Milé poslankyně, milí poslanci. Vzpomínáte? „Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Tato slova přednesl/a každý/á z vás po vašem zvolení na první schůzi poslanecké sněmovny.

Ani v dnešní době, kdy se naprosto oprávněně řeší především pandemie koronaviru, bychom neměli úplně zapomínat na to, že se Česko stále potýká i s mnoha dalšími problémy. Mezi ně nepochybně patří dlouhodobě žalostný stav našich dálnic. Podle celoevropského srovnání sestaveného Michalem Bláhou ze serveru Hlídač státu Česko v délce i hustotě dálnic silně zaostává za velkou částí Evropy a zeměmi, jako jsou např. Slovinsko či Chorvatsko.

„Karle, to nevadí. Jestli ten respirátor v práci nechceš nosit, my to nějak vymyslíme. Třeba ti dáme kolem pokladny plexisklo.“ Myslíte si, že by podobná reakce zaměstnavatele v soukromé sféře byla reálná? Asi se shodneme na tom, že s největší pravděpodobností nebyla. Proč tedy děláme ústupky lidem, kteří mají být morálními autoritami?

Cesta do pekla je vydlážděna dobrými úmysly, a i ten nejlépe myšlený nápad se může snadno zvrhnout. Bohužel, právě toho jsme dnes svědky, pokud jde o informování o pandemii.

Asi každému je jasné, že pro účinný boj s koronavirovým onemocněním zdaleka nestačí jen dobře promyšlená protiepidemická opatření. Neméně důležitá je dobrá informovanost veřejnosti a s tím spojená důvěra v opatření podniknutá v boji s nemocí. Při tom platí, že jak opatření, tak i dobře informovaná veřejnost, jsou především zodpovědností vlády. Jedná se z velké části o dvě spojené nádoby. Jakmile aspoň jedno z toho selže, je zaděláno na pořádný problém.

Ačkoliv pandemie koronaviru zdánlivě zastavila běžný život, v řadě oblastí veřejný sektor setrvačností dál rozvíjí strategie a plány z dob před COVIDem. Na úrovni municipalit je jedním z takových aktuálních témat dopravní obslužnost ve městech, zejména záměr omezovat vjezd vozidel do historických center. Pokud má být toto téma vůbec na pořadu dne, je však nezbytné k němu přistupovat racionálně, nikoliv aktivisticky.

Jsem učitel českého jazyka. Učím budoucí učitele na Přírodovědně-humanitní a pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci, dlouho jsem česky učil i žurnalisty na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Snažím se nejen učit je jazyk, ale především o jazyce myslet a češtinu milovat. Tím chci říct, že jsem v jakémsi střetu zájmů, když tohle píšu. Utěšuje mě, že to v našich zeměpisných délkách zas není takový problém…

Lidé pracující ve zdravotnických profesích jsou pro společnost naprosto nepostradatelní a povolání zdravotníků se vždy těšilo mezi lidmi velké úctě. Nikoho proto asi nepřekvapí, že lékaři a zdravotní sestry se pravidelně umísťují na předních místech mezi profesemi vnímanými veřejností jako prestižní. Není pochyb o tom, že zvláště za současných okolností to platí dvojnásob. Právě oni jsou v první linii v boji proti šíření pandemie covid-19.

Ano, kvůli situaci s covidem trávím poslední období v Bruselu. I proto tento text bude úplně jiný. Nebude o invektivech a kritice, ale bude o srovnání. O srovnání dvou zemí, které mají téměř stejný počet obyvatel. Jsou členy Evropské unie a také jsou si v mnoha věcech úplně jiné. Belgie a Česko. Česko je rozlohou téměř třikrát větší než Belgie. Na druhou stranu třeba vliv Česka v EU je výrazně menší. V covidové statistice jsou na tom obě země podobně. V Česku zemřelo na ke včerejšku na tuto nemoc 20 339 a v Belgii to bylo 22 077 osob.

Nadpis není bulvární, odpovídá dnešní realitě, bohužel. Nic to nepodtrhne více než Babišovo bizarní prohlášení že: „Jsme skvělé místo pro investice”. Ano, to řekl Andrej Babiš na slavnostním setkání premiérů V4 v Krakově.