Legiovlak přivezl do Budějc slavnou historii i otázky

Hlášení průzkumné hlídky

Poslušně hlásím splnění rozkazu! Obezřetným průzkumem na kótě budějcké nádraží bylo zjištěno, že se zde skutečně vyskytuje pozoruhodný objekt. Tímto objektem je unikátní replika vlakové soupravy, ve které v letech 1918 až 1920 bojovali českoslovenští legionáři na Transsibiřské magistrále. Legiovlak, který postupně projede celou republikou a v Budějcích bude do 27. září 2015 denně od 8 do 18 hodin a o víkendu od 9 do 19 hodin, je vlastně expozicí na kolejích a život legionářů přibližuje víc než názorně. Nejvíc zajímavostí pak přináší komentované prohlídky Legiovlaku.

11 vagonů Legiovlaku bylo vytvořeno věrně podle dobových fotografií, dokumentů i vzpomínek legionářů. Základem pro vytvoření replik byly staré, vyřazené rakousko-uherské vagony, které svým stářím zhruba 100 let odpovídaly době, ve které legionáři na Sibiři ve vlacích nejen bojovali, ale i dlouhé měsíce žili. O jejich životě a historii legií včetně důležitých bitev s německými a bolševickými nepřátelskými vojsky vypovídají v každém vagonu repliky interiérů podle dobových fotografií, druhá část vagonu je vyplněna vitrínami s historickými předměty a také obsahově i obrazově zajímavými informačními panely.

Hned první vagon legionářského „ešalonu" má sugestivní historickou atmosféru. Vagon, nazývaný těpluška, sloužil k ubytování až dvaceti vojáků. Litinová kamínka, samovar, dřevěné pryčny, na nich jako by jen narychlo odložená uniforma, batoh, pod pryčnou vysoké vojenské boty... A o kousek dál vzorně vyrovnané pušky. S důsledným vojenským smyslem pro pořádek do vitrín uložené šavle, bodáky.... Stačí přivřít oči a za okny najednou padá sníh, škvírou ve dveřích se do vagonu vtírá mráz, z dálky se ozývají výstřely... A těpluška je prázdná, protože legionáři právě odešli k převzetí denního rozkazu do štábního vagonu.

Ten je dalším zajímavým svědectvím o bojích legií. Štábní telefony, psací stroje, telegraf, mapy - ano, odtud štáby pluků a divizí řídily boje. Tady se rozhodovalo o vítězství, nebo ztrátách... „Vojáci! Bojujete za naši československou republiku! Nepřítel je nedaleko. Připravte se k boji! Splňte rozkaz!“ A pak se do ozvěny výbuchů granátů, střelby, ozvou výkřiky: „Rychle, uvolněte cestu, máme zraněné..“ Zdravotní vagon, jinak řečený letučka, byl ošetřovnou zraněných a někdy i improvizovaný operační sál. Jsou v něm dobové lékařské nástroje, léky, medicínské knihy, obvazy a také polní, tedy vlakové nemocniční lůžko, včetně figuríny zraněného vojáka a i historické protézy. Z mrazivého pocitu „opravdovosti“ je lépe přejít do vagonu, který pro legionáře představoval naději, spojení se světem, s blízkými, kteří zůstali doma.

Vagon polní pošty s přehlednými přihrádkami pro jednotlivé oblasti, s dopisy a balíčky, s razítky a dalšími „úředními“ nezbytnostmi působí vlastně nenápadně, ale legionářská pošta fungovala na trase více než sedmi tisíc kilometrů a byla tak důležitou spojkou mezi jednotlivými vlaky. Nadějí, zajištěním bojeschopnosti osazenstva vlaku byl, i vagon s kovářskou dílnou, kde byly opravovány zbraně nebo části vlaku. A čekání na opravu šavle, bodáku nebo nože si legionáři možná krátili ve vagonu plukovního obchodu. Legionáři tehdy kupovali potraviny, pohledy pro blízké doma, tabák, dnešní návštěvníci si mohou koupit knihy nebo upomínkové předměty s legionářskou tématikou. Na plošinovém vagonu, který sloužil k přepravě techniky i materiálu, je k vidění opancéřovaný vůz... A na dalším plošinovém vozu polní kuchyně. Ani bez ní by nemohly být boje vítězné...

...a svědkem i symbolem bojů je i další vagon, obrněný. Základem těchto „neprůstřelných pevností“ byly americké uhlové vagony, které legionáři postupně ukořistili. Jejich „obrněnost“ proti nepřátelským kulkám tvořily zdvojené stěny, vysypané kamínky nebo vyplněné betonem. Hlavně kulometů, čnící z ostřelovacích okének, jsou hrozivě blízké. A z dálky se zase ozývají výstřely... Ale vagon je prázdný, legionáři možná jen na chvíli odešli, abychom se mohli dotknout kulometů a dívat se přes hlaveň děla někam k obzoru, do minulosti, která je vlastně nedávná a je potřeba na ni nezapomínat...

I to je jeden ze smyslů a cílů projektu Legie 100, realizovaného Československou obcí legionářskou. Legiovlak je nejviditelnější částí projektu, ale jeho posláním není jen ukázat samotnou historii. Jak řekl 1. místopředseda Československé obce legionářské Jindřich Sitta: „Chceme ukázat a připomenout, jak a v čem žili legionáři. Měli jen místo na palandě, batoh, pušku, občas měli hlad, byli v ohrožení života. Přesto v tom žili a bojovali, protože věřili, že jejich země bude šťastná a samostatná. A chceme ještě víc. Aby se společnost probudila. Aby si lidé položili otázku, jestli by něco takového dnes dokázali. Ostatně, základním krédem našich předků bylo, že prospěch vlasti byl nadřazen osobnímu prospěchu. Nejsem si zcela jist, zda je to dnes také tak.“

V dálce už nezní výstřely... A o to blíž a naléhavěji zní položená otázka. Odpovědět na ni bychom měli především sami sobě...

Konec hlášení.