Ušel pěšky 16 tisíc kilometrů a chystá se kolem světa

Pak se usmál, mě to trklo a on dodal: „I když mně ten jeden kilometr přes město nevadí.“

Nakonec jsem se ale sešli na příjemné inspirativní snídani hnedle naproti budově nádraží. Byla by neskonalá škoda shrnout jeho neuvěřitelný příběh do jedné věty plné statistických údajů, když je jeho vyprávění plné lidskosti, krásy, skromnosti a objevování světa i sama sebe.

Jednoho dne, jak už to u těch největších kroků bývá, se Petr Hirsch vzbudil a po prožitých životních útrapách a pocitech prázdnoty si prostě řekl: „Půjdu pěšky do Španělska.“ A tak to oznámil doma, v práci a prostě šel. Jeho prvním cílem se stalo španělské poutní místo Santiago de Compostela, kam po Svatojakubské cestě míří stovky poutníků ročně. Petr měl štěstí a okolí ho podporovalo, jeho tehdejší zaměstnavatel mu dokonce poskytl technickou podporu, rodina, i přes obavy, zase tu psychickou. A tak za jediný večer zabalil krosnu, v níž měl jen to nejnutnější a vydal se k nemocnici ve Dvoře Králové nad Labem, kde se narodil, a ještě potemnělým městem vyrazil vstříc nevídaným dobrodružstvím.

Jakožto zaměstnanec v IT technologiích nacpal do své krosny laptop namísto stanu, což se v důsledku ukázalo jako dobré rozhodnutí. Díky počítači a GPS navigaci mohl zaznamenávat své kroky na desítky metrů přesně. V Čechách přespával po farnostech, pod širákem a u kamarádů a známých. Čechy s několikadenními přestávkami přešel dohromady za necelý měsíc. Reakce domácích byly ale všelijaké. Spousta lidí vůbec nechápala, oč se ten prapodivný muž snaží. Do Španělska? Pěšky? Poutní místo? Naštěstí pro Petra to ale zdaleka neskončilo Španělskem. Ze Santiaga vyrazil do Říma a odtud pak do země zaslíbené - do Izraelského Jeruzaléma. Celou cestu ale neabsolvoval zcela sám, krom mnoha známých a přátel poznal Petr i svou tehdejší přítelkyni Florine, která s ním putovala do Říma, tam se jejich cesty rozdělily podruhé. Poprvé to bylo v Albánii, kde Petr, lidově řečeno, dostal po tlamě od místního a rozhodl se pokračovat sám. S Florine se sešli v Římě a poté zase v Izraeli, odkud poslední fázi cesty absolvovali společně. Šestadvacátého prosince roku 2012 došel Petr s Florine do vytouženého Jeruzaléma.

Jak byste popsal atmosféru Jeruzaléma o Vánocích?

„Celý Jeruzalém je na Vánoce vyprodaný. Sjíždějí se tam poutníci z celého světa, ale protože v Izraeli jsou pouze křesťanské komunity, stejně jako v Nazaretu a v Betlémě, tak jsme vůbec 24. prosince nevnímali, že jsou Vánoce. Pro ně je to úplně normální den. Jenom v Nazaretě jsme už 12. prosince narazili na jeden vánoční stromeček na náměstí.“

Jaký to byl tedy pro vás zážitek, vstoupit do Jeruzaléma?

„Pro mě byl největší zážitek, když jsem vstoupil po třech hodinách zdržování do Haify a mohl jsem začít kráčet po Svaté zemi. V té chvíli jsem pocítil zadostiučinění. Vše bych to shrnul slovem vděčnost. Za to, že jsem poznal tolik zajímavých lidí, míst. Za to, že jsem mohl na vlastní oči vidět, že svět a lidé v něm nejsou tak zlí, jak se někdy zdá.“

Jak dlouhé bylo tedy celé vaše putování?

„Vyrážel jsem 1.června 2010 a šel jsem 17 měsíců sám do Janova. Pak jsem měl čtyřměsíční pauzu. Na cestě jsem byl pak zase od března do prosince. Celé to trvalo 31 měsíců, z čehož bylo čistě 27 měsíců putovních. Každý den na nohou, každý den spát na jiném místě, potkávat nové lidi.“

Přišel někdy moment, kdy jste si řekl: A dost, jdu domů, už mě to nebaví?

