V závěru minulého týdne Budějcká Drbna uveřejnila první část rozsáhlého rozhovoru s úspěšným byznysmenem, bývalým šéfem automobilky Škoda Auto, Vratislavem Kulhánkem. Pokračování zajímavého interview s tímto sedmdesátiletým Budějčákem přichází na řadu právě dnes.
1. část rozhovoru: Vratislav Kulhánek: Byznysmen s benzinem v žilách
V posledních letech jste jednatelem poradenské společnosti Industrial Advisors. Čím se zabýváte?
„Tahle firma, byť je v povědomí jedna z největších v Čechách, se skládá z jednoho člověka - a tím jsem já. (směje se) Kromě paní, která mi dělá účetnictví, a holčiny, co něco napíše a uvaří mi kafe, tam opravdu nikdo jiný není. Problém je v tom, že většina klientů chce buď velké poradenské firmy, anebo další - a zároveň největší - skupina majitelů a šéfů českých firem je pevně přesvědčena o tom, že to sami umí nejlíp. Takže u nich si člověk neškrtne. Díky mým mezinárodním zkušenostem se ale čas od času něco objeví. Ministerstvo financí například chtělo zjistit, jaké jsou v zahraniční na všechny možné pozice referenční platy. To je spousta práce, ale nuda.“
Jak moc závažná situace v Tatře, které se také věnujete, aktuálně je?
„Snažíme se o jakousi revitalizaci. V létě jsem se těšil na dovolenou do Poreče, místo toho ale na začátku května přišel tenhle kšeft a skončil na konci září. Dali jsme dohromady tým, byli jsme tam prakticky pořád. Našli jsme mnoho systémových závad a na ně řešení. Teď je tam nasazený krizový tým, který podle jednotlivých bodů postupuje, já tam občas působím jen jako poradce.
V Tatře prakticky neexistoval marketing, za poslední čtyři roky se tam vystřídalo několik obchodních ředitelů. Pokoušeli se dělat auto, které dělají všichni. To jsme jim vymluvili, protože takzvaná roura, což je specialita Tatry, je neskutečně drahá. Snad to dokážeme vytáhnout na nějakých 2000 kusů ročně, ta značka se ale musí zaměřit na auta do extrémních podmínek pro vojáky nebo hasiče, rouru maximálně zlevnit, vyřešit problém motoru a také ne úplně ideální spolupráci s DAFem.“
Požádal vás o pomocnou ruku i někdo z regionu?
„Tady jsou všichni tak chytří, že to snad ani nehrozí. (směje se) Každopádně by to bylo velmi zajímavé. Veškeré moje aktivity v Jihočeském kraji, dokonce konkrétně v Českých Budějovicích, byla nějaká jednorázová pomoc Dopravnímu podniku a Teplárně jsem vypracoval stanovy.“
Když budete bilancovat svou kariéru, co považujete za svůj největší úspěch?
„Ze sportovních úspěchů jsem velmi hrdý, když jsme s Láďou Křečkem na Rally Bohemia 2003 dojeli desátí absolutně. Byl to náš první a zároveň jediný závod se Škodou Octavia WRC, dohromady jsme vážili 200 kilo a věk každého z nás byl součtem věku celé posádky našich soupeřů. (směje se) Trénink spočíval v tom, že jeden z továrních spolujezdců Škody Motorsport za mě napsal rozpis, já jsem před testovací rychlostní zkouškou přijel ke startu v obleku a kravatě, převlékl jsem se do kombinézy, vzal jsem si helmu a šli jsme závodit. Velmi hrdý jsem i na to, že jsem uběhl čtyři maratony a nejlepší čas byl tři hodiny a osm minut.
Profesním úspěchem bylo, že jsem se dostal do Škodovky. Vážím si momentu, kdy se mi povedlo přesvědčit Volkswagen, aby nám dali starého passata s tím, že se ho pokusíme udělat sami. Nám se to povedlo a dostali jsme to auto o třídu výš, což by nám jinak v žádném případě nepovolili, a tak vznikl superb. A za úspěšné považuji i své působení v ‚Áčkách‘, která - když jsem tam nastoupil - byla na dně. Dneska je to zisková firma.“
Přestože pracujete v Praze, jste stále v kontaktu s budějckými byznysmeny?
„Je pravda, že tady mám spoustu kamarádů, někteří z nich už jsou důchodci, a tak pořád vím, která bije. Bára Schellová, personální ředitelka Bosche, mě občas informuje o aktuálním dění, občas se potkám s Milanem Teplým (Madeta), Vlastou Břízou (KOH-I-NOOR HARDTMUTH) nebo Frantou Loškem (Motor Jikov).“
Jak vůbec trávíte svůj volný čas?
