Blamage: Hudební ambice samozřejmě máme, ale jsou to ambice, které jsou reálné

Milane, patnáct let… Je to hodně, nebo málo?
Pokud je ti patnáct let, tak je to celkem málo, ale pokud děláš rámus patnáct let s jednou a tou samou kapelou, dá se tušit, že ti není dneska už pětadvacet. Nicméně obecně se dá říct, že je patnáct let takovej pěknej střed. (úsměv)

Kapela má patnáctiny, vy jste nedávno oslavil čtyřicátiny… Jak se dneska jakožto undergroundový muzikant cítíte? Pořád plný ambicí, nebo se naopak už jen bavíte?
Já se cítím skvěle, protože mám dojem, že já sám jsem v lepší kondici než třeba před deseti lety, ale především taky proto, že ve slušné kondici je kapela. Hrajeme dlouho v nezměněné sestavě a lidsky a hudebně si dost rozumíme. Hudební ambice samozřejmě máme, ale jsou to ambice, které jsou reálné. Nesníme o věcech, které se nestanou, a děláme věci, které nás baví. V současné době vydáváme nové CD, na kterém jsme skoro dva roky pracovali, připravujeme výroční akci a čekají nás pěkné koncerty. Takže se dá říci, že když má člověk reálné ambice, může se u toho i skvěle bavit

Určitě ale byly okamžiky, kdy jste si říkal, že byste to mohli dotáhnout na velké fesťáky, pod velkou firmu… Kdy bylo takové období? A jaké bylo následné vystřízlivění?
Když jsme před těmi patnácti lety začínali, bylo pro nás spíš důležitý naučit se dělat muziku pořádně a mít možnost si zahrát veřejně. Protože se pohybuju více jak 20 let v byznysu a stojím nohama na zemi, bylo mi celkem brzo jasné, že pod velkou firmou nebudeme a ani jsme o to neusilovali. Velké fesťáky byly samozřejmě lákadlem, ale jak sám víš, bez správných konexí na správných místech ty největší akce prostě hrát nebudeš. Přesto se nám povedlo dostat se sem tam na větší akce, ať už u nás nebo v Německu. Samozřejmě máme radost z toho, že si na nás pořadatelé občas vzpomenou.  Takže velké akce jsou občasným kořením. Základem je klubová scéna.

Blamage každopádně už určitého úspěchu dosáhli… Radujete se z každé pochvaly? Každé pozitivní recenze?
Samozřejmě nás zajímá každý názor na naši muziku, který směrem k nám přijde. Tím zcela zásadním jsou pro nás naši fanoušci a lidi, kteří chodí na naše koncerty a kupují si naše desky. Největší pochvalou je narvanej klub a lidi, kteří se s námi skvěle baví. Baví mě i to, když můžu s lidmi z naší branže probírat a řešit, co vše se dá ještě udělat jinak a zajímavěji, to tě prostě posouvá vždycky dál. No a recenze, tak ty chodí pravidelně s každou naší deskou. Hodnocení má zatím vzrůstající tendenci. Tak snad za pár týdnů udržíme opět laťku. (smích)

A jsou pro vás recenze důležité?
Jak jsem řekl, já si prostě rád poslechnu každý názor, protože vše, co se o sobě dozvíš, tě může někam posunout. Když pak přijde nějaká pochvala, a to třeba od lidí, kterých si v muzice vážíš, je to příjemné zadostiučinění za ty stovky hodin, kdy člověk na něčem maká.

Kapelou prošlo několik lidí… Jsou někteří, na které dodnes rád vzpomínáte? U kterých vás mrzí, že jste přerušili spolupráci?
Máš pravdu, za tu dobu prošlo kapelou pár lidí a někteří z nich byli pro kapelu v té dané konkrétní době stěžejní. Nebýt Franty Farky, zakládajícího kytaristy, který mě do kapely uvrtal, těžko bychom si o tom dneska vůbec povídali. Navíc s Frantou jsme byli už před vznikem kapely dobří přátelé a dodnes stále jsme. Vzpomněl bych třeba ještě na Lapiho za škopky nebo Waltra Kölbla, kytaráka, se kterým se brzy potkáme na jednom pódiu, protože jeho současná kapela All The Secret Inside si s námi na naší akci skočí. Nemůžu říct, že by mě přerušení některé hudební spolupráce mrzelo a pokud ano, tak jen v ten daný okamžik.  Nebýt odchodů, nebyla by dneska Blamage v sestavě, v jaké je. A pro mě je současná sestava za těch patnáct let prostě nejlepší.

Ke které desce z vaší diskografie máte nejvřelejší vztah?
Já mám vždycky největší vztah k desce, která je poslední v řadě. Do ní člověk dává maximum, posouvá laťku a má od ní očekávání. Takže pro mě je to deska Bez Pravidel z roku 2014, ale mám za to, že brzy se to změní…

Takže se dá čekat, že si k patnáctinám nadělíte novou řadovku. Jaká bude?
Přesně tak. Jsme bezprostředně před vydáním nového CD. Makali jsme na desce víc jak dva roky a bude na ní 10 skladeb, kterým jsme věnovali maximální péči. Od ledna do dubna jsme desku nahrávali v předprodukci, ještě si trochu pohrávali s jednotlivými písněmi, a od dubna již probíhalo ostré natáčení. Nová deska nese název Kavelerie a je oproti předchozím nahrávkám hutnější a tvrdší. Doufáme, že se bude líbit. Pro mě byla práce na desce z hlediska kompozice skladeb a zpěvu, který se mě týká, zatím nejnáročnější v historii. Ale když teď po večerech posloucháme skladby a finalizujeme zvuk, mám fakt z naší práce velkou radost. Koneckonců za chvíli bude venku, takže jsme už teď velmi zvědaví na reakce.  

Narozeniny také oslavíte velkým koncertem. Můžete nastínit, co se bude dít?
Patnáctiny oslavíme koncertem u nás v Budějcích v Gerbeře na malém sále. Stane se tak 15. září. Jednak chceme udělat hudební průřez naší hudební historií, zahrát z každého alba podstatné kousky, a zároveň představíme všechny songy z Kavalerie. CD na této akci oficiálně přivítáme mezi námi a pokřtíme jej. Musím říci, a to i za kluky, že se na koncert strašně těšíme. Chtěl bych tímto pozvat naše fanoušky a vyznavače tvrdé hudby, aby dorazili a nenechali si tuhle velkou párty ujít.

Neměl jste za těch patnáct let ambice i na jiný hudební projekt?
Neměl. Blamage je prostě moje srdcovka, kapela, kterou jsem spoluzaložil, prožil s ní 15 let a je mi v ní dobře. Vzhledem ke své pracovní vytíženosti bych ani nemohl dát jinému projektu stejnou péči jako Blamage. Ale co víš... Až mi kluci jednou opatrně naznačí, že ty poslední dva tóny, co budu schopnej ze sebe vypravit, už nestačí, tak si třeba nějakej dvoutónovej projekt udělám. (smích)

Jak byste okomentoval budějckou metalovou scénu? Drží při sobě, nebo naopak?
Za ta léta se na budějcké metalové scéně všichni dobře známe. Nevím, jaké mají vztahy ostatní mezi sebou, ale my máme vztahy skvělé. Vždyť nám desku točí Jirka Sad Zahradníček z Colp. Rajčák ze stejné formace nám na ní hostuje a stejně tak přispěl s klávesami Pavel Dvořák z Warhawk. Žádnou nevraživost mezi kapelami nevnímám, naopak je zcela běžné, že chodíme jeden druhého na koncerty podpořit. A tak by to přeci mělo být. Muzika má spojovat