„Takovou chvíli si nepamatuji. Na cestě do Santiaga jsem nezapochyboval ani jednou, ze Santiaga jsem se pak musel přemlouvat. Někdy se mi nechtělo ráno vstávat a přemýšlel jsem, proč vlastně jít dál.“

V kolik jste tak vstával?

„Vždycky jsem se prospal do té míry, abych byl odpočatý. Takže zhruba mezi sedmou a devátou. Spánek venku na tvrdém je nekvalitní a já jsem potřeboval osm až deset hodin spánku, abych byl schopen fungovat dál.“

Jaké byly náklady na takovou cestu?

„Na první etapě do Janova jsem utratil 120 tisíc. Celá anabáze se všemi přelety, pobytem ve Švýcarsku vyšla na nějakých 250 tisíc.“

Kolik jste prochodil bot?

„Dohromady čtyři páry. Ve Španělsku jsem koupil nějaké levné pohorky, což se ukázalo jako špatný nápad. Nevydržely ani tři měsíce. Nejvíc jsem ušel v úplně prvních botách, to bylo asi šest a půl tisíc kilometrů.“

Měl jste někdy na cestě hlad?

„Já jsem takový, že si raději nesu kilo navíc, než abych byl hlady, takže si nevzpomínám, že bych byl třeba celý den bez jídla. Ve chvíli, kdy tohle přestane člověk řešit, narazí na dobré lidi, kteří se podělí třeba o chleba nebo rajčata. Ne, opravdu jsem nikdy nehladověl.“

Na své besedě jste mluvil o své „menší“ čtrnáctidenní zacházce k MontBlancu. Byl to jen rozmar, nebo jste chtěl dojít až na vrchol? (pozn. redakce: Petr Hirsch měl 24. března přednášku a promítání v Horké Vaně)

„Spíš rozmar. Kdybych chtěl, mohl jsem si zaplatit průvodce s vybavením. Mně se ale nechtělo dávat další peníze a shánět někoho, kdo tam se mnou poleze. Byl by to i nerozum, už jsem měl jiný cíl a v nohách dva tisíce kilometrů.“

Je jasné, že jste viděl nespočet nádherných míst. Je nějaké, na které opravdu nikdy v životě nezapomenete?

„Takových je zhruba deset. Častěji mám ale místa a vzpomínky na ně spojené s lidmi, které jsem tam potkal, a kteří mi ukázali lidskou dobrotu a pohostinnost. Našel jsem si spoustu přátel a díky moderním technologiím jsem s nimi stále letmo v kontaktu.“

Věřím, že jste se stal inspirací pro mnoho lidí, máte i vy nějaký vzor?

„Můj první zájem o cestování přišel asi s Leošem Šimánkem, který je průkopníkem v dobrodružném cestování. Například přešel Ameriku pěšky a částečně přejel na koni. Na jeho diashow jsem chodil asi sedm let a pochopil jsem, že svět se dá poznávat jinak než přes monitor. Co se týče chůze, Nicholas Crane ušel deset tisíc kilometrů, prošel všechna evropská rozvodí a napsal o tom knihu. Tu jsem přečetl a dost mě to inspirovalo. Samozřejmě jsou i další a další lidé, kteří mě inspirovali a které obdivuji. Třeba Američanka Peace Pilgrim, která v době Vietnamské války chodila přes Ameriku od východu na západ a zpátky. Neměla ale vůbec nic, jen oblečení, které měla na sobě a v kapse kartáček na zuby. Spoléhala na lidskou dobrotu.“

Když vás tak poslouchám, začínám si myslet, že s chozením jen tak nepřestanete…

„Když jsem přišel, myslel jsem si, že se usadím. Když jsem ale prošel Santiago, Řím a Jeruzalém, ptal jsem se sám sebe, co bude pak a nejednou mě napadlo, abych pokračoval v putování. Rozhodl jsem se tedy, že budu putovat kolem světa - ale na etapy. Nebude to, že bych zítra vyrazil a vrátil se za dvacet let. Prvního června letos vyrazím opět ze Dvora Králové do Beneluxu a odtud zamířím do Trondheimu na severu Norska. To bych rád obešel během pěti měsíců. Celou pouť kolem světa chci věnovat mírovému poselství a po cestě bych na různých místech chtěl sázet stromy a vytvořit z nich spojnici míst, kudy projdu. Chci spojit hlavní města a jít za lidmi.“

Další kroky poutníka Petra Hirsche můžete sledovat na jeho FB profilu.