Na pohled do jejich očí jsou potřeba malé schůdky a ani o facku od nich bych dvakrát nestála. Ano, řeč je o hráčích Jihostroje. V dalším díle rubriky Den s… jsem se totiž vydala na trénink volejbalových mistrů. Volejbal může být pro někoho pouze „plácanou“. Sama jsem ale zjistila, že je to sport, kde je potřeba kromě síly použít i chytrost a taktiku.
Kluci na trénink, který byl od desíti, přišli s velmi dobrou náladou a já jsem hned věděla, že s touhle partičkou se rozhodně nudit nebudu. Každému tréninku předchází nutná příprava, která chrání hráče před úrazem. I když se každý z týmu připravuje po svém, jedno mají společné – jihostrojácký úbor.
Ranní trénink byl rozdělený na dvě části – libero a smečaři, hodinu po nich univerzálové a blokaři. Důvod je jednoduchý, každý má totiž trošku jiné požadavky na trénování. Libero a smečaři začali zlehka. Zatejpovat prsty (spousta hráčů má za sebou zlomené nebo vykloubené prsty), individuálně se protáhnout a jde se trénovat.
„První skupina trénovala příjem servisu. Jedna strana přihrávala servis děla (k dělu se ještě dostaneme) a druhá strana ode mě přihrávala plachtíci servis z bedýnky ve dvou lidech, aby si dokázali vyhovět,“ popsal trenér René Dvořák.
Ale teď už k samotnému kontaktu s míčem. Odvahu k tomu, abych se tváří v tvář postavila dělu, které „pálí“ jeden míč za druhým rychlostí až 115 kilometrů za hodinu, jsem opravdu nenašla (přiznám se, že teď toho trošku lituji) a tak pro mě trenér našel uplatnění pod sítí, kdy jsem sbírala odpalované míče.
I když se může zdát, že kluci mají v hale třeba oproti fotbalistům, kteří trénují venku, ideální podmínky, opak je pravdou. Sportovka není klimatizovaná a je v ní “příjemných” 28 stupňů. Sice jsem se oproti klukům hýbala minimálně, stačilo ale pár minut a z oblečení se dal ždímat pot.
„V hale nefunguje klimatizace, takže se trénuje ve 28 stupních. Člověk je zpocený jen co udělá tři rychlé kroky, takže když je venku teplo, máme takové africké podmínky,“ řekl trenér.
Druhá skupina, která se skládala z univerzálů a blokařů, už byla oproti té první trošku ostřejší. V této tréninkové hodině jsem se držela od hřiště o něco víc dál a věděla jsem proč. Nejen, že jsem nechtěla, víc než bylo potřeba, narušovat trénink, ale hlavně jsem nechtěla dostat míčem do hlavy. Přeci jen mě čekala ještě odpolední fáze.
„Náplní tréninku druhé skupiny byla hlavně obrana v poli, ať už plachtící servis z bedýnek nebo nahrávka z pole. Jde o činnost, která je při zápase důležitá. Jsou to obtížné míče, které hráči přihrají, ale letí nestandardně daleko za hřiště nebo z dosahu nahrávače a musí je nahrát jiný hráč. V tomto případě například univerzál nebo blokař. Jak řekl trenér, jedná se v reálu přibližně o deset procent takovýchto příher. Hráči musejí umět na tyto odpaly reagovat. Protože té nahrávky mají v tréninku hrozně málo, je potřeba se na tyto činnosti obzvlášť zaměřit,“ dodal Dvořák.
První část tréninku je za mnou a já už jsem se nemohla dočkat toho, co mě čeká v té druhé. Cestou ze sportovky jsem myslela jen na jedno, že bych si šla na chvilku lehnout. Na halu jsem se znovu vrátila v půl čtvrté. Po rozhovoru s trenérem jsem se přesunula na hrací plochu, kde už byly rozestavěné branky na florbal. Trošku jsem tápala a říkala si, jestli jsem na správném tréninku. A ano, jsem… jak jsem se později dozvěděla, hráči berou florbal jako doplňkový sport a hlavně jako netradiční rozcvičku.
„Používáme to hlavně v rámci rozcvičení, protože než běhat za pískotu trenéra z čáry na čáru, tak je mnohem zábavnější a jednodušší zahrát si 5 až 6 minut florbal. Krásně se u toho rozběháme. Vedeme si i statistiky florbalu a na konci sezony vyhlašujeme nejlepšího hráče s počtem kanadských bodů, který vyhrává takzvaný Habada cup,“ popsal kapitán Radek Mach.
Odpolední část tréninku byla zahájena a tentokrát už v plné sestavě. Její program byl jasný. Teda alespoň pro trenéra. Kluci trénovali šestky a i tady jsem našla uplatnění. Sice mimo hřiště, ale i tak sem byla zapojená. Na chvilku jsem si zahrála na rozhodčího a do teď nevím, jestli je lepší dostat míčem do obličeje nebo „nepřipsat“ jednomu týmu bod.
Mě samozřejmě zajímalo i to, jak na volejbal, z pohledu kluků, nahlíží veřejnost. „Já doufám, že na nás lidé nahlížejí jako na inteligentní sport, protože ho hraje spousta lidí, kteří u něj zvládli vystudovat vysokou školu. Myslím si, že volejbal není jen silový sport o nějakém kontaktu. Díky tomu, že je mezi námi síť, tak je potřeba použít kromě síly, taky někdy i chytrost,“ dodal kapitán.
Trénink skončil po dvou hodinách, hráči se ještě protáhli a zamířili do šatny. Já se rozloučila s trenérem a pomalu odjela domů. Na to, jak mám osobně ráda míčové sporty, na volejbal se raději budu jen koukat jako divák.
Foto Jana Kroneislová
