na lodi, hledáte ty lidi, zjišťujete, kde by se mohli nacházet a tak dále. Oheň zastavíš, ale povodeň ne, to je něco jiného,“ vypráví třiapadesátiletý Pekárek.
Z 90. let vzpomíná především na požáry, které hasiči řešili. To se později změnilo. Díky moderním technologiím se řadu požárů daří včas zachytit. V posledních letech řeší sbor více dopravních nehod, technických zásahů či výjezdů spojených s počasím, tedy silným větrem, povodněmi či sněhovými kalamitami.
„V hlavě ti nejvíc zůstanou dopravní nehody. Zažil jsme jich spousty. Nejhorší jsou ty s dětmi...“ přiznává zkušený velitel a těžko hledá další slova.
Existují i "dobré nehody". To jsou ty, kdy jednotka přijede na místo a všichni lidé jsou v pořádku mimo vozidlo.
„Špatné je, když jedeš a na horizontu vidíš černý kouř, to je špatně. Máš vteřiny na změnu taktiky, chlapi ví, co mají dělat, ty musíš využít pár vteřin na to, abys zjisil, jestli je někdo v autě. Ptáš se na pohon auta a další věci,“ vysvětluje.
Od práce si bývalý velitel nejvíce odpočinul díky sportu. Po hokeji se přesunul k fotbalu a ve 35 letech začal dokonce hrát krajskou soutěž za FC Chýnov. Později přidal kolo.
Jednotlivé čety odslouží ročně zhruba 120 směn po 24 hodinách. Střídají se čety A, B a C. Martin Pekárek velel "béčku".
„Ta hasičská rodina je úžasná. S chlapama jsi ve dne i v noci, snídáte spolu i večeříte. Musíš - a já o tom byl přesvědčený - se spoléhat jeden na druhého, především při zásahu. Je to krásná práce. Člověk pomáhá lidem, což je naplňující. Děláme i akce pro děti, to je taky úžasné,“ usmívá se na závěr zkušený velitel.