S Lékaři bez hranic si nevybíráte země, kam byste se chtěli podívat, říká Markéta Hajná

Jak jste se dostala k laboratorní práci?
Cesta byla dost krkolomná. Po absolvování Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze jsem pracovala pět let jako asistentka na Institutu tropického a subtropického zemědělství při České zemědělské univerzitě v Praze, z čehož jsem na dva roky získala stipendium od indické vlády ve státě Gujarat na severovýchodě Indie. V roce 2003 jsem obhájila doktorát v Praze. Musela jsem dohromady skloubit skutečnost, že nebudu moci z rodinných důvodů žít trvale v zahraničí a věnovat se projektům dlouhodobým a rozvojovým. Rozhodla jsem se věnovat zpočátku lékařské parazitologii od roku 2003 a plynule přešla na lékařskou mikrobiologii se změnou pracovního místa.

Co vaše práce přesně obnáší?
Od roku 2009 pracuji v Centrálních laboratořích Nemocnice Strakonice na Úseku klinické mikrobiologie a ATB střediska. Kromě rutinní laboratorní práce jsem interním auditorem. Na jedné straně je to velmi nevděčná práce, ale zase vám dává ucelený přehled o celém laboratorním procesu i s jeho mezioborovými návaznostmi.

Je rozdíl ve vaší práci ve strakonické nemocnici a na misích?
Na misích obecně jste jediným odborníkem na laboratorní problematiku v týmu mezi lékaři, zdravotními sestrami, logistiky a dalšími profesemi. Všechno tedy leží na vás – jak zajištění odborné laboratorní služby, tak komunikace a rozhodování za laboratoř nebo laboratoře v rámci organizace. Také komunikace a spolupráce s autoritami ministerstva zdravotnictví a dalších partnerů je nezbytnou součástí vaší práce. Ve Strakonicích mám paní primářku, takže jsem ušetřena tíhy manažerských rozhodnutí. Dalším rozdílem je, že v týmu ve strakonické nemocnici pracuji s lidmi, kteří jsou pro svou práci vyškoleni a neustále se ve svém oboru vzdělávají, kdežto na misích většinou pracujete s lidmi, kteří zdravotnické vzdělání nemají, nebo omezené. Samozřejmě vždy záleží na kontextu dané země. Musíte se učit s respektem pracovat s lidmi, jejichž život se primárně točí kolem zajištění základních životních potřeb pro své rodiny.

Kam a kdy jste vyrazila na svou první misi?
S organizací Lékaři bez hranic spolupracuji od roku 2008 a poprvé to bylo do centrální Asie - Kyrgyzstánu na patnáct měsíců. Tamní projekt byl zaměřen na správnou a včasnou diagnostiku a následně i léčbu tuberkulózy a jejich rezistentních forem ve vězeňském systému. Mým úkolem, jako laboratorního pracovníka, bylo zajistit a koordinovat správný odběr vzorků od pacientů, jejich včasný transport do laboratoře (ať už místní či supranacionální referenční laboratoře v německém Borstelu), včasnou diagnostiku implementovanými metodami a co nejrychlejší zpětnou vazbu výsledků vyšetření ošetřujícím lékařům. Především jsme se zaměřovali na urychlenou kultivaci mykobaktérií na tekutých médiích v systému BACTEC™MGIT™960 a správnou interpretaci výsledků vyšetření. Spolupracovali jsme s týmy pracovníků v místních laboratořích a s lékařskými autoritami vězeňského systému. Kromě zajištění správné laboratorní praxe v laboratoři jsme se také snažili nastavit epidemiologická opatření, abychom zabránili dalšímu šíření nemoci.

