Vladimír Kössl – muž, který provozuje záchytnou a odchytovou službu Animal Rescue. Jeho vášeň ke zvířatům se stala i jeho obživou. Při rozhovoru jsme si povídali nejen o tom, jak například vypadá samotný odchyt zvířat, ale i o týrání nebo o množírnách.
Co vlastně děláte a jaká je náplň vaší práce?
Provozujeme odchytovou službu a útulek pro zvířata. Náplní naší práce je na žádost obce vyjet a zajistit toulavá případně opuštěná zvířata. Zkontrolovat je a případně převézt do útulku a buď je vrátit majiteli nebo jim najít nový domov.
Jaké všechny druhy zvířat odchytáváte? Asi se ne vždy jedná jen o kočky a psy?
Samozřejmě psi a kočky tvoří gró odchytu, ale útulky jsou v podstatě pro zvířata v zájmových chovech. My tedy odchytáváme všechna zvířata, která jsou závislá na lidské péči. Nestaráme se o ta volně žijící, protože je mají na starost záchranné stanice pro hendikepované živočichy. My se staráme o psy a kočky, ale také i o papoušky, ještěrky a hady. Dostanou se k nám ale i ovce, slepice nebo kachny.
Nesetkáváte se jen se zatoulanými zvířaty, ale i s těmi, která jsou týraná. Jaký byl pro vás nejhorší případ týraného zvířete?
Týrání zvířete má mnoho podob. Většina lidí si představí takové to klasické týrání, kdy to zvíře někdo bije, trápí. Pro zvířata je mnohdy horší psychický nátlak, kdy se stávají nevyrovnanými, a právě tato zvířata mohou být do budoucna nebezpečná, protože reagují nepředvídatelně. Každý případ je úplně jiný. Pro mě osobně to byl případ, který se udál asi před dvěma lety v Lišově. Policie nás zavolala do bytu, kde byl opuštěný pes. Majitelé se odstěhovali a pejska tam nechali. Byl to starší pes, pravděpodobně už v době, kdy žil ještě s majiteli, byl nemocný a možná to byl ten důvod, proč se „nehodil do krámu". Pes tam zůstal bez vody a jídla. Když jsme na místo přijeli, tak jsme našli živou kostru, která po nás radostně koukala. Zvíře bylo sice rádo, že nás vidí, ale nebylo schopné se zvednout a chodit. Obratem jsme ho převezli na vyšetření, kde bohužel zemřel. Došlo u něj k totálnímu selhání organismu. To bylo hodně smutné. Už jen z toho důvodu, že ten pes byl rád, že mu někdo pomůže, ale nemohli jste to dotáhnout do konce.
Říká se, že zvířata sama od sebe nejsou zlá, ale za jejich chování může majitel. Je to pravda?
Stoprocentně. Vždy je to o přístupu k tomu konkrétnímu zvířeti. Samozřejmě, že majitel se na něm podepíše. Člověk je schopen na své zvíře přenést vlastní emocionální pocity. Stejný pes se například může chovat jinak s člověkem, který je vyrovnaný a jinak s člověkem, který je trošku labilní nebo nervózní. Musíme ale také přihlédnout ke konkrétní rase a povahovým vlastnostem. Čili záleží i na vhodném výběru plemene. Ne nadarmo se říká, že pes je obrazem svého pána.
Trošku odbočím od tématu. Zajímalo by mě, jak se pes dokáže vycvičit natolik, aby mohl pracovat u policie?
Když si policie vybírá štěně, tak kouká především po tom, jací byli rodiče. U dospělých psů zase na ochotu ke spolupráci, konkrétní vlohy a snadnou motivaci. Ne každý se k tomuto účelu hodí. Práci, kterou má dělat, mu vlastně podsouváte tak, aby ho to bavilo. Začíná se na hračce, která ho zajímá. K ní se přikládají například zbraně nebo drogy, prostě to, co má hledat. Postupem času hračka z systému vypadne a dostává ji jen za odměnu. Často se říká, že psi, kteří hledají drogy, jsou na nich závislí. Není to pravda, protože ten, kdo bere drogy, tak je rád, že chodí a ještě, aby je hledal. (smích) Pes si vlastně jen spojí pach hledaného předmětu s oblíbenou hračkou.
