Když jsem psal tento článek, vzal jsem si na pomoc Encyklopedii Českých Budějovic, kde jsou napsány následující věty: „Prvními byly ve městě ustanoveny cechy krejčích, řezníků a soukeníků, doloženými již ve 14. století výsadami českých králů". Dále je možné v Encyklopedii nalézt informaci, že „roku 1514 bylo v Českých Budějovicích 43 řemesel a živností s 253 mistry. Nejpočetnější byli řezníci (44)“.
Všechny cechy důsledně dbaly, aby jejich pověst byla neposkvrněná. Stát se příslušníkem cechu nebylo jednoduché. U zásad řeznického cechu se můžeme např. dočíst, že „přijat bude pouze ten, kdo byl patřičně a řádně na svět zplozen a řemeslu řeznickému se dokonale naučil“. Že učedníci neměli jednoduchý život, vyplývá i z následujícího usnesení – „učedník může být trestán, ale jen tak, aby účinkem trestu neochromnul, či o zdraví nepřišel“.
V osmnáctém století byla pro přijetí do cechu přidána další podmínka – „kandidát musí vyznávati katolickou víru“. I samotní řezníci byli povinni dodržovat dané zásady, aby nedělali svému cechu ostudu. Museli např. „mluviti slušně, bylo zakázáno neslušné písně zpívati,
nesměli se rouhati, neuctivě se chovati“ a museli mít zástěru zavázanou. Samozřejmostí bylo dodržování hygienických zásad – „řeznické náčiní musí býti v čistotě uchováváno“. Důležité bylo i další nařízení, že „řezník nesměl jinému řezníkovi nože krásti“. Tyto předpisy přetrvaly až do poloviny devatenáctého století. V této době bylo totiž cechovní zřízení nahrazeno novým řádem živnostenským.
I po této změně platilo, že řezník musel být odborníkem ve svém oboru. Předpokládalo se, že umí odhadnout váhu živého hovězího dobytka s tolerancí v mase do deseti kilogramů a u nákupu vepřů mohl být rozdíl skutečné a odhadnuté váhy do čtyř kilogramů. Naprosto by se řezník profesně znemožnil, pokud by váhu odhadoval v lichých číslech. Při nákupu na váhu musela být zvířata hladová. Zde existovaly dvě možnosti, buď zvířata hlídal řezníkův učedník nebo řezník hospodáři věřil. Podle nespokojeného kvikotu prasat či bučení hovězího dobytka si stejně potvrdil, že zvířata jsou opravdu nenajedená.
I když řezníci bojovali o své zákazníky, přesto u nich zároveň přetrvávala profesní hrdost a vzájemná pospolitost a úcta. Na Milanových fotografiích je pohřeb známého budějovického velkouzenáře Julia Lukeše, který zemřel 7. září 1946. Pohřební průvod vycházel z jeho domu v České ulici a směřoval do Mariánského chrámu Páně. Po obřadech byl nebožtík pohřben na hřbitově sv. Otýlie do rodinné hrobky. Byl to zároveň jeden z posledních opravdu velkých budějovických pohřbů, kde se sešli nebožtíkovi kolegové v plné parádě. Rok 1948 se totiž blížil…
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
