Fandící Budějčáci mu dávali při půlmaratonu křídla

Na fantastickém desátém místě celkového pořadí s časem 1 hodina 11 minut a 47 sekund protnul cílovou pásku sportovní manažer Fitness 14, bývalý vrcholový sportovec, několikanásobný mistr Evropy v duatlonu a atletický šampion Daniel Fekl.

Pětatřicetiletý rodák ze západočeských Dobřan sice nemá v Budějcích kořeny, přesto je tady po osmi letech jako doma. Nejenže má na starosti desítky klientů oblíbeného fitka, už několik sezon ale také připravuje jako kondiční trenér několik profesionálních hokejistů známých z domácích stadionů i kluzišť v Rusku a zámoří.

Letošní půlmaraton jste zvládl z domácích závodníků nejlépe. Co pro vás dosažený čas a umístění v TOP 10 znamenají?

„Můj osobák to není. Když jsem se ještě vrcholovým sportem živil, absolvoval jsem společně s trojicí dalších Čechů, jedním z nich byl i Honza Kreisinger, Pohár mistrů evropských zemí v půlmaratonu. Byl to můj první závod na téhle distanci a tehdy jsem zaběhl svůj dosud nejlepší čas 1:09:15. V té době jsem ale měl jako profesionál čas na trénink a možnost naběhat dost kilometrů.

Popravdě jsem ani nepočítal, že bych letos běžel tak rychle. Říkal jsem si, že když mi to sedne, tak bych závod mohl zvládnout za hodinu a třináct a půl minuty. A že to zaběhnu o skoro dvě minuty rychleji? To jsem byl fakt překvapený. Před rokem bych tady s takovým výkonem vyhrál. To bylo luxusní počasí, po dešti krásný vzduch a dvacet stupňů. Zato letošní dusno, nic ideálního na rychlý čas...“

Jak se vůbec běží v takových podmínkách?

„To je individuální. Někdo se s tím dokáže poprat snáz, jiný je bitý. Třeba Honza Kreisinger má rád chladné počasí, nejlépe se mu běhá v pěti stupních. Teplota kolem pětadvaceti mi nevadí, ale to dusno nemám, stejně jako každý jiný běžec, rád. Každopádně nějak se to odplácat dá. Člověk nemůže do takového závodu jít s tím, že to hned od začátku napálí. Není to běh na patnáct set metrů, pořád musíte myslet na to, že se běží přes dvacet kiláků. A i když si třeba zezačátku uděláte náskok a prvních deset kilometrů běžíte o minutu rychleji, ve finále můžete na půlmaratonské trati ztratit pět. Je tedy třeba nastupovat na start s respektem a rozmyslem.“

Jaká byla vaše taktika?

„Nemohl jsem mít ambice, že desítku rozběhnu za 32 minut. Na to nemám kvůli práci a jiným povinnostem naběháno. Připravoval jsem se tedy tak, abych kilometr měl za tři a půl minuty. Rychleji to v současnosti nejde, na půlmaraton musíte trénovat pětkrát až šestkrát v týdnu a denně běhat přes dvacet kilometrů. Místo sto šedesáti kilometrů týdně jsem tak zvládal maximálně sedmdesát, a byl jsem rád. Moje příprava navíc trvala jen dva měsíce. Závod jsem tedy rozběhl s respektem, že radši budu na desítce pomaleji a pak postupně zrychlím, než abych to přepálil a pak to musel zabalit.

Tohle byl vlastně můj čtvrtý půlmaraton v životě - a z toho jsem dva vzdal. Po tom už zmíněném debutovém jsem vždycky chtěl svůj čas překonat, na čtrnáctém kiláku jsem ale měl dost a běžel jak chodec. To už pak nemá smysl se šťavit, když musíte přemýšlet nad tím, že za týden máte další závody. Není to hokej ani fotbal, takže mi dříve nezbývalo nic jiného, než pak zase vyhrát, abych dostal nějakých pět tisíc a měl na zaplacení všech výdajů.“

Na trati se objevilo několik borců, kteří to právě přepálili a nakonec skončili v péči lékařů...

„To jsou takoví, kteří si myslí, že když občas uběhnout deset kilometrů, tak proč by měli problém s jednadvaceti. Je to úplně jiný závod. Atmosféra udělá hrozně moc. Na začátku vystřelí, běží kilometr o minutu rychleji než kdy jindy, po deseti kilácích však poznají, že to přepálili. Druhým případem jsou ti, co nikdy nic nedělali a v hospodě se s kamarády hecnou, že to zvládnou. Polovina z nich potom skončí se zdravotními problémy, navíc v takovém počasí.“

Zmínil jste atmosféru... jaké to je běžet doma před svými známými a kamarády?

