Manželka, maminka a mistryně světa na plný úvazek

Ptáte se, co je to racketlon? Tento sport vznikl kombinací stolního tenisu, badmintonu, squashe a tenisu. Jednotlivé disciplíny se hrají v pořadí podle velikosti rakety na jeden set do 21 bodů. Pokud má hráč po squashi minimálně dvaadvacetibodový náskok, tenisový zápas se neuskuteční.

A právě Zuzana Kubáňová, osmadvacetiletá sympaťanda z Dobré Vody, je v tomto pro Čechy téměř neznámém sportu čtyřnásobnou mistryní světa! Poslední tři tituly navíc vyhrála jako první žena racketlonové historie v řadě za sebou, když během jednoho roku dominovala jak dvouhře, tak i deblu a smíšené čtyřhře.

Do obou párových disciplín Kubáňová nastupuje po boku rakouských spoluhráčů - Simone Seitz a Christopha Krenna. Kromě světových titulů vyhrála v letech 2009 a 2011 republikový šampionát, v současné době se účastní i turnajů mužů.

Více už si ale přečtěte v následujícím rozhovoru.

Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že racketlon zná v Čechách jen velmi málo lidí. Odkud vlastně tento sport pochází?

„Racketlon vznikl už před dvaceti lety ve Skandinávii. Ti nejlepší hráči jsou z Finska a Švédska, jelikož si je tam vychovávají už od malička. V České republice je tento sport celkem neznámý, jelikož naše asociace nemá tolik peněz na propagaci. Naopak třeba v sousedním Rakousku je racketlon jednou z nejznámějších disciplín, tisknou tam o něm články v těch nejčtenějších novinách. Je to opravdu jen o financích. Jakmile lidi zjistí, že je to fajn sport, mezi širokou veřejnost to postupně pronikne. Přitom v Čechách se hraje už deset let...“

Patřila jste mezi české průkopníky racketlonu?

„Vůbec ne. Naskočila jsme do něj až v roce 2008, do té doby jsem hrála vrcholově squash. Jelikož mi chyběl sponzor, který by zaplatil účast na zahraničních turnajích, moje motivace zákonitě musela upadnout. Každý měsíc jsem totiž hrála finále turnaje se stejnou hráčkou. Protože jsem tenisem kdysi začínala, tudíž jsem měla základ už ve dvou sportech, chtěla jsem si racketlon vyzkoušet. Hrozně mě to tehdy chytlo! A mezitím jsem stihla ještě otěhotnět.“ (usmívá se)

O to překvapivější je fakt, že jste za poslední rok získala tři tituly mistra světa. Dominovala jste dvouhře, čtyřhře i mixu...

„Přitom už v roce 2009 jsem při mém druhém nebo třetím mezinárodním turnaji vyhrála čtyřhru. Tehdy jsem se tam potkala s Martinou Kakosovou, jež dříve mívala stejné úspěchy, jakých teď dosahuji já, a šéf České asociace racketlonu Sváťa Rejthar nás dal dohromady. Šampionát se konal v době, kdy ona končila a já jsem začínala.“

Ceníte si některého z těchto úspěchů víc než ostatních?

„Považuji se za singlovou hráčku, takže nejcennější je asi zlato z dvouhry. To vítězství mě vloni překvapilo, protože od porodu neuplynulo tolik času a já byla zpátky na kurtech. Vlastně hned po šestinedělí jsem začala trénovat s tím, že chci na mistrovství světa odjet ve formě.

Snažila jsem se tomu dát maximum a myslela si, že to bude mnohem jednodušší. Sama jsem před začátkem turnaje říkala, že jsem toho sice udělala dost, ale mohlo to být ještě lepší. Nakonec ale mistrovství dopadlo na jedničku.

Vážím si také letošního titulu v mixu. Od začátku jsme s mým racketlonovým partnerem, Rakušanem Christophem Krennem, věděli, že chceme bojovat o vítězství. Nakonec se nám to podařilo o dva body. To bylo hodně hezké.“

Máte ještě vůbec motivaci do dalších sezon, když už jste dosáhla maxima?

„Ještě mi chybí vítězství v družstvech. Tam se ale musíme dobře sejít. Jednou se nám to povedlo, v prvním kole turnaje jsme však prohráli s pozdějšími finalisty o bod. Ve družstvech se hraje jen do jedenácti, takže je to hrozně rychlé.

S nedostatkem motivace nemám problém, protože racketlon mě neskutečně baví. Několik mých soupeřek má velkou možnost se ještě zlepšovat, takže bude pořád o co hrát. Když se podívám třeba na Federera, kolik má rekordů, tak bych se o něco podobného chtěla pokusit i v racketlonu.

Kromě jiného je tenhle sport dobrý pro život. Když přijdete mezi sportovce, nikdy se na ně jen nedíváte, protože si všechny disciplíny s nimi můžete zahrát.“

Jaká je v racketlonu konkurence?

„V mužích veliká. Na světové úrovni nepoznáte, jaký sport umí ti špičkoví hráči lépe. Jejich zápasy jsou skvělé. Žen hrají na celém světě asi tři stovky, ale jak jsem už řekla - je to všechno o penězích. Výjezdy do ciziny jsou drahé. Rok od roku je přesto konkurence čím dál tím větší. Například Rakušané se učí od malička všechny sporty, to je hodně znát.

Každý hráč musí ujít dlouhou trať k tomu, aby se stal dobrým racketlonistou. Je totiž třeba, aby upravil taktiku svojí dominantní disciplíny. Chce to hrát racketlonově, body ztrácet co nejméně a mít nadprůměrné aspoň tři sporty, aby se člověk ve světovém měřítku neztratil.“

Vaší nejsilnější disciplínou je squash. Mám pravdu?

