S kytarou v ruce procestoval Honza Janda téměř celou Evropu

Kdy jste začal hrát na kytaru?
Začal jsem hrát v šestnácti letech. Teď je mi šestadvacet, takže hraji deset let.

Vím, že chodíte i na konzervatoř. Také se učíte na kytaru?
Teď jsem v prváku, ale to je zase úplně jiná kytara. Tam hraju na klasiku. Když jsem začínal, tak jsem hrál na elektroakustiku jumbo. Pak jsem přešel na elektrickou kytaru a teď tedy na klasiku.

Co na vaše hraní na ulici říkají učitelé z konzervatoře?
Cítím na konzervatoři docela velkou podporu toho, co dělám.

Jak člověka napadne vyjít do ulic a hrát?
Dříve jsem studoval na ekonomce a vyhodili mě od státnic. Potom jsem dva roky pracoval. Dělal jsem různě ve fabrikách a tak. Jezdil jsem s dodávkou. Přemýšlel jsem, co dělat dál, hlásil jsem se znovu na školu, ale nedostal jsem se tam, protože změnili systém přijímání. Říkal jsem si ale, že mě baví hrát a zpívat, tak jsem to prostě zkusil.

Takže pouliční hraní je vaše obživa?
Je to moje obživa. Na žití to stačí.

Nemusíte mít nějaké povolení z úřadu?
Je to různé. V každém městě je to nastavené jinak. Tady v Budějcích třeba povolení není třeba. Vyhlášky se ale pořád mění, někdy i několikrát do roka a v některých městech je to dokonce zakázané. Jinde se musí za povolení platit.

Skládáte i svoje písničky. Kolik jich máte?
Nedávno jsem to počítal a mám jich hotových v podstatě asi osmnáct, ale hraju jich z toho zhruba deset.

Nápady k vám přicházejí, nebo je pro vás skládání dřina?
Obojí. Někdy se stane nějaká situace, která ve mně vyvolá nějaké emoce. Většinou je to spojené se ženskýma a tak. To potom najednou přijde úplně samo, mám emocí na rozdávání. Sepíšu to a je hotovo. Jindy se zase cíleně snažím něco vytvořit, to může trvat déle.

Natáčíte i nějaké CD?
Mám to v plánu, ale dělám všechno postupně.

Vy s kytarou cestujete i po Evropě…
Byl jsem vlastně na dvou tripech. Poprvé to bylo v roce 2014 přes prázdniny, to jsem dva měsíce byl v Hamburku, ve Francii a ve Švýcarsku. Druhý výlet jsem absolvoval teď před konzervatoří, kdy jsem byl v zahraničí půl roku - od února do srpna.

Jezdíte na blind, nebo máte něco vytipované?
Jezdím na blind. Měl jsem akorát vytipovaná místa, v jakém pořadí je chci zhruba projít. V zimě jsem třeba směřoval hodně na jih, abych mohl hrát. Jel jsem tedy do Španělska, kde jsem byl dva a půl měsíce, potom jsem se přesunul do Francie, do Švýcarska, do Anglie, do Německa, do Dánska, do Norska a přes Německo zase zpátky.

Jak se přesouváte? Vlakem?
Vlakem ne. Já jezdím stopem. Většinu času jsem stopoval a jen čtyřikrát jsem jel autobusem.

Do Anglie se ale stopuje asi dost těžko…
To jsem měl zrovna štěstí. Mám kamaráda ve Švýcarsku a on mě k sobě pozval. Strávil jsem u něj nějaký čas a oni pak jeli jako rodina do Anglie, tak jsem toho využil a jel jsem s nimi.

Jak vás lidi v jiných zemích přijímají, když hrajete na ulici?
To je různé. Nikdy se to nedá dopředu odhadnout, když město neznám. Ideální je zjistit si co nejvíce informací z hlediska povolení a potom to prostě jít zkusit. Když už mám něco odehráno, tak dokážu zhruba odhadnout, kde se mi bude hrát dobře, která místa mají dobrou akustiku a podobně. Samozřejmě se taky občas spletu. Některá místa se zdají být dobrá, ale potom, když to člověk zkusí, tak zjistí, že to tak není.

Hrajete v zahraničí česky?
Občas to zkouším, ale hraju tam převážně anglicky. Čeština se moc nechytá. Když jsem pak byl v zahraničí půl roku, tak mi taky trochu anglické songy lezly krkem. Proto jsem si občas sedl a hrál si jen tak pro radost. A kolikrát jsem byl i překvapený, že lidi na to reagovali ještě víc. I když jsem hrál česky a oni tomu nerozuměli, tak asi bylo vidět, že z toho mám větší radost.

Muzikant Honza Janda hraje Otherside od Red Hot Chilli Peppers.

Stává se vám při hraní na ulici, že se třeba kolemjdoucí přidají?
Taky se to stává. Někdy si ke mně někdo přijde sednout a zazpívat si. Chodí kamarádi, ale občas i úplně cizí lidi.

Máte nějaký zážitek spojený s hraním?
Například v Ženevě jsem měl zrovna takový den blbec, nevěděl jsem, jak je to s povolením, jestli mám vůbec začít hrát. Říkal jsem si, že je to i trochu risk, ale nakonec jsem tedy kytaru vyndal u jezera. Najednou přišel houf Japonců, kteří mě hned obklopili a začali se se mnou fotit. Byli hrozně veselí.

Přišla na vás někdy kvůli hraní na ulici i policie?
Hodněkrát. S tím člověk musí počítat. Pokutu jsem ale zatím nikdy nedostal, jen ve Španělsku mi pokutou hrozili. Oni hlavně můžou i sebrat kytaru. Když třeba člověk třikrát neposlechne, dostane velkou pokutu a zabaví kytaru. To si pak člověk dá pozor. Několikrát si mě zapisovali i v Německu, ale to se přiznám, že jsem hrál na místech, kde to nebylo úplně košer. Jako třeba v metru a tak.

