V platnost vstoupil hodně diskutovaný protikuřácký zákon, který zakazuje kouřit v restauracích a na dalších místech. Nový zákon už dlouho předtím rezonoval v českých médiích a dělí společnost na dva neslučitelné tábory.
Považuji se za nekuřáka, protože počet mnou vykouřených kvalitních doutníků se limitně blíží nule a cigarety mi nevoní. Toliko na vysvětlenou, že nekopu za svůj zlozvyk, ale za svobodu volby.
Ve většině českých médií se totiž už dlouho a stále řeší, zda se v hospodách má kouřit, či nikoliv. To zásadní mi tam však nezaznívá. Má státní aparát, ať jeho organizace sídlí v Bruselu, nebo v Praze, strkat nos do svobodné volby podnikatele, zda bude jeho hospoda palírnou, nebo vymazleným nekuřáckým klubem? Já si myslím, že nikoliv.
Klíčovým prvkem poptávky jsou a budou preference lidí. Já osobně nerad chodím do hospod, kde se kouří. Prakticky se jim vyhýbám, a když si se mnou chce někdo sjednat pracovní oběd či večeři, tak vždy preferuji nekuřácký prostor. Jednoduše „to nechci čuchat“ a vadí mi, když mi od kouře smrdí oblečení.
Ale nevadí mi, když někdo posezení nad pivem „v komíně“ vyhledává. Proč? Nikdy jsem totiž nezažil, že by mě někdo nutil jít do hospody, kde se kouří. Pokud jsem tam vstoupil, tak vždy dobrovolně. Nebo vás někdo někdy do něčeho takového nutil?
A chytří provozovatelé restaurací, hospod, klubů a barů už dávno přišli na to, že lidí, jako jsem já, je minimálně stejný počet jako těch, kteří jsou vášnivými kuřáky. A díky této znalosti tomu přizpůsobili svou firemní strategii a byznys plán. Jednoduše se u nich nekouří už dávno. Podle Asociace hotelů a restaurací chápe více než polovina restauračních podniků v České republice nekuřáka jako svého klíčového zákazníka – zhruba 60 procent restaurací už byla před tím, než vešel protikuřácký zákon v platnost, nekuřáckých nebo měly striktně oddělené kuřácké a nekuřácké prostory. Nové restaurace byly až na výjimky zcela nekuřácké. A co jsem si tak všiml, ve frekventované dny a časy je problém sehnat v těchto typech zařízení místo.
Opravdu nám tedy stačí „nezačouzené hadry“ výměnou za regulaci podnikání, když trh ukazuje, že to ani není potřeba?
Pak se ptám, co přijde příště? Nebudu si moci koupit Playboy? Nebo Playboy rozostří bradavky Miss červenec, protože to navrhl nějaký podvýbor podskupiny kdesi v kanceláři, který vyhodnotil submisivní pózy žen jako genderově nekorektní počin zdržující muže od efektivního pracovního procesu?
A budu si moci vůbec dát za pár let kávu, která bude obsahovat kofein? Nebo sycenou limonádu? Nebo pořádné vepřo knedlo zelo? Jako úplně zdravé ty pokrmy nejsou, to si dejme ruku na srdce. Ale budeme ji tam mít, až nám bude dietologický kontrolor státního úřadu udělovat blokovou pokutu a kulantně vysvětlovat, že jestli budeme tyhle látky do svého těla dále vstřebávat, tak nedostaneme povolení například k tomu založit rodinu? Nebyla nakonec známá Orwellova kniha 1984 spíše prognóza, než sci-fi román?
Všechna tahle regulatorní nařízení, ať ve smyslu zákona či vyhlášky, mě vedou k jedinému... K rebelistické úvaze o založení pánského klubu, ve kterém se bude prostě normálně kouřit, nezdravě jíst, bude se tam pít tvrdý alkohol, který nám budou servírovat holky v korzetech a podvazcích, a když se budou muset sehnout ke stolu s espressem plným kofeinu, tak jim uvidíme kus zadečku a mocně potáhneme z doutníku... Každá politická akce má totiž reakci – a ta se odvíjí právě od těch preferencí jednotlivců, nikoliv od paragrafů nebo hlasování v parlamentu.
Závěrem bych chtěl říct, že jsem si plně vědom dopadů kouření na lidské zdraví. Musím však důrazně upozornit na to, že náš stát vybírá spotřební daň a daň z přidané hodnoty. Dále není úplně utopistické uvažovat o tom, že by zdravotní systém nedokázal definovat úroveň zdravotní péče, kterou poskytne tomu, kdo žije nezdravě a tomu, kdo se chová přesně opačně.
No, vlastně... Je to utopistické. Za tím by byla třeba nějaká práce a ne zvracení nesmyslů do médií.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
