Nejde nám o duchařinu, říká Ondřej Bezouška z Paranormal týmu

Ač jste Jihočeši, v posledních letech jste výrazně přesáhli náš region… Dokonce jezdíte i do zahraničí – například do Rumunska. Jedná se o vaši vlastní iniciativu, nebo vyrážíte na základě pozvání?
Od poloviny minulého roku již čistě Jihočeši nejsme, neboť členy spolku se též stala výborná dvojice, s níž jsem již v minulosti měl tu čest: Michala Valešková a Kamil Valeška, kteří žijí ve středních Čechách a jsou skutečně kvalitativní posilou pro celý spolek. Jinak my ostatní, co Jihočeši jsme, jsme hrdí Jihočeši a bereme za poctu žít v tak krásné čísti republiky, jako je právě u nás na jihu. Prostě v Budějovicích by chtěl žít každý. Cimrman to věděl a my ostatní (až na Karla Infelda Prácheňského) s tím samozřejmě souhlasíme. Co se týče našich výprav mimo kraj a dokonce mimo naše hranice, tak je to půl napůl. Někdy, jako nedávno při výzkumu v Prague Fear House, jsme dostali pozvání. Jindy, jako byla právě Expedice Rumunsko, jsme si danou cestu naplánovali, zorganizovali a vykonali sami. Právě ona zahraniční expedice se ukázala jako velký test soudržnosti týmu. Potvrdila, že máme schopnosti na to pustit se do komplikovaného, dvoutýdenního projektu, sehnat na něj sponzory a dodržet plány, které jsme si dali a smluvně se jimi zavázali. Výsledek diváci uvidí na TV Kino Svět již od září tohoto roku, o něco málo později pak i na našem youtube kanálu. A pokud mohu, rád bych poskytl všem čtenářům online ochutnávku v podobě pilotního dílu, který jsme v rámci propagace už uveřejnili. Jde o první polovinu vyšetřování v údajně nejstrašidelnějším lese Evropy: Hoia Baciu. Velice zajímavý výzkum, kde jsme i se svou racionalitou narazili na něco, pro co dodnes nemáme validní vysvětlení.

Se svými dokumenty jste se tedy dostali i na televizní obrazovky, což je bezesporu úspěch. Co to pro vás osobně znamená?Že jsme se dostali na televizní obrazovky, je hlavně díky samotnému CS Filmu a jeho televizi Kino Svět. To oni nás před zhruba třemi lety kontaktovali ohledně navázání spolupráce. A my jsme za toto navázání velice rádi. Protože co nám to dalo? Hlavně další motivaci zlepšovat se, pořizovat novou a lepší natáčecí techniku, zkoušet nové metodiky v dokumentární tvorbě a nezůstávat stát na místě. Mně osobně to hlavně dalo ještě větší míru zodpovědnosti, protože cokoli, co bych nekvalitně vyprodukoval ven, by naši profesionalitu mohlo dostat někam zpět do doby, kdy jsme začínali (ano, některé naše starší projekty, na kterých jsem sám dělal, již považuji za kvalitativně překonané). A to je zároveň můj největší strach, že lidé investují svůj volný čas do našich projektů a ty nebudou tak technicky kvalitní, jak čekají. A jelikož my točíme v podstatě zadarmo, tak udržet tu kvalitativní laťku je kolikrát při ztížených realizačních podmínkách náročné.

