Covid přinesl českému spotřebiteli třetí největší revoluci od druhé světové války. Ta vůbec největší samozřejmě přišla v roce 1990, kdy padlo centrální plánování výroby všeho. Tedy lépe řečeno téměř všeho. Třeba českobudějovický Budvar je dodnes poslední přežívající národní podnik. Druhou největší revolucí pak byla státní krádež veškerých úspor při státním bankrotu v roce 1953.

Kauza poslance Dominika Feriho otevřela otázku, zda by se politici a vůbec veřejně činní lidé měli třást před justicí více než ti ostatní. Měli, a měli by s vědomím této skutečnosti už do politiky jít.

Titulek vystihuje zajímavý paradox: Neznám jediného politika, který by se ohradil proti tvrzení, že digitalizace ekonomiky je naším naprosto klíčovým úkolem. Když však přijde na jakýkoliv legislativní krok směrem k reálné digitalizaci nějakého konkrétního procesu, objevují se najednou „obvyklí podezřelí“: Je to moc nové. Musíme to hlavně pořádně promyslet. Co když se tím něco změní? Doteď to na tom formuláři vlastně nefunguje zas tak špatně… Je čas se ptát: Proč o digitalizaci mluvíme, ale ve skutečnosti se jí tak bojíme?

Co nás čeká poté, co se alespoň dílčím způsobem vypořádáme s koronavirem? Bude to krize, nebo růst? Názory ekonomů se liší, pohledem personálních oddělení je zatím důvod k optimismu.

Všeobecná dopravní situace v Českých Budějovicích je žalostná. Jízda po rozbité Rudolfovské ulici dává zabrat tlumičům každého automobilu a veškerá doprava z dálnice D3 stále vede kvůli rozestavěnému obchvatu přes město. Dopravní výzvy ale začínají již na kruhovém objezdu na Okružní ulici. Neefektivnost dopravního řešení kruhového objezdu potvrzuje například každodenní tvoření dlouhých kolon a několik desítek dopravních nehod ročně .

Během posledního roku se téma školství a učitelské profese probíralo v médiích a na různých fórech vzhledem k pandemii Covidu-19 mnohem častěji než obvykle. Zavřené školy a přechod na distanční výuku totiž pochopitelně poznamenaly mnoho rodin. Nemělo by to však zakrýt skutečnost, že se na poli vzdělaností politiky objevila i řada dalších událostí a témat, které vyvolaly vášnivé debaty: Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, novela zákona o pedagogických pracovnících, revize rámcových vzdělávacích plánů, reforma přípravy budoucích učitelů na pedagogických fakultách a dalších fakultách připravujících učitele.

Každý chce někam patřit. Člověk je totiž tvor společenský a dlouhé lockdowny mu nesvědčí. Někdo vzhlíží k Moskvě, jiný zase „patří na Západ“! Letmý pohled na mapu však prozrazuje, že Česká republika leží uprostřed Evropy. V učebnicích dějepisu se pak dočítáme, že české země (samozřejmě včetně těch moravských) byly od nepaměti územím, kde se setkávaly (a mnohdy i střetávaly) zájmy velmocí – Německa, USA, Sovětského svazu atd.

Prezidentův projev vyvolal podle očekávání vlnu kritiky a nesouhlasu. Po týdnu zarputilého mlčení vystoupil v krotkém prostředí TV Prima a tím, co řekl, vlastně popřel sám sebe.

Pohled na dění v české vládě rozhodně není příjemná podívaná. Kritika za většinu jejích rozhodnutí padá ze všech stran. Pouhý výčet všech průšvihů a krajně podezřelých rozhodnutí by sám zabral místo na několik článků. A s příchodem pandemie, kdy vláda začala ovlivňovat náš život doslova na každém kroku, jsme to pocítili tvrdě a bolestivě úplně všichni.

„Na chudobu je nutná přísnost,“ říká klasik a zdá se, že mu poslední dobou začínají přitakávat také někteří odborníci. Tato představa ale pramení z nepochopení, omylu a takřka vždy se obrátí proti tomu, kdo ji prosazuje.