Upozorňuje na památky jižních Čech, které nejsou tak známé, přesto si pozornost zasluhují. Přesně takové objekty naleznete i v její nové knížce Zámečky a tvrze jižních Čech aneb Jak se na nich žije dnes 2. V následujícím rozhovoru si představíme spisovatelku Jaroslavu Pixovou z Putimi.
Máte na kontě čerstvě vydanou knižní novinku... Můžete ji několika větami představit?
Tato kniha zachycuje historii devíti památkových objektů na Písecku: pět zámečků bývalého drhovelského panství v Drhovli, Čížové, Kožlí u Čížové, Vráži a Brlohu. Připojen je i Červený Újezdec u Vlastce, Horosedly, hospodářský dvůr v Sochovicích a zámek v Zalužanech, který též býval do roku 1960 součástí Písecka. Jelikož má kniha podtitul Jak se na nich žije dnes, snažím se mimo té nejstarší historie zaměřit hlavně na tu méně vzdálenou – osudy majitelů z let první republiky, po roce 1948, úlohu zámečků v dobách socialismu a následně po roce 1990, kdy je buď znovu získali původní vlastníci, nebo je koupili noví majitelé a nyní se perou se všemi nesnázemi, které provázejí opravy těchto rozlehlých objektů. Opravdu jim není co závidět. V knize je množství historických i rodinných fotografií, které jsem od majitelů získala, ale také obrázky malíře Valentina Horby, který tyto zámečky velmi půvabně zachytil na plátně.
Dvojka v názvu napovídá, že se jedná o pokračování. Proč jste se pro něj rozhodla? A je možné, že to dotáhnete třeba na trilogii?
Ano, toto je již druhý díl. Ten první zahrnoval také devět objektů, ale převážně na Strakonicku: Tažovice, Ohrazenice, Kalenice, Čestice, Doubravice, Dobrš, dále Drslavice a Dub jsou z Prachaticka a pouze tvrze a zámek v Kestřanech se nachází na Písecku. Nepíši o těch velkých a známých zámcích, jsou to spíše menší venkovská sídla, mnohdy nenápadná, takže někdy ani čtenáři netuší, že v těchto místech něco takového existuje. A také je jich hodně, postupně je objevuji, i když mě zajímají hlavně ty, které se znovu opravují a tak trochu „vstávají z popela“. Takže pokračování mám určitě v plánu a už vytipované další zámečky jako například v Bratronicích, kde osudy příslušníků rodu Battagliových budou určitě více než zajímavé.
Věnujete se také zámečku v Čížové. Co říkáte jeho aktuálním úpravám? A co byste si v něm vy osobně představovala?
Zámeček v Čížové se nádherně vyloupl do krásy. Vidíme na něm zdobení z různých stavebních etap, i když už jen fragmenty. V době své slávy musel být na něj nádherný pohled, protože celá jižní fasáda byla pokryta malbami s rostlinnými motivy. Opravy vnitřku zámku budou ještě během na dlouhou trať. Co se týče využití, to je vždycky problém. Zámek sloužil jako byty a kanceláře už za dob Lobkoviců, žádný nábytek se zde nedochoval. Nejsou tu ani žádné štukové výzdoby. Využívat ho ke společenským a kulturním akcím není příliš reálné vzhledem k tomu, že se nachází ve vesnici a navíc těchto zařízení je spousta. Obec, která je majitelem, už má svůj projekt, který je, myslím, velmi rozumný a praktický. Zámek bude sídlem obecního úřadu, knihovny, infocentra, zasedací i oddací síně, zkrátka celé zázemí obce. Prostory dalších budov si má investor upravit na penzion a pivovar, který zde historicky také býval.
Knih jste napsala již několik… Jaká byla vaše první a jak dnes na ni vzpomínáte?
Zámečky jsou mojí již dvanáctou knihou. Ta první s názvem Na břehu Blanice … byla prvním dílem trilogie o historii mlýnů na této řece. Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát knížky, k té první mi dal impuls tehdejší archeolog Prácheňského muzea v Písku Jiří Fröhlich. Nebýt jeho, asi bych se neodvážila pustit do psaní knihy. Na té první jsem se učila, ale byla to práce hezká, psala jsem o místech, které jsem dobře znala, takže o to byl snazší popis, ale i komunikace s lidmi. Například v Protivíně se mi podařilo velmi autentické vypravování o vskutku nelehkém údělu tamní mlynářské rodiny díky korespondenci, kterou mi rodina zapůjčila. To se mi už nikdy potom nepodařilo.
Dá se říct, který váš titul byl nejúspěšnější?
Hned tato první kniha měla nečekaný úspěch a byla brzy rozebrána, takže se pořizoval dotisk. Protože píšu regionální literaturu, vždycky je kniha úspěšná hlavně tam, kterého místa se týká. Lidé mi často děkují, že jsem tu dávnou i nedávnou historii i těch obyčejných mlýnů zaznamenala a zůstane tak nějak zvěčněna. Jde nejen o pátrání v archivních materiálech, ale také o vypravování pamětníků, kterých už kvapem ubývá.
Knihy si vydáváte pod vlastním nakladatelstvím. Plánovala jste to tak od začátku? Jaké jsou v tomto rozhodnutí největší výhody?
Založit vlastní nakladatelství jsem se rozhodla po oné trilogii o blanických mlýnech, kdy se moje nakladatelka rozhodla, že už nebude v této činnosti pokračovat. Doporučila mi založit si své vlastní, protože jsem za tu dobu už nějaké zkušenosti nabyla. Vyhovuje mi to tak, protože si mohu všechny věci kolem toho regulovat sama. Musím si také zajišťovat odbyt a propagaci, ale to mi nedělá problém.
Jste putimskou kronikářkou. Co to pro vás osobně znamená?
Putimskou kronikářkou jsem od roku 2000, kdy mi své žezlo předala dosavadní kronikářka Anna Wretzlová, která nasadila laťku hodně vysoko. Tak se snažím obstát. Historie mě vždycky zajímala, i když kronikář má za úkol zaznamenávat hlavně současnost. Nějaký čas jsem pracovala jako redaktorka v novinách a tyto zkušenosti se mi hodí i tady. Psaní kroniky beru jako výraz patriotismu ke své obci.
Jako správná umělkyně jistě již připravujete něco nového. Na co se od vás můžeme těšit?
Vždycky v době, kdy křtím novou knihu, tak už skoro půl roku pracuji zase na knize nové – sbírám na ni materiály. Teď jsem se vydala opět na řeku Otavu a objevuji zaniklé samoty, mlýny, penziony, přívozy a další objekty, které zde stávaly, ale staly se obětí stavby Orlické přehrady. Chci nyní zmapovat úsek mezi mlýnem Smetiprachem a Zvíkovem, kde se Otava vlévá do Vltavy. Kniha bude navazovat na předchozí s názvem Tam, kde zpívala řeka aneb Čarovná léta kolem Smetiprachu.
