Nestává se příliš často, aby Budějcká Drbna psala recenzi výstavy. V tomto případě ale nelze jinak. V Galerii současného umění a architektury v Domě umění je totiž v k vidění něco, co tak trochu výstavou je i není.
„Už nastavovali zrcadlo? Já přijdu, až nastaví zrcadlo,“ říká Rudolf Hrušinský nejmladší ve filmu Vesničko má středisková. Pokud se této zásady drží, tak v Domě umění už jistě byl. Přesně to totiž výstava dělá. Nastavuje zrcadlo.
Jak už bylo řečeno v úvodu, nejde tady o klasickou výstavu. Nebudete mít možnost meditovat nad klasickými exponáty. Sochy ani plastiky nehledejte. Na stěnách nevisí ani obrazy, i když, jak se to vezme. Hlavní jsou zde různé druhy zrcadel a prostor. To je vše, co se v galerii nachází. Tedy dokud do prostoru nevstoupí člověk - hlavní téma výstavy.
Možná si říkáte, proč bych zrovna já měl být objektem výstavy? Proč bych se měl chodit koukat sám na sebe? Vždyť se přece znám. Na tuto otázku nelze odpovědět jinak než dalšími otázkami. Opravdu se známe? Podobné myšlenky se člověku jistě pohrnou hlavou, pokud Ciglerovu a Motyčkovu výstavu navštíví. Máme zde prostor, kde můžeme přemýšlet, zažívat intenzivní stavy, které běžně nezakoušíme, nebo si hrát.
Co je pro tuto výstavu velice důležité, je prostor, který se pomocí zrcadel různě láme a tříští, ale především rozšiřuje. Divák má v některých místech pocit, jakoby se ocitl v nekonečné chodbě. Jindy se mu zase zdá, že stačí jen natáhnout roku, udělat krok a projít do říše za zrcadlem. Celkově se zde rozdíl mezi iluzí a realitou jakoby vytrácí. Čas zde plyne jinak než mimo galerii.
Vysvětlovat zde, jaké pocity jsem na výstavě zažíval, o čem jsem přemýšlel a co jsem si odnesl, by bylo nemístné. To si musí zažít každý sám. S návštěvou ale neváhejte. Výstava 18. března končí!
Výjimečně neuvedu ani hodnocení, protože hodnotit výstavu se v tomto případě téměř rovná tomu, hodnotit sebe, a to mi nepřísluší.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
