Schizofrenie se může projevit komukoli, všichni v sobě máme spouštěče, říká nemocný Pavel Mikšátko

V kalendáři najdete tři příběhy lidí, kteří Fokus pravidelně navštěvují. Čtvrtý příběh vám přinášíme exkluzivně v rozhovoru s Pavlem Mikšátkem, který trpí schizofrenií.

Setkáváte se vy osobně s negativními reakcemi z okolí na vaši nemoc?
Nesetkávám, na první pohled totiž není vidět. Podobně jako například lidé bez nohy mám určitá omezení, ale ostatní si jich nevšimnou. Existují lidé, u kterých je schizofrenie patrná i navenek, to ale není můj případ. Pokud se u mě nedostaví záchvat úzkosti nebo panické ataky, mé okolí na mně nic nepozná. Někteří nemocní lidé vás ale začnou oslovovat na ulici s tím, že někoho vidí, nebo je někdo pronásleduje.

Jak často míváte problémy, které popisujete?
Je to nárazové. Můžu trpět nějakými problémy každý den celý měsíc, a pak být dva měsíce v klidu jako normální, zdravý člověk. Záleží na spoustě okolních faktorů, které mým problémům napomáhají - třeba na počasí, na konkrétní situaci… Spousta maličkostí dokáže ovlivnit to, jak se psychicky cítím.

Jste schopen v období záchvatů paniky normálně fungovat?
Vůbec. V úplně nejhorším stavu mi úplně vypne tělo. Soustředím se, abych dokázal normálně jít, začnu se potit… Může být klidně i minus dvacet. Mé tělo je v panice, jeho termoregulace na to reaguje. Navíc se mi začne houpat obzor. V tu chvíli vypadám jako opilý, ale nemám v sobě ani kapku alkoholu. Přidržuji se zdi, nejsem schopen mluvit. Necítím nohy při chůzi… Když dostanu záchvat doma, mám problém dojít z obýváku do ložnice.

Takže schizofrenie není čistě psychická porucha?
Mísí se to. Mívám záchvaty úzkosti, někdy zase bludy. To se mi ale neděje denně - pouze v určitých obdobích, která se bohužel nedají nijak určit. Hlasy v mé hlavě mě navádí, abych ublížil sobě, nebo třeba své manželce. Většinou na mě mluví před spaním. Žena někdy usne dřív, a hlas mi našeptává, abych ji udusil polštářem. Pak je nejtěžší usnout. Naštěstí to mám pod kontrolou a vím, že hlasy nesmím poslechnout a usnout. Pomáhá mi samozřejmě i medikace.

Už jste hlasy ve své hlavě někdy poslechnul?
Ne. Probíráme to s mým psychiatrem na každé mojí návštěvě. Bohužel je vytížený a má na mě čas pouze jednou měsíčně. V případě nutnosti se ale můžu spojit s Fokusem, nebo se svou psycholožkou. Ta mi v krizové situaci může zařídit individuální sezení, nebo za mnou vyslat tým Fokusu.

Schizofrenie je vrozená porucha?
Nemocný může být kdokoli z nás. Jde o to, jestli se u dotyčného objeví takzvaný spouštěč. Každý z nás má spouštěč jiný. U někoho se schizofrenie nerozvine celý život, u někoho se objeví spouštěč a už se musí léčit. Spouštěčů může být více.

Jak dlouho už máte tyhle problémy vy?
První příznaky, ovšem tehdy ještě neléčené se u mě objevily v patnácti, šestnácti letech. Tehdy jsem absolvoval jenom dvě sezení u psycholožky. Pak jsem normálně fungoval patnáct let. Mým spouštěčem byl stres spojený s přestěhováním se do Budějc a změnou zaměstnání. Zkolaboval jsem na první směně v nové práci. Bylo mi třicet, když u mě schizofrenie propukla naplno.

V té době už jste se znali s vaší manželkou?
Ano, to jsme se zrovna sestěhovávali k sobě. Předtím už jsme spolu chodil zhruba šest let.

