Říkají mu český Forrest Gump. Jiří Gruntorád uběhl skrz republiku 700 kilometrů za 24 dní! To vše jako poděkování svému bratrovi, který ho k běhu přivedl a byl mu v mládí oporou, kdy lékaři Jiřímu předpovídali, že se ve třiceti nebude moci hýbat. Trasa vedla z Prahy směr Karlštejn, Plzeň, Klatovy, přes České Budějovice na sever Čech a poté na jižní Moravu, kde svou pouť ukončil. V Hodoníně předal svému bratrovi symbolicky jako poděkování poslední kousek čokolády, o kterém se říká, že je nejcennější.
Kdy vás napadla myšlenka, že byste mohl podniknout něco takového?
Ta myšlenka mě v podstatě nenapadla. Seděl jsem u Facebooku a kamarádka hledala amatérského běžce na nějaký projekt. Tak jsem si řekl, že do toho půjdu, že to budou třeba rady pro nějaké firmy ohledně běhání nebo tak něco. Tak jsem odepsal. Poté se mi ozvali z agentury, že to je větší projekt, než si asi myslím.
Co vy na to?
Sešli jsme se a ten projekt mě ohromně nadchnul. Já jim rovnou řekl, že nemám rád komerční věci. Tohle tak komerční nebylo, i když to spadalo pod Milku. My jsme měli prvotně zjišťovat na základě průzkumu, jak jsou lidé v Česku a na Slovensku sdílní. To se mělo porovnat. Druhá část projektu byla právě o tom samotném běhu. O tom, že nějaký amatérský běžec překoná sám sebe.
Co pro ně znamenal pojem amatérský běžec?
Měl to být člověk, který uběhne měsíčně třeba 180 až 200 kilometrů. Což dělá nějakých pětadvacet týdně. Musel totiž uběhnout 700 kilometrů a nebylo specifikované jak a v jakém terénu. Což se nakonec ukázalo jako celkem problém. Mě to ale zaujalo i tím, že tam člověk nese ten poslední kousek, což je vždy ten nejcennější. Nese ho někomu blízkému a hlavně pro to musí něco udělat a obětovat. Cílem projektu bylo ale také lidi motivovat k něčemu velkému. Jako třeba změnit zaměstnání nebo začít podnikat.
Osloven jste byl pouze vy?
Probíhalo výběrové řízení z běžců z celé České republiky. Ten člověk musel být amatér, který má něco odběháno a musel být ohromně mediálně zdatný. Ačkoliv se to nezdálo, tak celá akce byla poměrně mediálně sledována. Proto potřebovali člověka, který si uměl dělat sám sobě PR manažera a nikdo ho nemusel vodit za ručičku. Aby uměl udělat rozhovor do televize, rádia a napsat deník s tím, že ho nebudou muset přepisovat a opravovat. Na základě tohoto všeho vybrali mě.
Kdy jste se to dozvěděl?
Dozvěděl jsem se to na začátku března. Nejdřív jsem se zhrozil. Aby člověk uběhl takovou vzdálenost v pohodě, tak by musel trénovat alespoň půl roku. Nakonec jsme si ale plácli.
Byla za to slíbena nějaká finanční odměna?
Ne, člověk to dělal úplně zdarma. Firma mu samozřejmě zaplatila stravu, ubytování a dokonce i oblečení a boty. Ale za samotný běh nebylo nic. Normálně se za podobné projekty vyplácí desítky tisíc korun.
Jak probíhal Váš trénink?
Začal jsem trénovat s Milošem Škorpilem, což je běžecký guru v Čechách. Dřív jsem běhal jednou dvakrát týdně, protože jsem na to neměl čas. Ale s Milošem jsme sestavili běžecký rychloplán a já začal dřít a polykat tréninkové dávky. No a pak přišel den D, kdy jsem se vydal na cestu po České republice.
Kdo plánoval trasu závodu?
Plánovala to slečna, která za celý projekt zodpovídala. Celou tu trasu naplánovala po turistických cestách a já se to dozvěděl asi tři dny před závodem. Ona se nepodívala na výškový profil tratě a ani nevěděla, co znamenají ty turistické značky. Že zelená, žlutá, modrá něco znamenají a že červená taky něco znamená. Většinou se jí nejvíce líbila právě ta červená. A za to jsem ji první tři dny proklínal, protože to je nejtěžší turistická značka. Z kopce do kopce, přes vrstevnice a tak. Běhal jsem potokem, blátem a větvemi. Takže já sice kilometrově naběhal sedm set, ale kdyby se to převedlo na silnici, tak by to bylo ještě o nějakých třicet až čtyřicet procent více. Někdy to byl opravdu masakr a jsem rád, že jsem to doběhl ve zdraví.
