Byl u toho, když legendární partě Motoru těsně unikl titul v roce 1981. Vytáhlý útočník se díky hokeji podíval i za komunistického režimu na západ, aniž by to musel tajit. Naopak fotbal, o tom mluvit nesměl. „Nepište mě jako střelce, měl bych z toho průser,“ vypráví legenda českobudějovického Motoru a vášnivý fotbalista František Čech.
K Motoru vás váže velké pouto, dlouho jste za něj hrál, dlouho trénujete jeho mládež. Jak vás tíží jeho výkony po návratu mezi extraligovou elitu?
Určitě to není žádná paráda. Ukázalo se, že ten kádr, se kterým se Motor rozhodl hrát, na to nemá. A to samé říká i Vašek (trenér Motoru Václav Prospal). Mají na to téměř rok, aby si mančaft obehráli a vhodně ho doplnili. Samozřejmě, že pokud Vašek skončí a přijde jiný trenér, bude mít třeba jinou vizi. Ale letos je zkrátka výhoda toho, že se nesestupuje, takže to taková tragédie není. Všichni ale už dneska vidí, že ten rozdíl mezi první a druhou ligou prostě je.
V čem je podle vašeho trenérského názoru „zakopaný pes“?
Neřekl bych, že je to nějakou nekoncentrovaností nebo nedisciplinovaností. Je to prostě o těch herních zkušenostech. Máme hodně mladých kluků, kteří dělají pod tíhou zodpovědnosti chyby. Co se týče kondice, bruslení, to nám nechybí. Ale nemáme tu herní vyzrálost.
Pojďme k vaší kariéře. Hokejově jste vyrůstal v pražské Slavii…
K hokeji jsem se dostal přes fotbal. Začínal jsem na Rudé hvězdě Praha, po roce nebo po dvou, co jsem tam byl, přišli s tím, jestli nechceme někteří hrát ještě hokej. Řada z nás se přihlásila. Jenže ten oddíl, do kterého jsme se dostali, vydržel jen rok. Z mnoha důvodů, jedním z nich byl ten, že v Praze byly snad jen dva nebo tři stadiony. Kvůli tomu jsme mívali trénink třeba v šest ráno… Takže po roce jsme se spojili se Slavií Praha. Pamatuji si, že jsme šli na první trénink s tím, že si nás buď nechají nebo ne. Některý si nás nakonec nechali, čímž jsem se dostal do Slavie.
Středa, 23. prosince 2020, 14:58
Jako hráč se nesmazatelně zapsal do hokejových dějin. S reprezentací dokráčel dvakrát pro zlato z mistrovství světa, v zámoří si střihl přes tisícovku zápasů. Letos pomohl svému milovanému klubu k návratu mezi českou extraligovou elitu. „Kdyby se...
Později přišel přesun do Jihlavy…
Ano. Já jsem narukoval na vojnu. Mým cílem bylo jít do Písku, to ale nevyšlo. Takže jsem se dostal do Litoměřic, ale byl blbý rok 1969. Takže jsme hasili lesy, pro Rusy jsme dělali nějakou tankovou střelnici a do toho jsme ještě trénovali. Ale přišel konec srpna a v Dukle Litoměřice se rozhodli, že všechny sporty zruší. Proto přijeli trenéři ze všech ostatních Dukel, aby si nás různě rozebrali. Vybrali si nás jako v lotynce (směje se). Asi šest nás šlo do Dukly Liberec, která se druhým rokem přejmenovala na Dukla Jihlava B. A právě díky tomu jsem se dostal na Vysočinu. V roce 1971 se hrálo mistroství světa, kterého se účastnilo hodně členů jihlavského áčka. Tak jsem se dostal do prvního týmu, protože nám, jako béčku, sezona už skončila.
Nechybělo moc a možná byste s hokejem skončil… Proč?
Kdyby si nás bývali v Litoměřicích nerozebrali, tak bychom dva roky nehráli. Těžko by se k tomu člověk nějak vracel.
A jak jste se dostal na jih Čech? Pokud se nepletu, cesta byla trnitá…
Měl jsem k jihu Čech vždycky vztah. Rodiče odtud pocházejí, tatínek je z Veselí nad Lužnicí, maminka se narodila v Jindřichově Hradci. A taky na jihu působilo několik hráčů, které jsem znal osobně. Proto jsem chtěl narukovat do Písku… Dostat se do Motoru bylo opravdu složité, nemohl jsem třičtvrtě roku hrát. Šel jsem do Budějc v červenci a první zápas jsem odehrál asi někdy až v dubnu. Mezi tím jsem jen trénoval. Pan trenér Bartoň mě dokonce bral s sebou i do Košic a Bratislavy. Bylo to sice deprimující, ale na druhou stranu jsem byl furt s klukama.
Vzpomínáte si z tohohle období na nějakou perličku?
Bral jsem si s sebou pokaždé i výstroj, protože vždycky dopoledne byla rozbruslení. Takže jsem tam pokaždé byl také, třeba v bagu… Pak jsem na střídačce podával pití a hokejky, pomáhal jsem Frantovi Mrázků při zápase nebo o třetinách, protože jsem prostě nemohl hrát.