Vedle přívrženců se možná stejnou měrou objevují lidé, kteří vaši práci neuznávají. Mám pravdu? Nemrzí vás někdy, že jsou lidé až příliš racionální?
Samozřejmě že existují lidé, co nejen nás neuznávají, ale snaží se i škodit. S tím se ale musí potýkat více týmů jako my. Nejde ani tak o racionalitu, racionální lidé jsou dobří, protože i když mají kritiku, tak je nějak racionálně vystavěná, a to vždy prospěje. Ano, já jako autor vždy hůře kritiku v prvních chvílích snáším, protože to úsilí, které do jednoho dvacetiminutového dokumentu dám, je i klidně práce na několik týdnů. Nějakou dobu ji tedy potřebuji rozdýchávat a teprve pak dám protistraně klidně za pravdu. Horší jsou lidé, kteří místo argumentu ad rem, používají argumenty ad hominem. Tedy nejde jim o nějaký věcný přístup, ale o emocionální napadání, kdy cokoli, co řeknete, si oni ve svých hlavách přetvoří v další útok na vás a vaše kolegy. Prostě chtějí jen dělat zlou krev. A obzvláště u napadání kolegů je to pro mě jako rudý hadr na býka, protože je či jejich rodiny pomlouvat nenechám, neboť to poslední, co si za svou snahu zaslouží, je útok. Vzpomínám si na případ, kdy mi po uveřejnění dokumentu Po stopách minulosti, příběh Aleny Popperové začaly chodit citace Adolfa Hitlera s nějakými dalšími výhružkami. Motivovalo mě to tehdy v této práci ohledně druhé světové války pokračovat a i díky tomu přijmout projekt mapující druhou světovou válku v Nové Bystřici. Ale musím zaťukat… tyto emocionální urážky jsou v silné menšině.

Vyšetřovali jste na statku v Maršovicích… Co se tam děje?
Vyšetřování na statku v Maršovicích proběhlo zhruba před rokem. Šlo o výzkum v rozestavěném domě, ke kterému se pojila negativní minulost. Jako vždy jsme k tomu přistupovali skepticky a na báchorky typu, že tam nacisté vyhodili bedny s municí, reagovali tak, že jsme si vzali detektor kovu a celou lokalitu s ním prošli. No a představte si, že jsme tu munici opravdu našli. Kolega Kamil Valeška s Michalou Valeškovou objevili v bývalém rybníce stovky nevystřelených, rezavých nábojů do pušky Mauser. Pak jsme z bezpečnostních důvodů další odkrývání přerušili, protože co kdyby tam byly i nějaké granáty? Díky tomu byl výzkum v Maršovicích tak zajímavý. Odkryl nám, že ono naše propojení záhadologie s historií má svůj důvod. Jako právě zde v nalezení válečného materiálu a potvrzení tak jedné legendy.

Nemáte někdy obavy, že si z vyšetřování „cosi“ přinesete domů?
Ze začátku, když jsme ještě byli esoterický spolek, jsem strach měl. Ale jak rostla má zkušenost, došlo mi, že nebezpečí představuje maximálně má osobní víra. Jakmile začnu věřit, že si něco přinesu, rozjede se třeba síť událostí, které tuto mou víru upevní a mám zaděláno na pořádný psychický problém, který se záhy pak může projevit i jinak. Esoterici mi tento přístup vytýkají, ale já jim argumentuji prostým faktem… od roku 2014 proběhlo okolo 20 výzkumů paranormálních jevů. A já si nikdy z těch míst nic domu neodnesl. A to je myslím také cenný poznatek.

Nález munice z druhé světové války.

Apropo… Máte vy sám osobní paranormální zážitky? A nemyslím nyní z výzkumů…
Zážitky mám, ale právě nejvíce, co se některých výzkumů týče. Mimo ně bych musel zapátrat daleko do minulosti. Vzpomínám si, že zhruba okolo roku 2012 nám zmizel kocour Mikeš. Už se nikdy neobjevil, ale krátce po jeho zmizení se děly zajímavé anomálie. Má mamka mi pravidelně sdělovala, že slyší Mikešovo škrábání na dveře. Měl takové specifické, velice pomalé, odlišné od ostatních koček. Nevěřil jsem jí a říkal, že jde o jiné kočky. Jednou, když se zrovna připravoval oběd, jsem byl přítomen v kuchyni a toto škrábání z průjezdu zaslechl. Okamžitě jsem šel a dveře otevřel. A představte si, že to škrábání se ozývalo ještě ve chvíli, kdy jsem bral za kliku a dveře otevíral. A za nimi žádná kočka ani kocour nebyl. Celý průjezd byl naprosto prázdný. Tyto anomálie se pak ještě krátký čas opakovaly, ale do týdne až dvou od jejich začátku zcela odezněly.