„Hlavně jsem si říkal, že to musím doběhnout. Rozvrhnul jsem si tedy síly tak, abych to aspoň doklusal. (směje se) Zverboval jsem totiž spoustu klientů našeho fitka, běželo nás třiadvacet. Takový závod se musí dokončit chtěj nechtěj. Vždycky jsem se těšil, až ze stezky u Vltavy přeběhnu most a budu ve městě. Spousta lidí fandila, na každém rohu někdo stál a povzbuzoval, to dá člověku křídla! Těch pět kiláků v ulicích utíkalo úplně jinak, než tam vzadu na široké cestě.“

Co říkáte na výkony svých svěřenců, klientů Fitness 14?

„Všichni si zaslouží obdiv. Spousta z nich ještě před půl rokem pořádně nevěděla, co to běhání je. Dělal jsem pro ně výběhy, chodili jsme se připravovat společně. Všichni jsou zaměstnaní, takže neabsolvovali každý trénink. V rámci svých možností se ale na půlmaraton připravili. Radost mi udělala Nikola Ludvíková, které jsem připravoval individuální tréninky. Kdyby mě poslechla, mohla běžet ještě o pět minut rychleji. Bohužel udělala začátečnickou chybu, nechala se strhnout davem a začátek přepálila. Měla toho plné kecky, ale jinak běžela dobře. V cíli byla za hodinu čtyřicet dva.“

Zpátky k vám, Dane. Kam se chystáte na další závody?

„Teď se zase budu věnovat práci a svému tříměsíčnímu synovi. Chtěl bych se každopádně připravit na jubilejní osmdesátý ročník Velké kunratické, kam zase pojedeme společně s klienty. Vloni jsem tam skončil druhý, takže se chci znovu poprat o ty nejvyšší příčky. Tedy když vydrží zdraví.“

Vy pocházíte ze západu Čech, takže ne každý Budějčák vás musí znát. Zavzpomínejte na svou bohatou sportovní kariéru.

„K vytrvalosti jsem měl sklony už od malička. Byl jsem neúnavný. Začal jsem tedy chodit dvakrát týdně na atletické kroužky a už ve čtvrté třídě jsem porážel osmáky, byl jsem nejlepší ze školy. Později jsem vyhrával víceméně všechno - v roce 1991 jsem měl první medaili z republiky, když jsem skončil třetí v běhu na 1500 metrů. To bylo ještě na škváře. Do svých jednadvaceti let jsem vyhrál dvanáct titulů mistra republiky v atletice. Běhal jsem střední krosové i dráhové tratě. Na vojně jsem však začal stagnovat a musel jsem se tedy rozhodnout, co bude dál. Říkal jsem si, že buď začnu makat, nebo zkusím něco jiného.“

A jak tohle rozhodování nakonec dopadlo?

„Vždycky mi šla cyklistika, tak mi táta řekl, ať zase zkusím duatlon. Jako žáček jsem totiž vymrskal všechny kluky starší o tři roky, ale pak jsem stejně zůstal u atletiky. Takže taťka mi koupil silniční kolo, v roce 1999 jsem zkusil Český pohár v Ústí nad Labem a byl jsem hned devátý. Strašně mě to vzalo a na následující sezonu jsem se chtěl připravit. Po soustředění na Mallorce jsem se zúčastnil právě domácího poháru a všechno se mi povedlo vyhrát. Přitom se ho pravidelně účastnilo kolem 150 lidí. Stal jsem se objevem sezony, skončil třetí v Evropském poháru, vozil domů medaile z jednotlivých závodů. To byly ohromné úspěchy.“

Ale ne jediné...

„Mezitím mě vzali do reprezentace, objížděl jsem všechno - od dubna do října jsem absolvoval dvaačtyřicet závodů, byl jsem v Author triatlon teamu s Honzou Řehulou. Až do operace třísla to byly nejlepší roky mojí kariéry. Když to sečtu, po dvanácti republikových titulech v atletice jsem byl třikrát mistr Evropy v duatlonu, nějaké úspěchy jsem zaznamenal ve štafetách, v dlouhých Powermanech skončil třetí a pátý na světě.“

Na jaké úrovni byl tehdy duatlon v porovnání s triatlonem?

„Triatlon byl v té době na olympiádě novou disciplínou, a tak s duatlonem byly tyhle sporty ve stejné lati. Každý triatlonista vám řekne, že duatlon je náročnější. Tam jsou většinou přeučení plavci, duatlon je víc vytrvalostní. Nejlepší jsou chlapi mezi 35 a 37 lety.“

Vy jste přesto skončil kariéru skoro o deset let dřív.

„Bylo mi sedmadvacet, žil jsem každý měsíc do koruny. Na šumavském soustředění s Duklou Praha jsem poznal Janču, mou budoucí manželku, a rozhodl se společně s ní zakotvit v Budějcích. Za dva roky jsem se potkal s Alešem Kotalíkem, který mě oslovil, jestli bych mu nepomohl s přípravou na kole. Potom se k nám přidali i Jirka Novotný, Fíla Novák a další. Už je to šest let, strašně to letí.“