Jaké byly dojmy, když jste poprvé vyrazila pomáhat za hranice?
Pro mě to byla směs radosti, že se mi splnil sen jet pracovat s touto organizací, a zároveň obava, jestli všechny ty úkoly, kterými mě zasypali v operačním centru v Ženevě před odjezdem, zvládnu. V tomto dlouhodobém projektu se první tři měsíce člověk spíš rozkoukává. Učíte se znát kontext země, jak funguje organizace, způsoby komunikace v rámci projektu a směrem ven k partnerům - konkrétně vedoucím pracovníkům Národní referenční laboratoře pro TBC v Biškeku, ministerstvu sociálních věcí, vězeňské službě, lékařským autoritám vazební věznice a věznice pro odsouzené, kde byla nemocnice. Byl to velmi komplexní projekt, velmi dobře promyšlený epidemiologicky a dobře zorganizovaný. Po patnácti měsících se mi nechtělo odjíždět - většina kolegů se stala zároveň mými přáteli, se kterými jsem v kontaktu dodnes.

Kde všude jste v rámci zahraničních misí byla?
V Kyrgyzstánu jsem byla dvakrát. Podruhé to bylo v roce 2011 na šest měsíců implementovat metodu molekulárně biologickou na systému GeneXpert. V roce 2014 jsem pak odjela na tři měsíce do občanskou válkou zmítaného Jižního Súdánu, kde jsme zajišťovali transfúzní službu v nemocnici. Ta byla celá provozovaná jen Lékaři bez hranic. Naposledy jsem loni pracovala sedm měsíců v Malawi, kde jsme zaváděli molekulárně biologický automatický systém Abbott pro monitorování virové nálože u HIV pozitivních pacientů na léčbě.

Kam vás práce zavede v nejbližší době?
Tento rok to vím naprosto přesně, a už i zavedla – do Nemocnice Strakonice. Čeká nás totiž obhájení akreditace ČIA na úseku mikrobiologie podle nové normy. A jinak to bude překvapení. S Lékaři bez hranic si většinou nevybíráte projekty nebo země, kam byste se chtěli podívat. Vždy je primární konkrétní potřeba vaší kvalifikace v danou dobu na daném místě. Samozřejmě ale můžete nabídku odmítnout. S Lékaři bez hranic jste vždy dobrovolníkem, a když cítíte, že by vám pozice nesedla, je dobré to říci hned na začátku.

V jakých podmínkách musíte pracovat?
To vždy záleží na kontextu projektu a dané zemi, kde se projekt realizuje. Tak třeba v Jižním Súdánu máte denně 35 až 40 stupňů bez klimatizace, hezky vám odkapává pot z rukavic na všechnu dokumentaci. V Kyrgyzstánu zase třeba mrzlo tak, že nám zamrzala voda v trubkách ve špatně izolovaných domech. V Malawi jsme denně zápolili s několikahodinovými časově nepředvídatelnými výpadky elektřiny. Jíte jedno jídlo stále dokola třeba půl roku, až vám vlastně začne chutnat, a navíc si uvědomíte vaše privilegium, že ho vždycky máte každý den na rozdíl od místních lidí.

Dostala jste se někdy do hodně obtížných podmínek, kdy se například bojíte o svůj život?
Naštěstí ne! Jen v Jižním Súdánu jsem celou dobu měla u postele připravenou tašku s pěti povolenými kilogramy nejnutnějších věcí, které jsme si mohli vzít s sebou v případě evakuace. Zažili jsme ji jen jednou a bez jakéhokoli přímého ohrožení na životě. Bezpečnostní situace je ve všech projektech pravidelně vyhodnocována a každý den jsou všichni členové týmu informováni projektovým koordinátorem. Nikdy není podceňována. V Kyrgyzstánu ve vězení jsme se vždy pohybovali v doprovodu strážců a s vysílačkou.

Musíte nějak improvizovat v jiném prostředí?
Dost často! Ale nelze dělat kompromisy, když jde o správnost laboratorních analýz – to musíte bojovat o vytvoření nezbytných podmínek pro vaši práci.

