POVODNĚ 2002: Musíme se začít chovat k přírodě jinak, tvrdí Barbora Šiftová

Barbora Šiftová, která provádí turisty zámkem v Českém Krumlově a je také jednatelkou občanského sdružení Povltaví a spoluprovozovatelkou vodní elektrárny, k několikrát zatopenému domu neskutečně přilnula. Už mají totiž tolik společných zážitků, že by rozhodně nechtěla žít jinde.

Pro své žití jste si vybrali dům u vody. Proč?
Mlýny. Kdysi lidé žili na takových místech, starali se o ně, uměli je spravovat. A hlavně, uměli číst vodu a pracovat s ní. Jenomže po znárodnění mlýnského průmyslu se právě tohle narušilo, přetrhlo. Pak si naivně lidé, jako jsem já a můj manžel, koupí mlýn. Můj muž je navíc z Prahy a každý Pražák chce mít mlýn v jižních Čechách. Tak jsme megalomansky koupili chalupu, která má 400 metrů zastavěné plochy. Ta nebyla zrovna v dobrém technickém stavu a nás tehdy vůbec nenapadlo, že by to třeba mohlo být tím, že tam natekla voda. Když jsme se na mlýn byli podívat, šuměla u něj řeka Blanice, bublal potůček náhonu a vrčela malá vodní turbínka. Byla tam stará mlýnice. Přesně jako ve filmu Na samotě u lesa, u pana mlynáře. Prostě to byla láska na první pohled. A my jsme mlýn u Svinětic, na břehu Blanice, mezi městy Vodňany a Bavorov, koupili. To bylo v roce 2001. A hned jsme se pustili do nákladné kompletní rekonstrukce. V momentě, kdy jsme práce dokončili, přišel srpen 2002.

Když se k vám velká voda valila, byli jste doma?
My jsme byli na dovolené v Chorvatsku. Kamarádi záchranáři nám volali, že z našeho vysněného domova kouká jen část střechy, abychom se připravili psychicky na nejhorší. Že náš dům spadne. A že až přijedeme, tak prostě nebude.

A prognózy přátel se vyplnily?
Úplně ne. Naštěstí. Ale katastrofa to byla. Když jsme se vrátili z dovolené, k domu jsme se vůbec nedostali. Asi po třech týdnech, když voda trochu opadla, jsme se pěšky po vyvýšeninách dostali na skálu nad mlýnem. Ten byl ale stále pod vodou. Na místo samé jsme se dostali až po několika dalších dnech, kdy nám to voda dovolila. I tak to bylo těžké a nebezpečné. Ono stačí deset centimetrů proudící vody, s bahnem, různými výmoly, kdy člověk neví, kam šlape.

Zrekonstruovaný mlýn po ničivých povodních.

Co jste viděli, když jste se konečně k domů dostali?
Byl to děsný šok. Objekt sice stál, ale v něm vůbec nic nezůstalo. Voda si z něj udělala koryto, hladina dosáhla až do výšky 3,6 metru. Živel zvětšil otvory, které už tam byly, jako okna, dveře, ale udělal si i mnoho dalších. A „vystěhoval“ všechno, co jsme v domě měli. Třeba úplně nová okna, vlastně jen rámy, sbíral manžel po stromech po okolí. Ale našel všechny. A co zůstalo, bylo zničené, plné bahna. Sem tam voda pohnula i s kameny ve zdech. Voda nám vzala třeba i původní malou elektrárničku, která byla k objektu přistavěná. Včetně technologie. Asi sedmdesát metrů po náhonu odnesla litěnou turbínu, kdysi speciálně vyrobenou pro tok Blanice. Tu jsme vylovili, vyčistili a opravili. Je vystavena před Fakultou rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity ve Vodňanech. Je to taková velká zvláštní věc s našimi jmény před tamním novým centrem.