Přesnou trasu závodu jste tedy věděl?
Trasu ano, ale ne ty výškové rozdíly. Já se o to ani nijak moc nezajímal. Říkal jsem si, že to bude nějaká pěkná trasa. Chtěli ji vést zajímavými turistickými místy. Což se teda splnilo a za to je chválím. Za ten měsíc jsem totiž poznal celou Českou republiku. Udělal jsem si takové Tour de Czech Republic. Lidé to jezdí autem a já si to zaběhl.
Jak probíhal závodní den?
Lidé si mysleli, že si prostě v devět vstanu, vyběhnu, v jednu odpoledne budu mít odběhnuto, dám si nohy na stůl a čau. Vypadalo to ale úplně jinak. Vstávali jsme v sedm nebo osm, proběhla snídaně a v devět se tak vybíhalo. Vždy ta trasa měla třicet a více kilometrů. Jenže já jsem třeba uběhl osm kilometrů a pak se hodinu fotilo a točilo. Pak třeba dalších deset a to samé. Takže tam, kde jsem spal, jsem dobíhal třeba v šest večer. Poté byla večeře a zase rozhovory, chat a psaní deníku. Takže jsem chodil spát třeba kolem půl jedné v noci. Můj tým až kolem druhé.
Jak velký tým jste měl?
V týmu byla řidička a lékařka v jedné osobě - Natálie, kameraman a fotograf a produkční. Takže v týmu jsme byli čtyři.
Měl jste během závodu chvilku, kdy byste si řekl, že to už balíte, že to nedáte?
To byla hrozná sranda. Po pěti dnech za mnou totiž přišli lidi z týmu a říkají mi: „Jirko, tvař se taky trošku unaveně, ty jsi na všech fotkách vysmátý a musíš se tvářit, že tě to také trošku zmáhá.“ Ale já byl v pohodě. Tyhle dlouhé tratě se běhají hlavou. Když to má člověk trochu v hlavě srovnané a hecne se, tak to dá.
Takže krize žádná?
Přece jenom přišla. Bylo to dvanáctý den. Den před tím jsem si dal šlehačku. Po pětadvaceti letech. Byla to taková ta klasická, šlehaná. A můj žaludek to neskousnul. Druhý den jsem měl asi 37,5°C teploty, křeče v břiše a zrovna bylo asi 31°C ve stínu. Tým nechtěl, abych běžel, ale já se hecnul. Večer jsem nešel ani na večeři a nechal jsem si udělat jen rýži. Nakonec jsem měl asi 38,5°C. Ale za dva dny už jsem byl úplně dobrý a vždy mě bolely jen ráno svaly. Ale to byla taková ta únavová bolest.
Regeneroval jste nějak speciálně?
Ono to v podstatě ani nešlo. Za těch čtyřiadvacet dní nebyl čas. Ale i tím jsem chtěl lidem ukázat, že se dá běhat s relativně normální stravou. Neměl jsem žádné speciální gely nebo tak něco. Jedl jsem rýži, těstoviny a hodně sladkého. Samozřejmě jsem si nemohl dát řízek se salátem. Jediný doplněk, který jsem bral, byl vitamin C a klasický hořčík kvůli křečím. I doktoři se divili, že mi nic nebylo. K pití jsem měl čistou vodu a lehkou colu. Každý večer jsem si dával ještě dvojku bílého na roztažení cév a na Sněžce, kde byla opravdu zima, jsem si dal dokonce grog.
Jaká část trasy se vám líbila nejvíce?
Jelikož jsem vinař, tak nejkrásnější část byla ta, která vedla přes Lednicko-valtický areál. Navíc jsem se už blížil konci a vyšlo nám krásné počasí. Z osobního hlediska jsem si ale nejvíce užil poslední den, kdy jsem se potkal i se svou slovenskou kolegyní. S ní jsem dobíhal společně na náměstí, kde jsem předával bráchovi ten poslední kousek. To bylo nejkrásnější.
Po pár dnech jste běžel také českobudějovický půlmaraton. Jaký byl čas?
Letos byl ohromně náročný a i špičkoví běžci ho zaběhli o pět až šest minut hůř. I kvůli počasí. Já si ale zaběhl osobní rekord 1:27:53. Ze tří tisíc běžců jsem doběhl na 48. místě.
Kdyby přišla možnost běžet něco podobného, šel byste do toho znovu?
Kdyby mi dneska někdo zavolal a řekl: „Jirko, běžíš pátého července zase 700 kilometrů skrz Českou republiku, ale jinou trasu.“ Tak si opět beru neplacené volno ve své práci a balím. Bylo to něco tak neuvěřitelně krásného, úžasného a skvělého, že by za mnou byla jen ohnivá čára a vyrazil bych znova.
Napsal Aleš Skok
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
