POVODNĚ 2002: V trenýrkách jsem plaval z domu ven, vzpomíná ředitel hasičů Lubomír Bureš

Povodně začaly na jihu Čech v pondělí 7. srpna 2002. Vybavíte si osudný den?
Velmi dobře. Měli jsme tenkrát ředitele, který již není mezi námi. Všechno pro nás bylo nové. Krajské uspořádání, krizová legislativa, nově jsme měli za úkol ochranu obyvatelstva... Najednou bylo nutné všechno použít. Sešli jsme se v noci, situace byla na Malši velmi dramatická a my jsme poprvé sáhnuli ke spuštění sirén, zejména v údolí řeky, protože byla noc a lidé byli na chatách. Ale lidi jsme potřebovali vyhnat, protože zprávy, které k nám chodily z Římova, byly poměrně přesné a rychlé. Daly nám hodinu dvě na evakuaci, což je velmi těžko realizovatelné, když lidé spí. Obvolávali se starostové, dobrovolné jednotky. Všichni tloukli na chatky a lidi dostali na kopec.

Dál už to bylo celkem pomalejší, než se vlna dostala do Českých Budějovic. Byl čas se na ni připravit. Ale první momenty, kdy jsme měli málo času na vyklizení římovského údolí, byly rychlé. Obešlo se to bez zranění. Tenkrát se to povedlo.

Dalo se na něco takového vůbec připravit? Na jihu Čech podobná povodeň asi nikdy nebyla...
Nebyla. Na tisíciletou povodeň se jen těžko připravuje, protože všechna protipovodňová opatření se dělají na stoletou vodu. Pro nás, když si odmyslím evakuaci obyvatelstva a věci spojené s krizovým řízením, je to pořád stejné. Prostě zachraňujeme lidi, čerpáme vodu, stavíme hráze... Akorát to bylo ve velkém. Relativně šlo o dlouhé období, které trvalo, když sečtu obě vlny, asi dvanáct dní. Když jsem se podíval do statistik, tak mi průměrně vychází, že denně zasahovalo na území kraje 140 jednotek a tisíc hasičů. Celkově zasahovalo 10 tisíc hasičů a zhruba 1400 jednotek. Lidé se střídali.

Musím pochválit krizové řízení, které u nás bylo nově konstituované. Tehdy byl nový hejtman Jan Zahradník, zažil něco poprvé, byť jsme cvičili v Jaderné elektrárně Temelín. Poté to zažil i hejtman Jiří Zimola, ale to už byly všechny procesy nastavené. V roce 2002 to bylo nové. Tvořili jsme za pochodu.

V čem vaše práce spočívala? Říkal jste, že se krizový štáb sešel už v noci.
První bylo důležité shromáždit lidi na záchranu osob. Nějakým způsobem se to však vždycky podaří, protože hasiči jsou vycvičeni, že když je nějaká mimořádná situace, tak se nespoléhá jen na lidi, kteří jsou v práci. Máme dobrou zkušenost, že přijdou z domova, ačkoliv mají volno. V krizovém štábu už jsme věděli, kdo má co dělat, protože jsme vše měli nacvičeno z Temelína. A v podstatě jsme vyrazili do terénu. Zachraňovali jsme věci, lidi, stavěli jsme hráze. K tomu nám pomáhali vojáci, běžní občané, prostě každý, kdo měl ruce.

Najednou přišla potřeba logistiky. Abychom mohli dát najíst vlastním lidem, usušit jim věci, nechat je převléknout, doplnit pohonné hmoty do čerpadel a vozidel. V podstatě, aby fungovalo zázemí, protože během krizového řízení se pohybovaly stovky lidí na území celého kraje. Další tisíce lidí byly v terénu. Logistika se tvořila za pochodu a bylo nutné vymyslet, co a kam pojede. A musím říct, že kdo byl u nás, tak něco dělal, bez ohledu na to, co normálně dělá. Příklad: naši informatici jezdili auty a rozváželi, stejně jako Český červený kříž, věci do krizových center. Protože postupně bylo evakuováno 21 tisíc lidí.

Za těch patnáct let už však systém doznal změn, máme logistická centra, máme centrum humanitárních pomocí, vznikl nový záchranný hasičský útvar. Všechno se vytvořilo na základě zkušeností. Ale tenkrát jsme to dělali za běhu. A doufám, že dobře.

