Nejvíce ohrožený jsem se cítil v bývalé Jugoslávii, vzpomíná válečný veterán Jan Josef

Usměvavý starší muž s šedivými vlasy a knírem začínal v zahraničí v roce 1982 jako instruktor v Libyi. „Byl jsem tam pět a půl roku," vzpomíná podplukovník ve výslužbě, jenž před pár dny oslavil 79. narozeniny. Československá armáda se v 80. letech podílela na výcviku libyjských vojáků. Když tam Josef vyrazil, byl jazykově vybavený tak, jak to tehdejší socialistický režim vyžadoval. „Uměl jsem česky, slovensky a rusky. Ale vystačil jsem si s tím. Navíc jsem se trochu naučil arabsky a také díky tomu jsem se pak dostal do Kuvajtu," řekl.

Obě zkušenosti z Blízkého východu však předčila mise v bývalé Jugoslávii. Tehdejší občanská válka, která tam v 90. letech vypukla, se v některých fázích vyznačovala velkou brutalitou a nevraživostí. „Byli jsme tam na pozorovatelské misi a ta byla nejtěžší. Protože jako zbraň jsme tam měli kapesní nůž a nic víc. Na rozdíl od toho třeba v Kuvajtu jsem měl samopal a granáty," uvedl. Vzpomíná, jak v Jugoslávii zuřila nevraživost především mezi Srby a Chorvaty. „Snažili jsme se ty spory mezi nimi zahlazovat. Bylo to dost náročné," řekl. Podle něj měli čeští vojáci v bývalé Jugoslávii určitou výhodu. Chorvatům i Srbům totiž relativně dobře rozuměli. „Takže když bylo potřeba, sprostě jsem jim vynadal, aby neblbli," uvedl.

Desetinu ze svého dosavadního života strávil v uniformě v zahraničí. „Jestli to doma někomu vadilo? No, zkuste se zeptat manželky. Ale snažil jsem se dostat za rodinou. Třeba v Jugoslávii jsme měli vždycky třicetidenní službu a pak následovalo týden volno. Měl jsem tam auto, tak jsem vždycky jezdil aspoň na pár dnů domů," řekl.

Setkání takzvaných modrých baretů se v Českém Krumlově konalo posedmnácté. Právě v tomto městě byla jediná vojenská základna Mírových sil OSN v republice. „Jezdím sem pravidelně. Potkáme se s kamarády a zavzpomínáme si," řekl Josef.