Jedná se o PR článek. Více info k PR článkům můžete najít ZDE.
PR článekPondělí, 21. září 2020, 11:52
Novou výstavu můžete navštívit ve Wortnerově domě v Českých Budějovicích, který spadá pod Alšovu jihočeskou galerii. Jmenuje se Formosa deformitas – o podivné spřízněnosti baroka a kubismu 1911-1914. Povídali jsme si s kurátorkou Evou Skopalovou.
Hned na úvod se musím přiznat… Když jsem si pročítal promo materiály k výstavě Formosa deformitas, došel jsem k tomu, že si vlastně příliš neumím představit, co mě ve Wortnerově domě čeká…
Výstava je postavená tak, aby člověk, který nezná nic z dějin umění, sám objevoval vztahy mezi uměleckými díly. Je třeba se skutečně dívat… a my se totiž někdy díváme hrozně pasivně. Někdo nám například řekne – tady jsou barokní hodiny, renesanční věž. Ale co ty pojmy vlastně znamenají? Tato výstava v lidech probouzí zájem, alespoň tedy doufám. Podněcuje hledání tvarových příbuzností. Informace, které někdo zprostředkovává, nemusí být pravdivé. Ale je vůbec možné mluvit objektivně o minulosti? Nechávám diváka, aby si to sám přebral… Bylo by špatné, kdyby na světě bylo několik lidí, kteří disponují „poznáním minulosti takové, jaká byla“, a pak lidé, kteří tomu přihlížejí. (úsměv) Ve společnosti je zakódovaná mocenská struktura, ale ta není nezbytně nutná. Musíme diskutovat. Buď se shodneme, nebo ne, ale jedině tak se utváří smysl. Abych se ale vrátila k vaší otázce – pokud přijde někdo, aniž by tušil, co ho čeká, doufám, že v něm výstava probudí zvědavost. Stačí zůstat a výstavu si užít.
Mocenskou strukturu myslíte například ve vztahu kurátor – návštěvník?
Přesně tak. Já ze své pozice něco říkám a někdo mě bere jako autoritu. Je to jako student a učitel, rodič a dítě. Je to náš denní chléb, nicméně to nemusí být takto stromová hierarchie. Může být rovnocenná, solidární, taková, že je jedno, jaké má člověk vzdělání a tak dále. Je důležité se zamyslet.
A ptát se…
My se ale bojíme ptát, a to z toho důvodu, že máme strach, abychom se nezeptali špatně, a to z různých předsudků. Otázky sice mohou být neúplné, neobeznámené, ale nejsou špatné. Ptát se je to nejdůležitější, abychom se ve světě vůbec nějak zorientovali. Pomůže nám to chovat se lépe i jeden k druhému. Výstava je o hledání odpovědí, kde ale stále selhává, protože odpověď není jednoduchá. Proto je výstava trochu komplikovanější.
Pak jsou tady emoce, které jakékoliv umění v lidech probouzí. Jaké emoce cítíte vy u výstavy Formosa deformitas?
Obrovskou citlivost a také abstrakci. Pro mě je v osobním i profesním životě velmi důležité ptát se po abstrakcích. Schopnost abstrakce je totiž základní nástroj pro přežití ve 21. století. Výstava jako taková musí diváka přimět přemýšlet o minulosti, přemýšlet z estetického hlediska…
Na mě některá vystavená díla působí depresivně. Za všechny zmíním Úzkost, jejíž autorem je Otto Gutfreund…
Je to dost silné dílo a myslím, že jsme ho v rámci výstavy dokázali i vystavit v silné kompozici. Úzkost z budoucnosti… V těchto dnech s touto sochou soucítím. Na jaře jsem si uvědomila, že jsme rovnýma nohama skočili do 21. století. Máte pocit, že jsou dozvuky 20. století velké, a pak rázem cítíte zlom. Skočíte do něčeho, co neznáte, co je jiné… a co tady s námi bude dlouho. Ekologická krize, sociální nejistoty, psychické úzkosti… Pravdou je, že v něčem může být výstava vnímána depresivně, na druhou stranu je ale postavena v barevné škále. Začíná v šedých picassovských tónech, poté jde do kosmopolitního kubismu plného barev.
Mám správný pocit, že výstava není na jednu návštěvu? Že bude nutit k návratu?
Je na několik návštěv… Není o tom, že ji uvidíte jednou a příště už vás nepřekvapí. Díla jsou nainstalovaná rafinovaně, aby vytvářela vztahy, různé partnerské peripetie… Divák je může neustále objevovat.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.