Je za vámi vidět kus práce, mluví se o vás… Jsou lidé, kteří se k vám chtějí připojit? Jaký pro to musí mít předpoklad?
Ano, žádosti o vstup evidujeme, ale 90 procent těchto žádostí o interní spolupráci ztroskotá na odlišném pohledu k fungování skupiny, přístupu k vyšetřování či možnostech člensky se angažovat. Vytvořili jsme i jednoduchý dotazník, jenž ale není o správné odpovědi, ale o osobnostní charakteristice žadatele. Pokud psychologicky vyhovuje a zapadá do našeho týmu, musí poté absolvovat praxi na nějaké naší akci, kde se potvrdí, že je pro tým přínosný či nikoli a tedy bude mu doporučena spolupráce nikoli interní, ale externí. Externí spolupráce je pro nás ta, která je domlouvána na konkrétní časový úsek, nejčastěji na konkrétní projekty, kdy třeba osobám z veřejnosti dovolujeme se účastnit našich akcí a vyšetřování jako nestranní pozorovatelé, kteří potvrdí, že to co zjistíme či zpozorujeme, nebylo námi vycucáno z prstu, ale odehrálo se tak, jak popisujeme ve videích či článcích.

Věnujete se i natáčení historických pořadů… Co vás vedlo k této odbočce? Je to příjemnější práce než „duchařina“?Předně… nejde nám o duchařinu. Ve sféře záhadologické zkoumáme energetické abnormality, duchařina je možné vysvětlení těchto abnormalit, ale pro tuto tezi nemáme ještě jasné validní podklady.  Historie u nás vznikla proto, že během výzkumů v záhadologii se jí též nevyhneme. A jelikož v týmu historii máme rádi, rozhodli jsme se dělat i projekty čistě historické. A někdy – jak jsem uvedl výše u výzkumu v Maršovicích – se ze záhadologického dokumentu stane objasněná historická záhada. Jinak tvorba historického dokumentu je odlišná od tvorby záhadologického dokumentu. Předchází jí odborná a scénáristická příprava. Každá scéna, dialogy, monology se pečlivě vypilují, dává se dohromady seznam míst k natáčení, obrazové i faktické podklady. Je to větší piplačka než analyzovat videa, zvuk, teploty a elektromagnetismus u výzkumu paranormálních jevů. Dvakrát jsem kupříkladu v sérii Tajemné Rumunsko (kde se záhadologie a historie propojují) musel přestřihávat úsek, kde mluvím o „…cenné archeologické naleziště kultury: Starčevo-Körös-Criş“, protože to je špatně a správně se to má vyslovovat: „…cenné archeologické naleziště kulturního komplexu: Starčevo-Körös-Criş“. Velký úspěch v historické sekci zaznamenala série Tajemství hradů, kde jsme podrobněji na konkrétních příkladech zmapovali vývoj a zánik hradních paláců na našem území. Na tuto sérii v příštím roce navážeme trilogií Tajemství středověku, kde prozradíme, jak to bylo u nás s vývojem vesnic, měst a víry v éře středověku. Tak nám držte palce, ať se nedopustíme žádných faktických nepřesností.

Nekontaktují vás občas lidé, kteří se chtějí jen zviditelnit? Je těžké poznat, kdo svůj „problém“ myslí vážně a kdo nikoliv?
Určitě takoví lidé byli a budou, tomu se nedá vyhnout. Testy, co děláme ohledně vstupu, takové lidi bohužel filtrovat nedokáží, ale dokáží odfiltrovat ty, kteří by nebyli ku prospěchu pro celý tým. A to je pro nás důležité. Dokáži překousnout lidi, kteří se chtějí zviditelnit, ale jsou prospěšný pro celý tým a jeho cíle. Nedokázal bych ale překousnout člena, který týmu bude dělat ostudu. V tu chvíli mě i ostatním členům určitě bude jedno z jakých důvodů do skupiny vstupoval.