„Emoce přijdou ve chvíli, kdy máte trochu volna.“

Vzpomenete si na nějaký nejtěžší případ, který jste museli řešit?
Z pohledu krizového štábu se spíše člověk stará o kraj, ale měli jsme případy, kdy třeba Vltava hrozila stržením technologické lávky v Týně nad Vltavou a úplně by odřízla část města. A bylo nutné rozhodnout, jestli most odstřelíme, necháme spadnout, nebo budeme riskovat, že nespadne. Povodně trápily i čerpací stanice, u kterých bylo nařízené zaplnění podzemních nádrží, protože kdyby tam vnikla voda, tak by nádrže plavaly a mohly by se utrhnout. To se ale ne úplně všude povedlo a hrozily poměrně velké ekologické havárie.

Asi nejdramatičtější událost byla kolem rybníka Rožmberk, který zdvojnásobil svůj objem. Zaplaťpánbůh za to, že byl postaven našimi předky tak, aby vydržel. Kóta hospodářské hladiny je asi 4,5 metru, ale on měl tenkrát hladinu kolem osmi metrů. A kdyby se hráz protrhla, tak by v podstatě Veselí nad Lužnicí a obce pod Rožmberkem vypadaly úplně jinak. Všechno by bylo o hodně horší. Upouštění rybníka a řešení přelivu byl pro nás poměrně velký problém. Hráz byla podmáčená, nedalo se k ní dostat žádnou technikou a potápěči museli klást nálože pod vodou, které se následně odstřelovaly, aby se uvolnil bezpečnostní přeliv.

Samostatnou kapitolou byly rybníky na Metelsku, kde se jich postupně protrhlo jedenáct. Nás celkem překvapilo, že se něco podobného stalo. Vždycky prostě přišla nějaká situace, kterou jsme museli řešit.

A do toho byly příběhy obyčejných lidí, kdy například babičce vypláchla první vlna barák, ona si jej uklidila, odbahnila a přišla druhá vlna. Proto nevím, jakou naše hasičské příběhy mají váhu.

Samostatnou kapitolu v příběhu pro vás určitě sehrály přehradní nádrže.
Musím říct, že se málo medializovalo, ale docela hodně kritizovalo, jak přehrady Římov a Lipno zafungovaly. Byla snaha z toho udělat senzaci. Ale vůbec není pravda, že za povodně mohou nádrže Římov a Lipno. Zaprvé Římov není retenční nádrž, je na pitnou vodu. Lipno sice tak stavěné je, ale manipulace na obou přehradách znamenaly, že povodňové vlny na Malši a Vltavě se nesetkaly v jednou okamžiku. Napřed přišla z Malše, poté z Vltavy. Kdyby byla manipulace jiná a vlny se potkaly, tak by i České Budějovice dopadly daleko hůře. Vodní díla zafungovala, líp už to v podstatě nešlo.

Byl jste se v průběhu povodní podívat na zaplavených místech?
Těsně před protržením metelských rybníků jsem byl v okolí na krizovém štábu. Přílivovou vlnu jsem viděl na vlastní oči a dokonce jsem jí autem sám ujížděl. Nebylo to pro mě vůbec příjemné. Byl jsem se podívat i v Římově, kde byla nádrž naplněna až po okraj a hrozilo její sesunutí. Navštívil jsem Týn nad Vltavou, s hejtmanem Janem Zahradníkem jsme vyráželi podél Vltavy. Takže ano, zbyl čas se na místa podívat, ale ono vás to potom vcucne do situace a musíte ji spíše řešit s nadhledem. Vlastně i krizový štáb byl evakuován z krajského úřadu do naší stanice v Suchém Vrbném. 

Je v tu dobu vůbec prostor na nějaké emoce?
Není. Emoce samozřejmě přijdou ve chvíli, kdy máte trochu volna. Naštěstí tolik okamžiků nebylo. Ale jakmile se člověk dostane do emočního rozpoložení a začne řešit jednu konkrétní událost, může se na druhé straně kraje dít něco o hodně horšího. Je potřeba se pořádně obrnit a říct si, že práci na místě dělají lidé na místě. A strategickou práci dělají lidé někde jinde. Každá práce je v tomto ohledu důležitá.