„Určitě ano. Podle mého názoru je squash technicky nejméně náročný, zato fyzicky nejnáročnější. Po téhle stránce jsem blázen, ráda si dám do těla. (směje se) V době, kdy jsem squash hrávala, mi přirostl k srdci. Trhám na něm nejvíc bodů. Holky porážím 21:6 nebo někdy i 21:2, když se to povede.“

Tak mě napadá... Proč nehrajete smíšenou čtyřhru s manželem Tomášem, který je sám aktivním racketlonistou?

„Vždycky jsme spolu hrávali, všechno bylo super, ani jsme se moc nehádali. Jak už jsem zmínila, konkurence mezi muži je veliká, a zrovna smíšená čtyřhra stojí z osmdesáti procent na chlapovi. Mix hráli jen pro radost, protože jsme se nechytali.

Po mistrovství světa ve dvouhrách za mnou přišel Christoph Krenn, že mu chybí akorát titul ve smíšené čtyřhře, a jestli bych nechtěla hrát po jeho boku. Svoji snahu vzdal už v roce 2008. Řekl, že dokud se nenajde někdo, s kým by mohl zvítězit, tak mix prostě hrát nebude. Dělala jsem si tehdy srandu, že mě manžel prodal.“ (směje se)

Málokterá žena si asi dokáže představit, jaké to je vrátit se hned po porodu do vrcholového sportu. Popište mi to z pohledu maminky a manželky.

„Pokud se budeme bavit o přípravě na vrcholový sport, tak je to složité, přiznávám. Dřív jsem si řekla, že ve tři si půjdu zatrénovat, ve čtyři zaběhat, nic mě prostě nedrželo. Teď už je to závislé na domluvě s manželem. Sice pracuje z domova, ale potřebuje mít klid. V současnosti to tedy děláme tak, že ráno si jdu zaběhat s Nikitkou a večer, když jde spát, trénuji ten sport, který zrovna potřebuji.

Když byla naše holčička malá, spala častěji, tudíž jsem mohla dělat fyzičku sama. Byla jsem připravena se sbaleným batůžkem kdykoliv vyrazit. Ta období se ale postupně mění, takže i já musím svůj plán upravovat. Rozhodně však nestačí si třikrát týdně vzpomenout, že půjdu něco dělat. Každý den to chce minimálně dvě hodiny makat.

Ještě chci říct, že hodně maminek s mimčem na sebe zapomíná. Myslím, že třikrát nebo čtyřikrát týdně si můžou jít zacvičit. Člověk je sice po večerech utahaný, ale myslím, že by taková aktivita mohla maminky motivovat.“

Vnímá vaše dcerka to, čím se zabýváte a jaké máte úspěchy?

„Na některé turnaje jezdí s námi, takže už pár moresů pochytila. Když se řekne ´vítěz´, tak už zvedá ruce nad hlavu, pořád bere do ruky rakety nebo stojí na ping-pongovém stole a tříská do míčku. Nemůžeme ji od toho dostat, zatím vypadá nadšená. Uvidíme, jestli to bude moje nástupkyně.“ (culí se)

Kromě racketlonu se zabýváte spoustou dalších sportovních aktivit. Berete to jako součást přípravy?

„Ono to vlastně tak vzniklo. Po porodu jsem chodila běhat, ale po čase jsem chtěla dělat ještě něco navíc. K běhu jsem hledala další účinnou alternativu ke zlepšení kondice, a tak vznikl jumpboxing. Když mě pár lidí při myšlence začít ho předcvičovat pro veřejnost podpořilo, šla jsem do toho.

Víceméně jsem si chtěla najít i nějaký pracovní program v době mateřské, protože člověk vypadne z toho každodenního procesu a nemá téměř žádný kontakt s lidmi. Při běhu jsem jich opravdu moc nepotkala.

Kromě jiného budu od října působit na Jihočeské univerzitě jako trenérka squashe, tenisu a spinningu. K tomu mám již zmíněný jumpboxing, posilování a jsem osobní fitness trenérkou. Dohromady mi to tedy dá pěkné zaměstnání.“

Už o nadcházejícím víkendu pořádáte zajímavou charitativní akci. Jak tahle myšlenka vznikla?

„Squashový maraton byla první akce, díky které to na jaře celé odstartovalo. Byl to nápad manžela. Řekl, že bychom mohli tady v Budějcích ukázat lidem, co to je squash a že se dá trénovat. Oproti Praze, kde jsme v minulosti bydleli, je to tady rozdílné. Tam jsou lidi zvyklí, že skoro každý má svého osobního trenéra.

Chtěli jsme proto udělat osvětu a spojit ji s něčím příjemným. Napojili jsme se tedy na Ovečku a všichni z toho byli nadšení. Až mě dojalo, že těch pár korun pro děti udělalo zástupcům sdružení takovou radost.

Po úspěchu první akce jsme proto naplánovali další, která se uskuteční v sobotu ve Stromovce. (Budějcká Drbna vás o ní bude ještě informovat) Doufám, že vyjde počasí, protože máme připravený bohatý program.

Den je rozdělen na dvě poloviny - ta první zahrnuje jumpboxing, piloxing a posilování, odpoledne chystáme program pro rodiny s dětmi. Čekat na ně bude dětská olympiáda, skákací boty, zumba, malování na obličej a další aktivity. V bazárku navíc budou k dostání použité dětské věci, z jejichž prodeje poputuje veškerý výtěžek právě pro děti postižené downovým syndromem.“