Vzpomenete si na nějaký zajímavý moment, který vás na misích zastihl?
Bylo jich více, ale asi nejvíce převažovalo zjištění, jak předsudky a mýty ztěžují práci lékařských týmů v terénu. V Kyrgyzstánu se nám místní laboratorní pracovníci zpočátku  smáli, když jsme nosili masky na ochranu proti případnému vdechnutí Kochova bacila, protože oni je nepoužívali dvacet let předtím. Pro izolaci pacientů ve vězení byl zcela vážně předložen návrh postavit deseticentimetrovou zídku s tím, že pacienti budou uvědomělí v prostředí, kde panuje rigidní kastovní systém. V Jižním Súdánu se lidé báli darovat krev, protože si mysleli, že ji chceme prodávat. V Malawi jsme v tričkách s nápisy „Společně proti HIV“ někdy byli považováni za ty, kteří jsou HIV nakaženi! Je hodně důležité pacientům a příbuzným v komunitách stále vysvětlovat, co děláte a proč to děláte – být v co největší možné míře transparentní.

Nejhorší asi byl dosud moment, kdy jsme byli z nemocnice v Jižním Súdánu evakuováni a museli jsme opustit pacienty. Sice jsme za dva dny byli zpátky, ale s bezmocí se těžko smiřujete. Také loni v Malawi, kde nás zastihla zpráva o úplném a opakovaném vybombardování nemocnice v Afghánistánu, jsme si všichni říkali: „Jaká je budoucnost nezávislé a nestranné zdravotnické pomoci uprostřed ozbrojených konfliktů?“

Nezávidí vám náhodou vaši kolegové, když se vždy vrátíte?
Rozhodně si to nemyslím. Vždy se vracím do týmu na mikrobiologii ve Strakonicích ráda a kolegyně mi vždycky říkají: „Markétko, nic se neboj, v papírech jsme se ti vůbec nehrabaly, všechno čeká na tebe!“ Takže mám jistotu, že mi práce neuteče. I kdyby snad někdo chtěl závidět, máme naštěstí ještě stále demokracii, takže každý může zkusit vyjet. Nikdy není pozdě. S organizací často jezdí lékaři v důchodovém věku a jsou velmi váženými členy týmu pro své celoživotní odborné zkušenosti. V Malawi jsem třeba pracovala se zdravotní sestřičkou ze Švédska, která vychovala pět dětí, a teď si plní svůj sen a jezdí na mise.

Práce musí být i náročná na psychiku. Jak se odreagováváte?
To je různé, hlavně záleží na bezpečnostní situaci v dané zemi. Třeba v Kyrgyzstánu to byl ráj – skoro každý víkend na horách, sauna, výborné jídlo. Naopak v Jižním Súdánu jsme se mohli jedenkrát za týden pohybovat 500 metrů od nemocnice na jediné silnici v zemi doprava, nebo doleva, často ani to ne. Měli jsme ale pravidelné „filmové“ páteční večery, kdy jsme si pod hvězdami celý tým pouštěli filmy. V Malawi jsme byli s kolegy každý týden stálými hosty indické restaurace, kde výborně vařili, a tam jsme si mohli „odpočinout“ od každodenní kukuřičné kaše a fazolí.

Jak se k vaší práci a k zahraničním misím staví rodina?
Vlastní rodinu zatím nemám. Rodiče už si zvykli. Já jsem jim vděčná za všechnu jejich podporu a toleranci.

Čeho byste chtěla dosáhnout v profesním životě?
Být dobrým mikrobiologem, což je soustavná práce na celý život, vzhledem k rychlosti, s jakou se mění technologie a mikroorganismy samotné. Také neztratit nadhled ve svém oboru a mít radost, když dokážu svou prací někoho motivovat. Na misích pak, že jste někde ve světě svým konáním zažehli světýlko touhy po poznání a vědomí, že i my lidé z bohatého světa umíme dávat, ne jenom brát.