Měl jste čas si i chvíli odpočinout?
Jednou. (úsměv) Dostal jsem volno, že mohu jít domů. Já jsem tehdy bydlel V Oblouku v Českých Budějovicích, u Vltavy. Vypnul jsem si telefon, abych se mohl vyspat, protože to pro mě byl jediný den na spánek. A když jsem usnul, tak se za mým domem protrhla protipovodňová hráz. Jelikož v oknech pořád něco blikalo, tak jsem se probudil a pouze v trenýrkách a s igelitovým pytlem s věcmi jsem plaval z domu ven. Asi takhle jsem si odpočinul. (smích)

„Kdyby něco takového přišlo dnes, asi bychom to zvládli efektivněji.“

A vracíte se na postižená místa nyní?
Projel jsem si zrovna Metelsko, je to asi rok zpátky. Říkal jsem si, jak se obnova povedla. Rád se jezdím dívat, kde se udělala nová protipovodňová opatření. Mrzí mě, že jsou v Českých Budějovicích spory, jestli se mají, nebo nemají udělat. Ale lidé rychle zapomínají, co je tenkrát potkalo. Zajíždím si prohlédnout i hráz na Nové řece, která odvádí vodu z Lužnice do Nežárky. Tehdy se ale protrhla, a proto tekla všechna voda do Rožmberka. Dneska ta krajina vypadá po povodních zase moc pěkně. 

S jakými největšími problémy jste se museli na operačním středisku potýkat?
Největší problém byl zkoordinovat stovky jednotek denně. Byl obrovský radioprovoz, nově fungovaly krizové telefony, nechali jsme si i přivézt mobilní buňku, aby se nám zesílil signál a hustota provozu. Divoce k nám třeba vyrazila pomáhat spousta hasičů z jiných krajů. Bylo těžké hasiče udržet v hasičárnách, oni chtěli hned pomáhat. Problém byl jim vysvětlit, aby nikam nejezdili, počkali den a pak vystřídali unavené kolegy. Museli jsme také řešit jejich koordinaci, aby všichni nebyli na mediálně zajímavých místech, když je jejich pomoc potřeba i jinde. Nově jsme měli vrtulníkový provoz, létalo šest strojů armády a ministerstva vnitra, které byly řízeny z letiště v Plané.

Jak dopadly povodně 2002 pro hasiče v číslech?
Co se týká smutnějších věcí, tak bylo zraněno 32 hasičů, z toho jeden těžce a jeden zemřel. Naše náklady na likvidaci záplav byly v tehdejších cenách 11,5 milionu korun. Škody u všech jednotek vznikly ve výši 7,8 milionu korun. Dá se říct, že povodně stály hasiče bezmála 20 milionů korun.

Máte pocit, že se během povodní nezvládla nějaká situace?
Ano, museli jsme třeba rozhodovat o elektrocentrálách. Žádal nás třeba Český rozhlas, jenže nebylo, kde brát. A my jsme určovali, kde bude důležitější. Ono se řekne: „Nechte si ji přivézt odjinud.“ Ale úplně to nešlo. V první chvíli jsme navíc nevěděli, jak bude vypadat předpověď po první vlně. Nikdo nečekal, že přijde ještě druhá.

S úsměvem si vzpomínám na situaci, kdy k nám při první vlně přijeli pražští kolegové na pomoc. Já jsem jel tehdy z krizového štábu a viděl jsem kolonu, jak směřuje po Pražské ulici k nám do areálu. Uznale jsem si říkal, že to je pořádná pomoc. Auta, lodě, cisterny. Chvíli tady u nás fungovali, ale pak Pražákům došlo, že k nim voda doteče taky. (smích) Tak se zase otočili a plni entuziasmu jeli zpátky do Prahy. A doufali, že tam budou dřív než vlna. (smích) Zbytek republiky nám pomáhal, ale je potřeba si uvědomit, že voda směřovala do Prahy, Ústí nad Labem... A když se voda dostane do Prahy, tak je povodeň velká, ne jako v Českých Budějovicích. Najednou se na nás zapomnělo, jako kdybychom to měli za sebou, a veškerá pomoc se zase přesunula na sever. My jsme si tady pak zase museli pomoci sami.

Od té doby se však hodně změnilo. V dobrém smyslu za to mohou oba hejtmani, jak Jan Zahradník, tak Jiří Zimola. Posunuli jsme se opravdu dále, nacvičili jsme si to, prošli jsme si menšími i většími povodněmi. Hasiči se hodně změnili. (úsměv) Kdyby něco podobného přišlo dnes, asi bychom to s lepším vybavením zvládli efektivněji. Princip by ale zůstal stejný.