Četl jsem o hokeji všechno, co jen šlo, znal jsem nazpaměť sestavy i obličeje hráčů celé extraligy, díky počítačovým hrám i celé NHL. Psal jsem si do sešitů sestavy, každý přestup, který jsem zachytil třeba jen ve zprávách v televizi. Věnoval jsem hokeji skutečně obrovskou část svého volného času. Když nám v roce 1998 zavedli domů internet a v devět hodin večer se konečně přepnul levný tarif na pevné telefonní lince, začal jsem si na síti hledat informace z celého světa, až postupně přišla doba, kdy jsem o hokeji začal i sem tam něco psát. Nedělal jsem to proto, že bych někam mířil, prostě mě to jen strašně bavilo. A postupem času jsem zjistil, že existují lidi, které baví to, co o hokeji píšu.

Když už se do něčeho pustím, snažím se to dělat opravdu naplno. Ano, uznávám, že asi není úplně normální opisovat si po nocích veškeré existující hokejové zápisy naší nejvyšší soutěže od roku 1961 do dnešních dob, konfrontovat a doplňovat je v knihovnách ze starých novinových výtisků. Ano, vím, že je šílené trávit noci tím, že ve sčítání lidu z roku 1921 procházím dům po domu archy z celých tehdejších Českých Budějovic, abych případně objevil dosud neznámá data narození hokejistů z té doby. Je mi jasné, že si budete ťukat na čelo, když vám napíšu, že jsem prošel matriky takřka celé Prahy, abych objevil správné jméno jednoho hokejového reprezentanta. A vím, že jen blázen by procházel tisíce stránek novin z doby druhé světové války, aby objevil datum jednoho zápasu krajského přeboru.

Jenže… Když vás přepadne skutečná touha po vědění, po tom, abyste dali dohromady něco, co ještě nikdo před vámi, nebo abyste našli kus neznámé historie a ukázali ji lidem, nemůžete prostě jinak. A nemůžete to dělat pro peníze, protože tenhle čas vám nikdo nikdy nezaplatí. Pokud to ale milujete, je vám to srdečně jedno.

Ale lidé si nakonec všimnou toho, když děláte něco navíc. Pak se vám třeba povede napsat článek, za který vás někdo pochválí, nebo dokonce dostanete i nějakou cenu. Poté se vám třeba podaří napsat publikaci, kterou si lidé kupují po stovkách. Může se vám třeba poštěstit dělat i reportáže pro miliony televizních diváků. A nebo si splníte i sen, o kterém jste vyprávěli babičce v době, kdy vám byli 4 roky, že z vás bude sportovní komentátor. To všechno se může podařit, ba dokonce můžete jednoho dne stanout na místě, o kterém se vám ani nesnilo, a budete dokonce pracovat v hokejovém klubu a dělat přesně to, co tak vášnivě milujete... Ale nepřemýšlejte o téhle možnosti ve chvíli, kdy je 5 ráno, vy jste ještě nešli spát a přitom jste v těch 950 stránkách matrik toho blbého hokejistu nenašli (a v 10 děláte zkoušku na právech, to jen tak mimochodem).

Pokud vás něco fakt moc baví, prostě to dělejte, věnujte se tomu, protože nic nejde dělat líp, než to, co máte rádi. Ať si o tom někdo jiný myslí cokoli. A jestli se vám ten koníček jednou stane prací, nebo bude dál jen vášní vašeho volného času, to je nakonec úplně jedno. Ani minuta z těch tisíců hodin, které jsem věnoval milovanému hokeji, nebyla ztracená, i když je mi jasné, že znát sestavu Motorletu Praha z ligy v roce 1964 není něco, co někdy v životě užiju. Ale stejně to miluju! 

P. S.: Ale svou ženu a děti miluju víc, takže už jsem si s tím ponocováním dal pohov. Většinou...