Vše, co jste udělali a vybudovali, bylo pryč. Měli jste vůbec chuť začít znovu?
Byli jsme tehdy mladí, nadšení, plní energie. A měli jsme, a stále máme, spoustu dobrých kamarádů, kteří nám pomohli. Od rána do večera jsme denně po celý měsíc nedělali nic jiného, než jsme vyklízeli a čistili dům. Byly to tuny bahna, které byly úplně všude. Bylo toho však i dost, co prostě vyčistit nešlo. Ale nějak se to zvládlo. Jenže dům byl neobyvatelný. Já jsem pak celý podzim a zimu denně jezdila do mlýna topit a větrat. To bylo dříví, co jsem tam spálila! Je fakt, že nám ho však voda také dost přinesla. Ale dům jsme tím zachránili. Pokud bychom tam netopili, mráz by zdi roztrhal. Byly mokré. Systém stavby je totiž takový, že jde o dvě slabé zdi, mezi kterými je násep. A ten vysychá velice špatně, nepomůže omytá ani okopaná omítka. To chce čas, trpělivost, teplo a větrat, větrat a větrat.

Statiku domu opravdu voda nenarušila? Vždyť se jím prohnalo tolik vody.
Je to neuvěřitelné, ale dům to ustál. Dříve lidé tyhle domy stavěli tak, aby takovou vodu přežily. Když už vybrali to správné místo pro mlýn, věděli, jak ho postavit. Počítali s takovými situacemi a byli na ně i připraveni. Ono je to logické. Pokud chcete mít dům na úžasném, nejkrásnějším místě, je to buď na horách, nebo u vody. Buď na kopci, nebo si musíte šplouchat nohy v rybníce. A s rizikem, že vám do chalupy nateče. Ale asi to dříve nebylo tak intenzivní, jako teď. Není se čemu divit, když je stav přírody takový, jaký je. Představa, že patnáctileté smrčky a nálety zadrží takové množství vody, které dokázal zadržet stopadesátiletý les, je špatná. To prostě nefunguje. Když se pozorují vodohospodářská data, všichni zírají, co se děje, když začne více a intenzivněji pršet. Během dvou hodin se normální tok nebývale rozvodní. Retenční schopnost krajiny je dnes skutečně minimální, voda jen sjede po povrchu. A fakt to nezachráníme tím, že budeme chytat dešťovku na zahradách do sudů.

Když jste koukali na váš domov, teda jen střechu, která byla ve velké vodě vidět, co se vám honilo hlavou?
Že se neskutečně nadřu. Ale já jsem obrovský optimista, to je můj celoživotní postoj ke všemu. Nedívám se na věci katastroficky, byť to třeba katastrofy jsou. Ale srpnová velká voda zaskočila všechny, strašně lidi překvapila. Já jsem myslela jen na to, jak to udělám, co udělám, abych to dala zase dohromady. Vůbec nikdy, ani na okamžik, jsem si nepřipouštěla, že by to spadlo, že už bych to nechala být. Ale to jsem já, každý takovou situaci prožíval jinak, je to o individuálním vnímání.

Ale rok 2002 byl za vámi a vy jste si vysněný dům, mlýn, dali znovu dohromady.
Ano, situaci jsme prostě nějak zvládli. Ovšem přišel rok 2009 a několik větších lijáků. Vodu nestačila husinecká přehrada zadržet a my měli v domě zase vodu. Ale tentokrát „jen“ metr. Ten byl opravdu hodně dobrý, oproti 3,6 metru v roce 2002. Když se však tohle zopakovalo v roce 2013, už nám bylo hodně divné, proč se takové věci dějí. Že stačí, když přijde jeden větší liják a voda zatopí domy. Netýkalo se to jen nás, postiženými byli i lidé z Vodňan, prostě většina u toku Blanice. A to musím podotknout, že my jsme v místě, kde má řeka prostor na rozlití. Pak se řešila situace nad Svinětickým potokem. Mluvilo se o tom, že se tam postaví poldry, které zarazí alespoň potok. Protože i ty pak sehrají obrovskou úlohu. Tyto toky nikdy nebyly a nejsou regulované a při silných deštích najednou do řek dopraví hodně kubíků vody. To je znát. Ono se není čemu divit, přispívá k tomu stav polí. Zem je utažená, protože po ní jezdí nové těžké zemědělské stroje, které ji udusají a voda se nevsakuje, ale stéká. Stav krajiny je prostě takový, jaký je. Ale je fakt, že přes můj neutuchající optimismus, jsem už byla docela psychicky unavená. Říkala jsem si: „Do prkýnka, vždy, když něco doděláme, prásk – přijde pecka, která to zničí.“ A já to nemůžu nikterak ovlivnit, byť šíleně chci. Nic s tím nemůžu udělat.