„Známky nesbírám, šikovný jsem jako Pat a Mat dohromady, tím pádem nemůžu nic vyrábět, a pořád jenom číst mě nebaví. Takže se musím snažit uplatnit své zkušenosti. Přes týden jsem v Praze, protože tady bych o zakázku nezavadil, a na víkend se jezdím srovnat zase do Budějc. Už mě to věčné pendlování nebaví, plánuji se tady usadit. To už ale říkám několik let...“
Pořád mám pocit, že nejste úplně běžný český penzista... Chodíte třeba na houby?
„Ale jsem! (směje se) Na houbách jsem byl dvakrát v životě. Jednou jsem ztratil tašku a podruhé to bylo s Ivanem Kočárníkem a jeho tehdejší ženou v Terčině údolí. Ivan jako vášnivý houbař vyrazil, já se mezitím utábořil pod borovicí, bylo krásně, chvilku jsem si zdřímnul... mezitím na mě přišla potřeba, tak jsem poodešel kousek dál a najednou byly přede mnou čtyři velké bedly. Tak jsem je utrhnul a šel si zase lehnout pod strom. Kočárník se zatím vrátil s třemi poddubáky a nestačil se divit, když jsem mu nad svými úlovky vyprávěl, jak se chodí na houby.“ (směje se)
Zmiňujete Ivana Kočárníka. Nemáte ambice okusit vysokou politiku? Nebo aspoň tu regionální?
„Politiku sleduji s pobaveným zájmem. Přestože už mě oslovili snad úplně všichni, nikam se nehrnu. Do Senátu mě lákal Babiš. Přišel za mnou i Bělobrádek, abych kandidoval na lidovce, členství ve Starostech mi nabízel Gazdík, anebo další dva moji kamarádi říkali: ‚Kandiduj! Když tě zvolí, budeš mít dvě parkovací místa na Valdštejnském náměstí a ty nám potom dáš.‘ (směje se) A já abych jezdil po hospodách a přesvědčoval lidi, ať mi dají hlas? Co z toho? Nic! Tehdy jsem mimo jiné říkal Bělobrádkovi, že mám jiné zásady než oni, co když se bude hlasovat třeba o potratech? Nemohl bych s nimi souhlasit. Takže jsem usoudil, že tady mi pšenka nepokvete. Komunální politika mi připadá ještě strašidelnější.
Já jsem si už tohle vyzkoušel v dobách mého působení na Českém svazu ledního hokeje. Ve firmě se doberete nějakého závěru a rozhodnete, že přesně takhle to bude. Ve společenské organizaci to ale funguje úplně jinak. V politice je to pak daleko horší. Já ale vycházím z toho, že ti nahoře už toho stejně moc zkazit nemůžou, a pokud nechají lidi platit daně, tak tam ani nemusí být. Už léta říkám, že je úplně jedno, kdo tam sedí. V tomhle jsem dost vyhraněný.
Neustále se tady vykládá o politice konkurenceschopnosti, bohužel všechno už se v Čechách prošvihlo. Před deseti až patnácti lety se měla vypracovat strategie a zemi vyprofilovat jako třeba Finové, kterým Nokia dala na rozjezd ten počáteční ‚drajv‘. Tady se na to všichni vykašlali, o vysokém školství ani nemluvě. Heslo ‚Každý musí být vysokoškolák‘ zase nějaký trouba v politice nepochopil, protože vysoká škola v Americe a u nás je dost velký rozdíl. Nejsou tady průmyslovky, chybí řemesla. Nástrojářům je dneska kolem 55 let, takže kdyby se teď začali ve velkém učit jejich nástupci, za čtyři roky budou k něčemu a kvalifikaci získají až za nějakých pět až sedm let. Mezitím ale ti současní dávno umřou. Konkurenceschopnost tedy dělají jenom firmy.“
Jak tohle podle vás v budoucnu dopadne?
„Předpokládám, že dobře, ostatně jako obvykle. Říká se, že jsme na šestačtyřicátém místě v konkurenceschopnosti na světě, přitom tahle země žije z exportu. Tak ať mi o tom někdo povídá... tím, že jsme nekonkurenceschopní, tak všechno vyvážíme? To je trochu v rozporu, ne? Všechny fabriky, které znám, rozhodně konkurenceschopné jsou, jinak by se na trhu neuživily. A to dělají nejen pro náš trh.“
Vratislav Kulhánek s Krumlovákem Stanislavem Fošumem (vlevo), kterého v 70. letech navigoval při rallye ve Škodě 110.
