Češi úspěšně vypouštějí do ovzduší tolik oxidu uhličitého na osobu, že nám nestíhají ani některé země patřící mezi největší producenty oxidu uhličitého na světě včetně Číny, Indie, Německa či Polska. Jen za rok 2017 každý Čech vypustil průměrně 9,8 tun CO2 do ovzduší. Pro srovnání, Číňan vypustí 6,6 tun a světový průměr je 4,4 tun na obyvatele. Pokud by celý svět měl mít stejnou ekologickou stopu jako Češi, tak bychom pro přežití potřebovali něco málo přes tři planety.
Češi se dle statistického přehledu energetického gigantu BP zařadili na dvacáté místo v žebříčku největších znečišťovatelů světa na osobu. Z celkového počtu 193 zemí tedy patříme mezi ty aktivnější. Dle zprávy Carbon Majors Report 2017 je Česká republika značně závislá na uhlí a patří na padesátou pozici mezi stovkou největších znečišťovatelů zodpovědných za polovinu globálních emisí skleníkových plynů na světě. Téměř polovina elektřiny v ČR je vyrobena spalováním uhlí a podíl českých tepláren a uhelných elektráren na emisích je celosvětově 0,3 procent. Problémem je i nadprodukce elektřiny, která se vyváží za hranice, převážně do Rakouska, a do ČR se naopak kupuje levná energie z Polska, která vzniká v 80% případů z uhlí.
Spotřeba energie vyrobené z uhlí je problém i pro moderní technologie, které mají změny klimatu zpomalovat. Dle ekologa z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd, Alexandra Ače, „většinový podíl uhlí v energetice znamená, že průměrný elektromobil má u nás vyšší uhlíkovou stopu než klasický benzinový motor.“ Ač dodává, že na vině jsou mimo jiné nízké ceny emisních povolenek, díky kterým nikdo nevyvíjí další pokročilé technologie pro radikální snížení CO2 z atmosféry. „Právě nízké ceny povolenek jsou hlavní důvod, proč emise v Evropě neklesají…Potřebujeme, aby byly tak desetkrát dražší,“ dodal Ač. I přes tuto skutečnost však ČR v nejbližší době žádné změny v podílu výroby energie z uhlí nechystá.
Zatímco Německo i další evropské země plánují změny, které je posunou směrem k čistější energii, Česko až do roku 2030 změny nechystá. Jedním z důvodů je, že v rámci Pařížské dohody země přislíbily snížení emisí o 40 procent oproti roku 1990 a Česká republika v současné době dosahuje snížení 35ti procent. V rozhovoru pro Radiožurnál, ministr Richard Brabec z hnutí ANO řekl; „Česko je v tomto ohledu na dobré cestě, protože jsme je k minulému roku snížili o 35 procent.“ Problém však je, že tohoto snížení Česká republika nedosáhla díky efektivnímu plánování, ale díky ekonomické transformaci po pádu komunistického režimu. Brabec dodal, že „je potřeba přiznat, že my jsme původní hodně velkou rezervu vyčerpali restrukturalizací těžkého průmyslu.“ Velkou výzvou pro Českou republiku tedy bude snížení o dalších 45 procent oproti roku 1990 v roce 2050.
Česká republika bude muset dohánět i svůj podíl obnovitelných zdrojů energie ve své celkové spotřebě. EU si klade za cíl zvýšit v průměru celkový podíl obnovitelných zdrojů energie v celkové spotřebě na 32 procent do roku 2030. Přestože ČR splnila svůj cíl podílu obnovitelných zdrojů ve svém mixu na rok 2020, do roku 2030 musí zvýšit tento podíl ze svých 14 procent na minimálně 22,5 procenta. Tento podíl je ze všech členských států jeden z nejnižších plánovaných. Česká republika navíc dlouhodobě stagnuje se svým 14ti procentním podílem. Dle bývalého ministra životního prostředí, Martina Bursíka, oblasti, které by mohly zajistit nárůst na 22,5 procenta jsou především větrné elektrárny a domácnosti. „Domácnosti mohou instalovat malé fotovoltaické elektrárny na střechy, mohou instalovat kotle na biomasu, automatické kotle na pelety, solárně termické kolektory nebo tepelná čerpadla. Samozřejmě také různé kombinace těchto technologií,“ řekl Bursík.
Změna do budoucna je však nutná a to především kvůli změně klimatu, které je jedním z nejdůležitějších témat dnešní doby. Dle zprávy mezinárodního klimatického panelu IPCC z října 2018 musí lidstvo do roku 2030 snížit emise oproti současnému stavu o 60 procent. V opačném případě dojde k radikální změně klimatu s ní souvisejícím záplavám, vlnám veder, neúrodě, extrémnějšímu počasí a vymíráním druhů. Ohřívání oceánů, tání grónského ledu a arktického permafrostu navíc postupuje podstatně rychleji, než se předpokládalo. Vědci tak ve zprávě IPCC zdůraznili, že je nutná „rapidní, dalekosáhlá a bezprecedentní změna ve všech aspektech společnosti“. V opačném případě budeme muset ve vesmíru najít alespoň další dvě planety Země.
