Ke každému čtvrtku už neodmyslitelně patří Drbna historička. A jinak tomu není ani dnes. Historik Jan Schinko se v dalším pokračování tohoto oblíbeného seriálu zaměřil na budějcký chudobinec. Za socialismu byl objekt hovorově nazýván radiák a v současné době tam sídlí část krajského úřadu. A také nechybí zmínka o ulici Boženy Němcové, kde budova stojí.

Nedostatek potravin a jiného zboží se po válce v nové Československé republice odstraňoval pomalu. Po 28. říjnu 1918 se hlavně slavilo. Nenáviděné Rakousko, které způsobilo v každé obci a skoro v každé rodině nesmyslnou (z pohledu Rakouska asi smyslnou) válkou ztráty na životech, bylo najednou pryč a na úřadech se mluvilo česky. V nabyté svobodě chtěl najednou každý obchodovat a mít peníze. František Rada vzpomínal, že když někdo někde zvolal „Mám!“, hned se ozvalo „Koupím!“

Na snímku pořízeném před rokem 1912 je goticko-renesanční Wortnerův dům v ulici U Černé věže, který dnes patří Alšově jihočeské galerii. V domě v pravé části byl od roku 1860 výčep lihovin rodiny Wortnerů. Vlevo se střídaly různé živnosti, může se připomenout kartáčnictví U Scheicherů. V roce 1912 byly klenební segmenty na konzolách připomínající podloubí zastavěny komerčními portály. Vydržely až do roku 1988, kdy byly před připravovanou rekonstrukcí odstraněny. 

Na snímku pořízeném kolem 9. května 1959 stojí na prostranství ulic Novohradské a Žižkovy jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova. Zatím na zemi. Podstavec byl přivezen ze Žižkova náměstí později. Původně byla tato socha odhalena před radnicí na Masarykově náměstí dne 6. října 1951 u příležitostí Dne Československé armády, a přitom bylo Masarykovo náměstí přejmenováno na Žižkovo.

Hradební věž na pravém břehu Malše se do konce 19. století uváděla jako věž Spilhaybl, zřejmě podle měšťana a purkmistra v roce 1466 George Spilhaybla, který vlastnil sousední dům. Potom převážil název Železná panna, který byl atraktivnější než Špilhajbl a zejména proto, že železná panna byl podle pověsti nástroj na mučení nešťastníků. Nástroj měl jakési paže opatřené bodly, které svíraly provinilce. Pacholek paže utahoval a písař zapisoval, co mučedník přiznává. Není to však doloženo. 

Do roku 1827 byla Biskupská ulice nenápadnou ulicí, která končila na vysoké hradbě a nazývalo se to tam V Koutě. Na nábřeží Malše se ani nechodilo, protože mezi vysokou hradbou a parkánovou hradbou byl prostor parkán, ve kterém bydlel městský kat. To byl nečistý člověk, čímž nemohl bydlet ve městě. Bydlel v baště Katovně (na místě bloku Savoye) a měl tam i malou zahrádku. Přes Malši byl most jen z Linecké brány. Situace se změnila po uvedení do provozu koňky.

Na Malši mezi mosty se shromáždilo nebývalé množství vorů asi před rokem 1930, poněvadž ještě nejsou regulované pravé břehy Malše. Není rozeznatelná posádka vorů, tudíž jestli vory jedou nebo jen parkují. Vory plavené po Malši byly užší než na Vltavě. Šířka kolísala mezi 2,5 až tři metry. U Červeného dvora se převazovaly na široké pět až šest metrů, takže na pohlednici by už měly mít šířku pro vody Vltavy. K Červenému dvoru a později nad Malák se po Malši plavila také polena. Na Vltavě byla polena zakázána v roce 1865. Nestačila se totiž usměrňovat a ohrožovala lodě.

Podle nejstaršího policejního „Seznamu zde místně se nacházejících automobilů a motocyklů“ z prosince 1919 se ve městě nacházelo 31 automobilů a 16 motocyklů. Počet rychle rostl tak, že pro přehlednost se uvádí, že ve 20. letech 20. století jezdilo ve městě plus mínus 200 automobilů. Postupně si automobily dělaly v ulicích, co chtěly. Nebyly velké havárie, většinou jen takové šťouchy, nebo auto jedné firmy spadlo do Mlýnské stoky, ale radnice musela rychlost omezit.

Když zvíkovský purkrabí rytíř Hýř (latinsky Hirzo) vyměřoval před rokem 1265 nové královské město, zvolil tři městské brány: na konci ulic Krajinské, Divadelní a Karla IV. Mělo to logiku, poněvadž budoucím městem měla procházet historická obchodní cesta Linec – Praha, která se do té doby soutoku Vltavy a Malše vyhýbala. Tak byly postaveny brány Pražská a Linecká. Na konci Karla IV. byla postavena brána Vídeňská (nazývala se také Svinenská). Cesta do Vídně byla poměrně klikatá. Až na začátku 19. století se z města postavila císařská silnice do Třeboně a dál do Vídně zvaná Rybářská, dnes část ve městě Rudolfovská.

Na rohu Hroznové a České v domě, který se dnes přestavuje, býval do roku 1904 hostinec U Fulínů. Původně to byla chvalná i nechvalná restaurace U Tyrola. Náplní a skladbou hostů se řadila mezi podniky ve městě s názvy Tripolis, Port Artur, Afrika, Zum blaue Donau a podobně.