V dnešním dílu Drbny historičky píše Jan Schinko o Malši v roce 1939. Na jaře řeku zaplnily ledové kry, které ale naštěstí nezpůsobily povodně. Věnuje se také domům na Wilsonově náměstí. Proč byly některé zbourány? A co se místo nich mělo stavět? To se dozvíte v dnešním článku.
Na snímku z archivu rodiny Venclíků pořízeném z domovního bloku Savoye v roce 1939 je Malše plná ledových ker. Hrozivá masa ledu a vody na jaře 1939 se naštěstí vešla do koryta. Některé ledové dřenice však zaplavily Wilsonovo náměstí, Sokolský ostrov i Dlouhou louku. Diváci stojí na břehu, na mostě je jen pár lidí. Břeh je relativně bezpečnější. Zlatý most ale odolal i povodni 2002.
Pohotově pořízená fotografie také bezděčně zachytila východní domovní blok Wilsonova náměstí. Jsou vidět domy od č. 1 až č. 15, což je v „dálce“ hostinec U Zlaté husy. Za hostincem by následoval patrový bytový dům a za ním větší bytový dům s dílnami a automobily, kde bývala stará autoškola.
První tři domy na Wilsoňáku byly zbořeny před rokem 1953, kdy se stavěl nový most přes Malši. V prvním domě měla Božena Nováková povoznictví a ještě přihlášenou živnost rolnictví. Druhý dům patřil MUDr. Arnoštu Steinovi. U Steinů měl Bohumil Štika sklady plzeňského piva a minerální vody. Třetí dům byl Anny Friedové. Ostatní domy v celé řadě až k Mánesovce byly zlikvidovány v letech 1968 a 1969. Dne 8. února 1968 vyslala radnice na tyto domy komisi.
Komise provedla místní šetření a rozhodla (ani tam nemusela chodit a rozhodovat, protože to už bylo rozhodnuto, měl zde stát výškový hotel), že domy se musí odstranit. Poté to potvrdila rada města. Výškový moderní hotel nebyl prvním plánem po roce 1948 na této významné lokalitě, ale byl na něj zpracován už v roce 1965 projekt architektů Böhma a Škardy. Hotel měl mít 14 pater, výšku 45 metrů, kapacitu 300 lůžek a nahoře vyhlídkovou kavárnu. S hotelem se mírně počítalo. Vliv na zpomalení asi měl nepřímo pendrekový zákon od 1. ledna 1969. Pořád se otálelo.
Najednou se vynořilo v roce 1971 Muzeum dělnického revolučního hnutí, pracovním názvem Památník. Dokončeno bylo na místě zplanýrovaném pro hotel v roce 1975. Nejméně, co město tenkrát potřebovalo, nebo vůbec nepotřebovalo, bylo Muzeum dělnického revolučního hnutí. Prvním plánem, to ještě bylo Wilsonovo náměstí, byla výstavbě vysokého domu moskevského typu pro Krajský národní výbor, který se již do někdejšího Okresního domu a tovární budovy firmy Johann Stegmann nevešel.
Byla už na to studie, ale nebyly na akci z centra peníze. Potom se možnost získat investiční prostředky zlepšila, tak se navrhovalo na Wilsoňáku postupně nové divadlo, plavecký stadion, velkoobchodní dům až na jisto výškový hotel, jehož tvůrci uváděli mimo jiné, že tato část města snese pohledově výškový objekt. Muzeum dělnického revolučního hnutí je placaté. Vize architektů se splnila mnohem později a za jiných okolností, když si na někdejším Wilsoňáku postavil výškovou budovu KV KSČ.
Zájezdní hostinec U Zlaté husy byl zrušen asi kolem roku 1950. Poslední hostinskou byla Marie Čadová. Do války patřil hostinec firmě Johann Stegmann. Po roce 1950 se ve dvoře zařídily sběrné suroviny. V tom čase ještě byly všude různá železa z války. Vozila se do sběrny, kde byl nerudný chlápek, nechtělo se mu vážit, tak váhu od oka odhadoval (ve svůj prospěch). Krajský národní výbor měl do roku 1956 adresu Wilsonovo náměstí 225, ale jméno Wilson bylo politicky nepřijatelné, proto radnice náměstí zrušila s tím, že to žádné náměstí není a přifařila prostor k Lidické.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