Říká se, že jsme národ pejskařů. Jsme?
Asi jsme, ale doplnil bych k tomu, nezodpovědných pejskařů. U nás je psů opravdu hodně. Podle toho, co jsem teď dohledal, tak v každé druhé domácnosti je pes. Bohužel se setkáváme s tím, že lidé s ním nechtějí pracovat. Jenom ho chtějí vlastnit. Když od nás někdo chce psa, naše první otázka zní „proč toho psa chcete?" a většina lidí nedokáže odpovědět. Věc, která mě dostává je, když někdo odpoví „my máme velkou zahradu". Žádné zvíře není hloupé, aby se samo unavovalo. Pokud chci zvíře zaměstnat, musím s ním pracovat. Když to totiž nebudu dělat, tak pes si zábavu najde sám a nebude úplně odpovídat tomu, co bychom chtěli. Druhým problémem je, že jelikož je těch psů tolik, tak nemají pro řadu lidí hodnotu.
Na internetu se často objevují inzeráty, ve kterých někdo nabízí psy, protože se jim nehodí.
Není neobvyklé, že nám někdo zavolá, že se potřebuje zbavit psa. To je dnes a denně. Výjimkou ani není, kdy člověk přijde s tím, že si koupil štěně, ale se psem, který v té domácnosti už nějakou dobu žije, se nesnese, a proto chtějí dát staršího psa pryč. Nejhorší na tom je, že se nad tím ani nepozastaví. Zvíře má nějaké pocity, někde je doma a oni ho vezmou a odloží. Nikdo si neuvědomuje, že útulek není odkladiště pro zvířata, která nechci. Lidem zcela chybí zodpovědnost. Například v Rakousku to funguje tak, že když někdo chce psa, tak nejdřív projde školením. Po absolvování školení dostane majitel potvrzení, které ho opravňuje k tomu, aby si psa pořídil. Pes musí být také čipovaný a pojištěný.
Jak se díváte na množírny psů?
Množení zvířat samo o sobě není trestné. Ze zákona vyplývá, že se nesmí chovat v podmínkách, která zvířatům způsobují utrpení nebo v nevhodných podmínkách. Co jsou vhodné, a co už nevhodné podmínky, bohužel není přesně stanovené. To podvodníkům hraje do karet. Lidé také obecně považují týrání zvířat za trestný čin, ale není tomu vždycky tak. Týrání může být trestným činem nebo také přestupkem. Takové to běžné týrání je většinou přestupek. Aby to byl trestný čin, tak se musí jednat o trvalé následky, a nebo smrt. V současné době jsou v poslanecké sněmovně návrhy zákonů, které by měly tyto záležitosti upřesnit. Další problém je, že lidé často nevhodné chování ke zvířatům odmítají úřadům hlásit. My tady máme ženu, která prokazatelně dlouhodobě týrá a zabíjí psy. Podařilo se nám ji dostat k soudu s tím, že dostala podmínku a veřejnost samozřejmě byla nespokojena s výší trestu. Dvanáct let se o ní vědělo, ale nikdo to za celou dobu nenahlásil. Pro soudce tak byla bezúhonná, protože nikde neměla záznam o tom, že se za ta léta dopustila přestupku. I když to všichni věděli, nikdo s tím nic neudělal. To je smutné a týká se to samozřejmě i množíren. Je třeba, aby lidé před takovým jednáním nezavírali oči a byli ochotní aktivně spolupracovat s příslušnými úřady. Zároveň aby nekupovali zvířata z těchto zdrojů. Pokud by nebyla poptávka, množírny by ztratily význam.
Foto Jana Kroneislová
