„Člověk má nechat starosti doma,“ říká herečka

Hrajete hodně v divadle i ve filmu, co osobně upřednostňujete?

„Já si myslím, že všechno má své. Divadlo je základ. Každý mladý herec by měl projít angažmá nebo alespoň hostováním v divadlech, kde se naučí hrát něco jiného než sám sebe. Hlavně má možnost se učit hrát od starších bardů. Já jsem také vždycky postávala v portále a učila se tu hereckou techniku. Ta je moc důležitá a podstatná. Ten civilismus je dobrý u filmu.“

Je to taková komerce?

„Ano, je to komerce a na té nemůže vyrůst osobnost.“

Na jaké filmové natáčení nejraději vzpomínáte?

„Nejvíce asi na film Adéla ještě nevečeřela, Honza málem králem, ale samozřejmě také Jak se krotí krokodýli, ten jsem si s paní Poledňákovou moc užila. Také ráda vzpomínám na televizní pohádky, protože mě moc bavily. Byly to krásné věci a myslím si, že děcka měla v té době v televizi něco opravdu hodnotného.“

Koukáte se na filmy, ve kterých hrajete?

„Sama na sebe málo. Ale na filmy z dřívějška, které mám ráda, na ty se podívám.“

Když se v té televizi vidíte, hodnotíte svůj výkon?

„Samozřejmě, že vidím chyby. Člověk se pořád učí. Nikdy by neměl ustrnout, to mi říkal můj profesor Václav Voska. Jednoho dne si řekneš, že jsi dobrá a ustrneš. Proto na sobě stále pracuji.“

Máte nějakou divadelní roli, kterou jste odmítla?

„Když je člověk v angažmá, tak v podstatě odmítnout nemůže. Je to ber nebo neber. Když nevezmeš, tak o něj rychle přijdeš. Teď jsem na volné noze, takže hraju ve věcech, ve kterých hrát chci.“

Takže vy dostanete od někoho nabídku a buď se vám líbí, nebo ne?

„Ano. Přečtu si to a řeknu - ano to beru, nebo neberu.“

Neustále se usmíváte, máte na to nějaký recept?

„Já si myslím, že všichni máme během toku života starosti, ale ty má člověk řešit doma a nenosit je na trh. Úsměv je taková zapálená svíčka, kterou když budeme po ránu předávat, tak se nám ten den krásně rozjasní a bude optimistický a milý. Když se na někoho usměji, tak ten se zase usměje na mě... a tak by to mělo jít stále dál od člověka k člověku.“

Jak dlouho jste se učila text k roli matky Levinové?

„Je to neuvěřitelně textu, protože je to rozhovor mezi matkou a synem. Původně se hra měla číst, ale pan Polesný, který nás režíroval, řekl, že v žádném případě, že by to byla nuda, a tak se to celé hraje. Pro mě není problém naučit se monology. Učím se je celý život, takže je to už rutina, ale potom se naučit tu posloupnost, aby se nestalo, že skočím někam jinam... Z toho jsme měli s Honzíkem docela nervy. Před každým představením si celou hru přeříkáme. Já si ji ještě opakuji dopoledne, protože by mě mrzelo, kdyby někdo přišel na představení a neviděl dokonalý výkon.“

Jaké bylo českobudějovické publikum?

„Bylo báječné. Je to hra, kterou je třeba vnímat, žádná řachanda, takže se lidé smějí, ale ne zase moc, protože se bojí, že jim unikne text. Je to všude tak vyrovnané. My to hrajeme v Praze v malinkém divadle v Řeznické ulici, takže můžu říct, že jsem si tenhle veliký prostor a tu spoustu diváků užila. Je to zase o jiné technice. Moc mě to bavilo a těšilo.“

Foto: Divadlo v Řeznické