Zrekonstruovaný interiér.

A zmiňovaná protipovodňová opatření jsou hotová?
Bohužel, jen se o nich mluvilo. V zásadě, když se má hovořit o vybudovaných protipovodňových opatřeních, tak jsou to jen ta, která jsme udělali my. Já a můj manžel. Čistili jsme náhony, seč nám síly stačily.

Lidé, kteří na povodně vzpomínají, mluví o spoustě zkázy a neštěstí. Ale na druhou stranu připomínají, že tyto události lidi semkly.
Já jsem se vždy potkala s velkou podporou. Ze všech stran. Pomáhali kamarádi, přátelé, známí, rodina. A to platilo i o záchranářských složkách a úřadech, hlavně v roce 2002. Opravdu všichni dělali, co mohli, aby pomohli. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy bychom dům nedali zpátky dohromady. Musím říct, byť to zrovna nebude někomu znít dobře, že jsme v té situaci zažili i spoustu legrace. U nás se sešla skvělá parta lidí. A když lidí něco společně dělají a má to smysl, cíl a výsledek, mají z toho radost. Zažili jsme spoustu historek, opravdu i úsměvných, na které stále vzpomínáme. Jak už jsem řekla, jsem věčný optimista. A musím přiznat, že náš Nový mlýn už není dávno tím cizím domem. Protože jsme několikrát museli všechno z gruntu obnovit, znám v něm každou dlaždičku. Neskutečně jsem k němu přilnula. Patří mu moje srdce. Ono je to asi se vším, s čím člověk něco prožije. Jediným stínem na mém optimistickém pohledu na všechny zmiňované události je skutečnost, že v té době jsem měla byt v Českých Budějovicích, v Havlíčkově kolonii. Před naším domem se jezdilo po ulici v loďkách. Naštěstí voda byty nezasáhla, ale spodní části domů pod vodou byly. A tam mi voda vzala kus života, a to v podobě fotografií. Když vám plave třeba lednička, není to tak tragické, jako když vám uplavou fotografie rodičů. Ty už vám nikdo nikdy jiné neudělá. Tohle pro mě bylo asi ze všeho nejhorší.

A máte dnes, když více prší, obavy, že budete mít doma zase vodu?
Když více prší, jsem za to upřímně ráda. Myslím, že nejen já. Je obrovské sucho. A obavy? To bych ten barák nemohla mít. Musím to brát tak, že to zase může přijít. Jsem s tím smířena. Ale rozhodně s tím nepočítám, to bych se z toho zbláznila. A když prší, nenosím deštník.

Když se dnes řekne velká voda, co se vám okamžitě vybaví?
To, že bychom se měli začít chovat k přírodě jinak. Já měla obrovské štěstí, že jsem ještě viděla Šumavu, tu nádhernou Šumavu. Krásné lesy na Plechým, u Plešného jezera. Viděla jsem Šumavu, kterou založili Schwarzenbergové, ten strašně kritizovaný hospodářský les monokultury. Ale dnes tam prostě není. A to, že našemu kraji chybí, pozná každý člověk. Na to nemusí být člověk ekologem a vědcem, aby to poznal. Vždyť to poznáváme v každodenním životě. A ještě poznávat budeme. Les není pole, ten nenaroste za rok, ani za dva tři roky. Prostě a jednoduše – my se musíme k přírodě začít chovat jinak. Pokud se naše chování nezmění, nebudeme řešit jen povodně, ale třeba i sucha.