Žofie Kabelková: Zdatný plavec v muzikantském oceánu

V roce 2003 vyšel její debut s názvem Žiju. Spolu s písničkářkami Martinou Trchovou a Magdou Brožokovou tvořila humorné trio Ježibabinec. V roce 2009 spatřilo světlo světa její druhé album Peřiny z vody. V současnosti koncertuje buď sólo nebo s flétnistkou Petrou Klementovou.

Budějcká Drbna Žofii Kabelkovou po jejím sobotním vystoupení na festivale Okolo Třeboně vyzpovídala.

Jak dlouho se hudbě věnuješ?

„Už čtrnáct let. První koncerty jsem odehrála v Jihlavě, když mi bylo patnáct.“

Texty si skládáš sama?

„Většinu textů dělám sama, ale mám v repertoáru i pár věcí od kámošů písničkářů Marcela Kříže a něco i od Ivoše Cicvárka, se kterými jsem spolupracovala na jednom projektu, který se jmenoval Panoptikum.“

Na pódiu jsi říkala, že tvým oblíbeným námětem je voda. Je ještě něco, co tě inspiruje?

„Inspirace je vlastně všude kolem a někdy stačí i taková maličkost, kdy ti k nohám spadne nos javoru. Někdy si zase musíš prožít něco zásadního, bolestivého. Něco, co tě trápí, zajímá, abys došla k písničce, ale v celku neexistuje recept, jak ji napsat. Je to takové překvapení i pro mě samotnou.“

Jak válčíš s nervozitou?

„Většinou už ani ne, ale teď jsem byla po zimním spánku. Už jsem měsíc a půl nehrála. Takže jsem byla trochu nervózní, ale hlavně taky kvůli tomu, že jsem přijela na poslední chvíli. Nevěděla jsem, co mi bude dělat kytara z toho přechodu z mrazu do vedra. Ale dobře to dopadlo.“

Stává se často, že se ti život před vystoupením jako naschvál komplikuje?

„Stává se mi to prakticky pořád. Když jsme hrály v Berlíně na ulici, tak jsme jeden den přišly a začaly hrát. Najednou se tam srotilo moře lidí. Zrovna se tam odehrávala demonstrace. Druhý den jsme si vzaly kombo, abychom byly slyšet, ale přišel policajt a zatrhl nám to. S tím, že tam se zesilovačem můžeme hrát pouze v případě, když si to zaplatíme. Když nemáš kombo, můžeš hrát do aleluja, ale s ním musíš mít povolení. Další den jsme měly koncert v jedné berlínské kavárně a zavřeli celou oblast do půl kilometru, protože tam našli bombu z druhé světové války.“

Jak si se dostala k hraní na ulici v Berlíně?

„Nás s Petrou hlavně to hrání na ulici baví.“

A kdo je Petra?

„Petra Klementová je moje spoluhráčka, která hraje na příčnou flétnu. Dneska tady bohužel nebyla, protože před měsícem porodila. Je tedy původem Brňačka, ale žije v Německu v Berlíně, a tam jsme díky tomu na ulici hrály hodně. U nás v Praze to moc nejde. Člověk může hrát jen tam, kde má povolení. Myslím si, že je to škoda.“

Na pozvánce na festival Zimní Okolo Třeboně o tobě psali, že jsi česká Norah Jones nebo Alanis Morissette. Co na to říkáš?

(velký smích) „Je to lichotivé přirovnání, ale samozřejmě mám hlavu na krku a chápu, že je mezi námi markantní rozdíl.“

Já bych tě stylem hudby spíš přirovnala k Zuzaně Navarové…

„Svého času jsem jí hodně uznávala. Když jsme se někde potkaly, měla takové zvláštní fluidum. I když nic neříkala, tak přišla do místnosti a přišel tam někdo. Podobně si třeba vážím Roberta Křesťana. Jinak jsem měla takové ´Zuzanovské´ období, ale to už mám dávno za sebou. Její muziku však stále uznávám a baví mě.“

Kdy a kde tě budeme moci zase slyšet?

„Popravdě řečeno, nemám teď o tom moc přehled, ale kdyby náhodou měl někdo cestu do Prahy, tak mě pozval Vláďa Mišík do Akropole. Tam budu jako host na jeho narozeninovém koncertě osmého března.“

A co ty a Budějce? Jezdíš k nám koncertovat ráda?

„Já Budějce přímo miluju. Jeden čas jsem uvažovala o tom, že se sem přestěhuju. Chvilku jsem byla v Nizozemí a zamilovala jsem si, jak tam člověk může jezdit všude na kole. A tohle je mi právě sympatické na Budějovicích. Tady je to kolům uzpůsobené a na cyklisty se tu myslí. Kdežto když mám jet po Brně nebo Praze, tak mám z toho provozu sevřené půlky a raději jdu někam do přírody. Ale jak už jsem řekla, Budějovice jsou mi v tomhle hodně sympatické, a taky tou blízkostí Šumavy, kterou mám moc ráda.“