A jak probíhalo složité jednání se Slavií?
Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Asi pětkrát jsme byli v Praze na jednání. Nakonec to dopadlo, ale jen díky tomu, že ve vedení Slavie působil jako čestný člen pan doktor Andršt. Slavia byla v té době poslední ve druhé lize. A právě tenhle pán pronesl památnou větu: „Tak ať se Franta vrátí, pomůže vám se zachránit a když se to povede, tak ho pusťte.“ Proto já tu Slavii nemám bytostně rád. Tím se netajím a říkám to všade. Jeden z dalších členů vedení totiž prohlásil: „Co když bude hrát Franta schválně špatně?“ Já jsem si říkal, proč bych hrál schválně špatně, když snem každého kluka je hrát v nejvyšší soutěži?
Takže jste Slavii pomohl k záchraně?
Ano. Domluvili jsme se takhle. Myslím, že ve středu se tohle dohodlo a už v sobotu se hrálo v Milevsku. Hned jsem nastoupil, my jsme snad za čtvrtku neprohráli a já jsem dal asi jedenáct gólů…
Vidím, že vás něco štve…
To je to, proč mám ke Slavii averzi. Skončil poslední zápas, stáli jsme v novém Edenu na lajně a vedení se s těmi, co končili rozloučili. Každý dostal květinu a podání ruky. Kolem mě prošli jako kolem zdi. A navíc bylo ve Slavii zvykem, že se každý rok vyhlašoval hráč roku. V každém sportu. A protože jsem byl tenkrát nejlepším střelcem ligy asi se sedmapadesáti brankami, tak se v hokeji nevyhlašovalo vůbec. Prostě hokejista vyhlášený nebyl, protože by ho měli dát mně, který chtěl odejít pryč. Bohužel mám na to takové trapné vzpomínky.
V Motoru jste nakonec odehrál mnoho zápasů a stal se jednou z jeho legend, na které období či sezonu pamatujete nejraději?
Nejraději vzpomínám na sezonu 1980/1981. Tehdy nám utekl triumf kvůli remízám, které ten rok nebyly. I když já tvrdím, že jsme si to prohráli zápasem na Spartě. Tam jsme vedli 4:0 a nakonec prohráli 5:6. Tehdy se to zlomilo, zbývalo asi sedm kol, ale Vítkovice si za tím prvním místem šly suverénně.
Vzpomínáte si i na první branku v dresu Motoru?
Ano a moc rád. Byl to můj vůbec první zápas v Budějcích. Hráli jsme tady doma s Plzní, prohrávali jsme 2:1, pan Bartoň odvolal brankáře a nevím z jakého důvodu tehdy nasadil do hry v šesti mě. Však tu byli hráči jako hrom: Pouzar, Pražák, Mařík, Dvořák a další… Ale trenér mě do toho power play postavil s nimi. Venca Maříků nebo Karel Pražák mezi kruhy vystřelil a brankář to vyrazil ke mně. Já do toho puku praštil a pak mi nemohli sundat ruce (směje se). To byla euforie, první zápas a hned gól. Na to se nedá zapomenout.
S hokejem jste měl spojenou i řadu zahraničních cest. Jako hokejista jste se podíval na západ…
Je fakt, že jsme i za komunistů jezdili každý rok na západ. Měli jsme to tak, že jsme vždycky v srpnu jezdili do NDR, kde měli Němci jeden nebo dva týmy a pak ještě jeden ruský. Já tam zažil Dynamo Moskva, plné hvězd: Malcev, Myškin… Tehdy jsme s nimi hráli krásné utkání, které jsme sice prohráli, ale nakoplo nás to ke skvělé sezoně 1980/1981. A po sezoně jsme vždycky jezdili do Sovětského svazu, abychom to vykompenzovali. V Rusku jsem takhle byl asi třináctkrát… Na Vánoce jsme třeba jezdili do Švédska, to jsme si vyměnili účast s Pardubicemi, které byly místo nás ve Francii. Právě tam, kde jsme byli v roce 1985.
O Trophee Antenne jste se tenkrát utkali v pařížském finále s Dynamem Riga. Pro tým z Československa byl výlet do nové arény ve Francii obrovským zážitkem, nebo se pletu?
To bylo nádherné. Hala Bercy měla na střeše trávu… To jsme čuměli (směje se). Nedávno jsem někde viděl nějaký shot z toho finále, bylo to tam prostě krásné… Stejně tak ale v roce 1979. To moc rád vzpomínám na turnaj v Grenoblu. Hráli jsme v olympijské hale, v té s průhlednými, plexisklovými mantinely. To bylo po deseti letech od Olympiády.
Právě po sezoně 1985/1986 jste s profi kariérou skončil, ale nadále jste na jihu Čech působil. Nejprve jste nastupoval za Milevsko, pak v Písku, kde jste poprvé přičuchl k trenérské pozici…
Po téhle sezoně přišel Karel Pražák a řekl mi: „Budeš dělat hrajícího trenéra v Písku.“ Měl jsem hrát centra, na jednom křídle jsem měl šikovného Bláhu z Milevska, na druhém Čendu Pýchu, tatínka kapitána Motoru, který to pak dotáhl až do nároďáku. S těmi jsem tam hrál, měl jsem jim jako zkušený hráč pomoci. Po roce zase Karel přišel a říkal: „Pojď trénovat.“ Tak jsem šel trénovat.