Jaká byla tehdy první reakce vaší manželky, potažmo vašich blízkých, na vaši diagnózu?
Brali mě takového, jaký jsem a snažili se mi pomáhat. Také jsme se společně snažili zjišťovat základní věci o schizofrenii, abychom věděli, jak můžu normálně fungovat. Mé matce byla v osmdesátých letech diagnostikována roztroušená skleróza a měla stejné příznaky jako já, takže rodina věděla, jak na mé problémy reagovat.

Brání vám schizofrenie nějak v práci?
V současné době nepracuji, jsem v plném invalidním důchodu. Jsem práce neschopen, kvůli své nemoci mám totiž občas problém i vyjít ven z bytu. Když jdu s někým blízkým nebo se psem, jsem schopen dojít kamkoli. Když jsem doma sám, mám tři naučené trasy, kudy se nebojím chodit. Chodím o hůlce, která je mým opěrným bodem. Dodává mi pocit, že jde někdo se mnou. Kdybych šel sám bez ní, přepadne mě panika z otevřeného prostoru a budu se chytat zdí jako opilec.

Váš pes plní stejnou funkci jako vaše hůl?
Ano, a kromě toho mám díky němu pravidelný denní režim. Nastavil jsem si, že s ním musím třikrát denně ven. Jinak bych byl pořád doma, nikam bych sám nevyšel. Až kdyby se vrátila manželka z práce, šli bychom spolu na procházku.

Máte i nějaké jiné aktivity? Jak vlastně vypadá váš den kromě procházek?
Záleží na tom, jestli je žena v práci. Když ano, pouze se procházím se psem, případně sedím u počítače nebo manželce pomáhám s domácími pracemi. Pak spolu jdeme na procházku, sledujeme filmy a podobně. Pokud má žena volno, podnikáme různé výlety, chodíme do divadla, na koncerty… Hodně také jezdíme na kolech.

Je schizofrenie dědičná?
Jak jsem říkal, každý z nás má v sobě nějaký spouštěč. Dědičná tedy přímo ne, ale pokud někdo v rodině schizofrenií trpěl, je zde vyšší riziko jejího rozvinutí.

Jaké jsou možnosti lidí s vašimi problémy?
Existují různé organizace, jako například Fokus. Tyhle organizace pomáhají lidem trpícím schizofrenií začlenit se do společnosti, najít jim lékaře, poskytují chráněné bydlení… Postupně přibývá psychologů a psychiatrů. Zároveň se lidé trpící schizofrenií a podobnými nemocemi postupně začleňují do společnosti. Když jsem byl kdysi hospitalizován na psychiatrii, dostal jsem léky a seznam psychiatrů. Řekli mi „Najděte si nějakého sám.“ Vykopli mě z pavilonu a hotovo. Tehdy jsem naštěstí měl kolem sebe svou rodinu, která mi pomohla. Sám bych to nezvládl. Bez pomoci rodiny nebo organizací jako Fokus se schizofrenik dříve nebo později vrátí zpět na psychiatrii, protože nedokáže delší dobu fungovat sám.

Jsou kapacity zařízení pomáhajících lidem s vašimi problémy dostatečné?
V současnosti ano. Pokud budu mluvit o Fokusu, postupem času se vyvíjí a v současnosti jsou jeho služby poměrně široké. Kromě Budějc funguje i v Písku, v Táboře a ve Strakonicích.

Jak se na schizofreniky dívá veřejnost?
Média nás vždy jednou za čas prezentují jako nebezpečná monstra. Není to pravda, nebezpečných schizofreniků jsou ve skutečnosti pouze zhruba tři procenta. Člověk je navíc nebezpečný pouze ve chvíli, kdy není hlídán odborníkem a neužívá žádné léky na tyto problémy. Tito schizofrenici navíc neútočí na druhé bezdůvodně. Mívají přeludy – slyší hlasy a vidí lidi, kteří neexistují a cítí se jimi ohroženi. Svůj útok na ostatní berou jako sebeobranu.
Dřív jsem se kvůli předsudkům veřejnosti cítil ohrožený i já. I když vím, že nikomu nic neudělám, jenom vyjít na ulici pro mě bylo hrozně stresující. Pořád jsem přemýšlel o věcech, jako co si o mně lidé myslí, jestli na mně něco vidí...