Sport je národní fenomén. Tak jako všechny fenomény má svá pozitiva i negativa. Mezi pozitiva můžeme bezesporu zařadit práci s mládeží, statisíce lidí zvyšujících sportem pravidelně svou fyzickou i psychickou kondici nebo sportovní úspěchy profesionálů a reprezentačních výběrů v individuálních i týmových disciplínách. Mezi negativa patří jednoznačně síť klientelistických a korupčních vazeb, které zúčastnění umně vytváří kolem jakékoliv aktivity zaštítěné pravidelným přísunem veřejných prostředků.
Po aféře „Hušák“ média psala, že nic horšího snad český sport nikdy nepotká. Funkcionáři se však při čtení těchto zpráv ošívali, protože bylo veřejným tajemstvím, že sportovní chobotnice rozpíná svá chapadla i nadále a její hlava sedí ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy blíže, než by bylo záhodno. Teprve kauza „velkého Čápa“ Miroslava Pelty a Simony Kratochvílové, náměstkyně ministryně školství a její blízké spolupracovnice, ukázala, jak to v českém sportu chodí doopravdy.
Ruka ruku myje. S konexemi jde všechno. Bez vlivných známostí musíte jít za někým, kdo je má. Nebo přímo za onou vlivnou osobou. Vyslechne vás. Projeví pochopení. A rád vám pomůže, na to se spolehněte. Má to jeden drobný háček – odteď jste mu zavázaní. A jednou přijde den, kdy přijde on za vámi a požádá vás o službičku.
Nepřipomíná vám to něco? Ano, mafiánská praxe jak vystřižená z filmu Kmotr byla denním chlebem funkcionářů napříč sportovními odvětvími, kteří chtěli tu nakoupit nové vybavení, tu rekonstruovat nevyhovující zázemí pro sportovce, tu získat lepší přístup na dobře vybavená sportoviště pro tréninky svých členů, tu uspořádat mezinárodní turnaj či přilákat více dětí do členské základny. Ačkoliv snaha drtivé většiny z nich je motivována jen dobrým úmyslem a celoživotní láskou ke sportu, přesto, nebo spíše právě proto museli na tuhle špinavou hru přistoupit a v pyramidě „službiček a protislužbiček“ tak posilovali moc loutkářů z řad těch, kteří skutečně rozdělovali státní peníze ve sportu. Od jednotek tisíc korun po desítky milionů.
Bohužel, ministryně Kateřina Valachová, která se nyní snaží hrát kartu „Já nic, já muzikantka“ do takové míry, do které ji to vlastní sebereflexe ještě dovolí, se stala jednou z klíčových figur této hry. Zasvěcení hovoří o tom, jak ministryni rozhodně nebylo nepříjemné, když se k ní bariérou vlivných funkcionářští smrtelníci na audienci prokousávali jako ke královně, když ji prokazovali úctu pozvánkami na otevírání nových sportovišť a když se o ní hovořilo jako o vládkyni českého sportu. Ten, kdo je součástí problému, ale nemůže být jeho řešením.
Falešné aranžmá této pohádky o královně sportu se naplno ukázalo po provalení kauzy, po které bylo mimo jiné zastaveno vyplácení dotačních prostředků jednotlivým sportovním organizacím. Zastavení transferů ze státního rozpočtu sportovcům, jejichž (pro ně existenční) finanční částky měli mít na účtech koncem března, má dalekosáhlé důsledky. Mezinárodní ostuda v podobě ohrožení pořadatelství významných sportovních akcí, jako je světový pohár klasického lyžování v Novém Městě, mistrovství světa kanoistů v Račicích nebo mistrovství Evropy juniorů v tenise, odchody funkcionářů z exekutivních pozic, které jsou spojené s ručením osobním majetkem, hrozba dramatického růstu členských příspěvků za mládež, hrozby soudních sporů, totální chaos… To je obrázek českého sportu v roce 2017.
Zmatečné přesoutěžení dotační podpory „projektovými“ granty v šibeničních termínech, kterými chtělo ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v květnu verifikovat nároky na již přidělené dotační prostředky, s nimiž sportovci počítali při plánování akcí, jsou jen vrcholem absurdního divadla zvaného financování sportu v České republice.
Financování českého sportu zkrátka stojí na hliněných nohou, které podpírají vlivní tak, jak se jim zrovna hodí. Existuje vůbec řešení? Ano, existuje a jmenuje se daňová asignace. Daňová asignace je systém, v němž fyzická nebo právnická osoba může poslat část vyměřené daně z příjmu na konkrétní bohulibý účel – třeba do sportu. Máte rádi fotbal, tenis či volejbal? Hrajete házenou? Dělají vaše děti jezdectví? Fajn, tak proč nepřispět přímo? Nebylo by to lepší než posílat peníze do státní mašinerie zaměstnávající stovky úředníků, kteří část prostředků projí a zbytek přidělují s pochybnostmi o transparentnosti?
Možná existují lepší návrhy. Tak sem s nimi. Kdo někdy dělal sport, větu „Já už na to kašlu, dneska jsem tu byl naposledy“ pronesenou v afektu slyšel stokrát… Od trenérů, funkcionářů či samotných sportovců, kteří nakonec vždycky zase přišli. Ale pokud se systém nezmění, bude sportu ochotno věnovat svůj čas čím dál méně kvalitních odborníků. A podobné věty budeme slýchat nikoliv v afektu, ale po racionální úvaze. Byla by fatální chyba nechat situaci zajít tak daleko.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