U mládeže pod Černou věží působíte dodnes. Co se za tu dobu v hokeji změnilo?
Už trénuji asi třiatřicátou sezonu… Řeknu to takto. Pana Hadamczika dvakrát moc nemusím, protože jsem ho poznal i z jiné stránky. Ale jeho slova mají smysl. Najednou jsme se vzhlédli v kanadském hokeji, pak v ruském, pak přišel Lener se švédským stylem… Místo toho abychom si šli svou cestou, jako byly hokejové třídy atd… Jdeme furt ode zdi ke zdi. Od každého něco. Ta naše šikovnost musí být podpořená drilem, pracovitostí, zápalem. Tady prostě není rok, dva, aby byly stejné soutěže, jejich systém. Je to padlé na hlavu.
Neděle, 29. listopadu 2020, 18:55
Jeho gól doslova ukončil kariéru brankářské ikoně. Patří mezi legendy Motoru, v jehož dresu nasbíral vůbec nejvíce startů v historii. Jedno mu však schází, start v zámořské NHL. O tom, proč to nevyšlo na olympiádě nebo na čem krachlo angažmá za...
Co si myslíte o výrocích pana Pešána, který po MS juniorů zkritizoval Michala Teplého?
Že pije vodu a káže víno… Když ten klučina Teplý se takto prezentoval v áčku, tak ho nemůžu vzít do první lajny na dvacítky. Tak ho tam brát vůbec neměli. A ne, že to vytáhnou na povrch až když se nedaří… A když se to stane, tak s tím snad nechodím ven, ne? Místo, aby to zůstalo v kabině a řešilo se to interně, tak na toho kluka všechno svedu? Já tvrdím, že pan Mlejnek není osobnost… Nemám proti němu nic, vůbec nic mi neudělal, ale když si vezmu, že za Rusy tam stál na lavičce Larionov, na té finské tři bývalý hráči nároďáku… U nás byl dříve Varaďa, Holík… To byly kapacity. Vzpomínám na Miloše Říhu, Ivana Hlinku, to byly persony… My teď jedeme podle tabulek, pomalu nám je nařizovaná ze svazu stejná rozcvička. Náš hokej umře na tu byrokracii. Na to, že se před zápasem budeme stejně rozcvičovat: „Pííísk! Teď pojedeme doleva, protože to řekl Pešán. Teď budeme dělat tohle…“ Hrůza, je to zcestné.
Krom toho, že jste byl skvělý hokejista, máte za sebou i fotbalová angažmá…
Kdybych se dneska znova narodil, tak říkám upřímně, že budu hrát fotbal. Hrál jsem dorosteneckou ligu za Meteor Praha, ale časem to nešlo dohromady skloubit. Nešlo trénovat dvakrát denně. Pak jsem tedy přesedlal na hokej… Ale v Budějcích jsem hrál krajský přebor za Iglu, pak jsem šel do Mladého, pak do Kohinooru… Ještě ve čtyřiceti za mnou přišel Vláďa Ryneš, který trénoval Dívčice, a přemluvil mě, abych jim pomohl postoupit z okresu do 1. B třídy. Já jsem se tomu bránil, byl jsem starý, nechtěl jsem brát místo mladým. Ale on mě přemluvil. Odehrál jsem pár zápasů, v každém jsem dal gól (směje se). Takže jsme postoupili a já skončil s aktivní hrou…
Jak to bylo s trenéry? Věděli o tom?
Trenéři to věděli a na oko zakazovali. Vždycky jsem říkal: „Nepište mě jako střelce, já bych z toho měl průser.“ Problém by byl, kdybych se zranil. Ale to se nikdy nestalo. Jednou mi Karel Pražák řekl: „Jestli mi přijdeš z fotbalu zraněný, tak ti dám pokutu, že se z toho…“ Já jsem si vážil toho, že to ví a že mi to přímo nezakazuje.
Poslední otázka. Jak zvládáte pandemii a jak si krátíte čas?
Musím říct, že hodně sleduji sport. A to díky mému kolegovi, hlavnímu trenérovi 9. třídy Filipu Turkovi, kterému dělám asistenta. On mi umožnil sledovat třeba fotbalovou ligu. Jsem odmalička velký sparťan, těžko mohu fandit někomu jinému, je to z generace na generaci. Mimo té fotbalové Sparty nevynechám ani místní Dynamo. To samé volejbal. Takže to zvládám především díky tomu, že sleduji sport, chodím s dcerou na procházky, nedávno jsem byl na rybníku si zabruslit. Člověk se snaží furt něco dělat. Doma zavřený bych se zbláznil. Covid jsem měl, ale průběh jsem měl dobrý. Kromě jednodenní zimnice a horeček jsem to přečkal v pohodě.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