Kde spíte, když se vydáte na trip po Evropě?
Spal jsem mnohokrát venku, kde se dalo. Různé parky, na střechách… Stan si s sebou neberu, ten je moc těžký. Nesu si plachtu a vždy to musím nějak vymyslet. Občas někoho potkám, tak přespím u něj. Ve Španělsku jsem měl třeba štěstí, že jsem potkal přátele z Hamburku, a to jsme pak spali asi dva měsíce na squatu. Párkrát jsem byl v hostelu, když už mi teklo do bot. Většinu času ale spím venku.

Takže vlastně někam vyrazíte a nevíte, jak se tam dostanete, kde budete spát…
Zase nejsem úplně hloupý, abych jel úplně naslepo, nechal se tam vyplivnout a nevěděl, co dál. Vždycky, když jsem jel do nějakého města, tak jsem si sehnal co nejvíce informací. Kouknul jsem, kam až můžu dojet, kde jsou nějaké benzínky nebo squaty a adresy třeba tří nejlevnějších hostelů. Ideálně jsem si do mobilu stáhnul mapu nebo jsem si ji někde koupil. Zjistil jsem si také nějaké parky, kde bych třeba mohl spát.

Budí vás někdy policisté, když spíte venku?
To se mi stalo jednou v Norsku. Bylo to asi čtrnáct dní před koncem tripu. Vzbudili mě ve čtyři ráno a hrozili, že mě dají do vězení, když mě chytí znovu.

Když jste třeba ve Švýcarsku, zajedete se někam podívat nebo se spíš jen přesouváte?
Moc necestuji. Člověk s sebou tahá pětadvacetikilovou bagáž, to na výlety moc není. Já jsem třeba měl krosnu, tašku a ještě kytaru. Jedině když jsem u někoho spal, tak jsem si u něho nechal krosnu a šel se projít, ale člověka rychle přejde chuť.

Kolik si toho vezete s sebou? Asi nemůžete táhnout moc oblečení…
Čistého oblečení je omezený počet samozřejmě. Já měl asi tři trička, dvě mikiny, dvoje kalhoty, kraťasy… Něco člověk získá i po cestě. Za cestu jsem vlastně vyměnil čtvery boty. Začal jsem totiž s botami, co měly díru v patě. Pak mi kamarád dal jiné, další jsem získal na misii a ty poslední jsem si koupil. Nebo v tom španělském squatu si ti squatteři udělali takový bazar, kam dávali věci, které už nenosili. Hodně tam také funguje to, že lidé nechávají vyprané oblečení v pytlích u popelnic, z toho člověk taky vybere.

V Budějcích je pouličních umělců více. Stýkáte se?
Občas sem jezdí i lidi odjinud. Většinou se známe.

Jezdíte někam i spolu?
Vyloženě spolu jsme ještě nikde nebyli, ale předloni jsem potkal v Curychu kamaráda. Hrál jsem, otočil jsem se doleva a vidím, že ke mně někdo ležérně jde s kytarou. Když přišel blíž, tak jsem zjistil, že je to vlastně kamarád z Brna, který si taky občas někam vyrazí. Pak jsme tedy hráli spolu. Ještě loni jsem potkal jednoho muzikanta z České republiky, Dana Vertíga. Seznámili jsme se a hráli jsme společně asi deset dnů. Pak jsme zjistili, že máme i společné přátele.

Koncertujete ale i na pódiích…
Ano, už jsme párkrát hráli třeba ve Fabrice s Danem Vertígem.

Kolik na takové akce chodí lidí?
Docela dost. Naposledy byl sál ve Fabrice plný. Dříve jsme to dělali tak, že jsme nehráli v sále, ale jen ve Fabrice jako v hospodě, ale teď potřetí už to bude tak, že bude vedle na sále. Dáme tam stoly a lidi tam normálně sedí. Je to spíše takové přátelské vystoupení.

Vím o vás, že se otužujete. Jak k tomu člověk dojde, že se začne koupat v ledové vodě?
Byl jsem na kurzu kreativity v Nesměni u Ločenic a tam byl jeden mentor, který se otužuje asi patnáct let, možná i déle. Jednou nás vytáhl na koupání na rybníček. Bylo to v létě, takže o otužování nemohla být vůbec řeč. Pak si ale někteří z nás řekli, že bychom to chtěli udržet.

Takže zkoušíte pozvolna studenější a studenější vodu?
To je ideální. Tenkrát, když jsem začínal, tak jsem lezl od léta každý den do vody, takže to bylo dost pozvolné. Chodil jsem ale sám, takže jsem to tak trochu testoval a nevěděl jsem, co si můžu dovolit. Teď už je to jiné. Zjistil jsem, že tady chodí víc lidí, takže když člověk chce začít, tak se nějaké informace zjistit dají.

Když jedete na nějaký trip, otužujete se i tam? Napadá mě Ženeva…
Jo, určitě. V Ženevě, v Laussane, tam jsou krásná jezera. Natáhl jsem vlastně k otužování i jednoho kamaráda ze Švýcarska. Ten je teď na tříročním tripu po světě a zrovna je v Norsku. Tam si otužování užije dost. Už posílal video, jak se otužuje v minus sedmnácti stupních.

Máte ještě nějaký sen, kam byste se chtěl s kytarou vypravit?
Do Ameriky, ale nevím kdy. Tam už to není sranda, člověk tam stopem nedojede. Musí se zaplatit letenky a buď to vyjde, nebo ne.