Na závěr ještě odbočme zpátky na jih Čech. Sledujete regionální rozvoj? Často probíraným tématem je v poslední době modernizace letiště v Plané.
„Až bude dálnice z Budějc do Prahy a naopak nebude dálnice z Lince do Budějc, tak letiště v Plané se stane ideální náhradou pro dopravu. Ruzyně kapacitně nestačí, navíc všechny pražské letiště spočívají v mlze, a pokud vím, v Plané tak špatné podmínky nebývají. Pro Budějce samotné ale využitelné není. Nám by stačilo prodloužit dráhu na Hosíně o 200 metrů, tamní prostory by na sportovní a krátké lety bohatě stačily. Na druhou stranu si myslím, že kdyby tu opravdu kvalitní letiště vyrostlo, mezinárodní klientelu sem dokážeme přilákat. Oproti Linci je naše poloha daleko šikovnější. Každý slušný Budějčák by tady měl letiště chtít, na rozdíl od významného přístaviště velkých lodí. (směje se) Jak už jsem ale zmínil - objektivní potřeba tady není.“
Co jako sportovec říkáte na skutečnost, že v Budějcích nebude nová sportovní hala?
„Myslím si, že stavět novou halu není třeba a nevidím pro to žádný zvláštní důvod. Současná Sportovka zase není tak špatná, a když se tu postaví velká hala, pořád tam bude chodit stejný počet lidí, jako chodí teď. Jiný halový sport, než volejbal, tady stejně slavný nebude. Nota bene divácký potenciál Českých Budějovic je kromě hokeje poměrně malý. Tradičními sporty tady vždycky bývaly kromě hokeje ještě volejbal, plochá dráha a box. Plošina je pryč, box na tom není nejlépe a jako jediní se drží volejbalisté. Leze mi ale krkem, že v Jihostroji je málo budějckých odchovanců. V první lize většinou hrávali místní kluci.“
Myslíte si, že úroveň vrcholového sportu v našem regionu je obrazem podpory, jaké se mu tady dostává?
„Musíme vycházet ze zásadního předpokladu - v jižních Čechách vždycky byly nejnižší platy a nejvyšší úspory. To už samo o sobě odpovídá na otázku, z čeho by měl být sport sponzorovaný. Nelíbí se mi, že je tady x let stará tradice a najednou se může objevit někdo, kdo má peníze a přetáhne volejbal do Horních Kotěhůlek, protože tam má fabriku a bude to platit. Přesně na tohle doplatil hokej. To je taková sportovní tragédie. I když hokejisté už v minulosti z extraligy spadli, zase se jim povedlo postoupit zpátky. Na hokej tady dříve chodilo celé město, všichni jsme se tam potkávali. Každý mančaft sem rád jezdil a všichni k němu měli dobrý vztah. Budějce prostě byly Budějce! V současné době mají kluci v první lize moc hezké návštěvy, je ale otázka, jak jim to při takových výsledcích vydrží.“
Měl by být, podle vašeho názoru, sport placen z veřejných prostředků?
„V každém případě! A nejenom vrcholový sport, který si u nás na sebe nemůže vydělat. Díky němu dokážete přilákat děti, protože jenom ve vrcholovém sportu najdou svoje idoly. Bývali tady dobří hokejisté, třeba Jarda Pouzar, Jirka Lála a řada dalších. Na rybnících se pak všichni snažili, aby byli taky Pouzarové. Pokud se nebudou do sportu dávat městské a státní peníze, budeme tady mít samé kandidátky na modelky a kluky, kteří budou akorát jenom hulit, popíjet a sedět na Facebooku. Tím, že tady před lety vypadl regulátor, tím mám na mysli vojnu, takových roste jako hub po dešti. My jsme mohli hrát hokej na ulici, to oni nemůžou. Prostě nemají sportovní vyžití.
Když jsem byl v Kanadě, tak jsem jenom tiše zíral. Třeba v Québecu mají obrovské a volně přístupné prostory třeba na basketbal, kam jsem si mohl jít zahrát, stejně jako všichni ostatní. Tady pochopitelně mají všichni hřiště za plotem, protože každá organizace si na jeho výstavbu musí splašit peníze a pak si ho přece nenechá zničit. Když už může sport podporovat Česká pošta nebo České dráhy, tak ať dají ty peníze rovnou ze státního rozpočtu a nemusí to jít přes tyhle firmy. Všechny státy včetně Ameriky podporují masový sport obrovským množstvím prostředků, protože se jim to vyplatí.“
Profesní kariéra:
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
