Neděle, 8. listopadu 2020, 08:02
Vítek Mazák není úplně obyčejný třiadvacetiletý kluk. Před deseti lety se začala psát nová kapitola jeho života, která skončila transplantací srdce. Na den, kdy mu volali, že pro něj mají vhodného dárce, si velmi dobře vzpomíná. Od té doby se snaží být každý den jen pozitivní.
Vítek Mazák byl celkem obyčejný mladý kluk, který si rád zašel s kamarády ven nebo vyčistit hlavu na ryby. Ve třinácti letech ale přechodil neznámou virózu, a tahle zdánlivě banální věc mu velmi rychle změnila život. „Začaly mi ubývat síly, nejdříve na tělocviku na gymplu, pak i při chůzi. Celý tělo mě pak přestalo poslouchat,“ popisuje Vítek.
Věci nabraly rychlý spád a Vítek musel do Motola a odtud po pár týdnech na dětskou kardiologii v Brně. „Tady mě stabilizovali. Zhruba tři roky jsem byl v takovým udržovacím stavu, než se to začalo zase horšit,“ vzpomíná.
Prognóza bohužel nebyla dobrá. Vítek musel na transplantaci srdce. „Ze začátku mě to trochu vzalo, ale potom přišla chvíle, kdy se to ve mně nějak otočilo, a smířil jsem se se vším, co má přijít. I kdybych se neměl probudit, byl jsem s tím smířený. Spíš jsem přemýšlel nad tím, co by tu rodina a lidi, co mě znají, dělali beze mě. Tak jsem to musel všechno zvládnout, abych se vrátil zdravej a nepřidělal ostatním starosti,“ vypráví optimisticky.
I přesto, že v dubnu uplyne od operace sedm let, Vítek si dobře vzpomíná na den, kdy mu z nemocnice volali. „Nejdřív mi volali z Brna, že pro mě mají dárce. Pamatuju si, že jsem měl hrozný nervy, ale za dvě hodiny nám volali znovu, že následující testy se ideálně neshodují, a že raději ještě počkáme,“ popisuje. „Doma jsme se z toho nějak oklepali a vyrazili jsme do města k babi na oběd. Nepočítali jsme, že by mohli volat znovu,“ dodává Vítek.
Z nemocnice se ale znovu ozvali. Tentokrát se zprávou, že se našel druhý dárce, a tentokrát vhodný. Víťa se musel okamžitě přesunout zpět domů, počkat na sanitku a vyrazit s nimi na Hosín, odkud letěl rovnou do Brna. „Celé to vlastně trvalo asi tři týdny. Ty hovory byly vždycky hroznej šok. Musel jsem být neustále připravenej. Měl jsem doma sbalenou tašku, abych mohl kdykoliv jet,“ vysvětluje Víťa.
Vítkova operace dopadla naštěstí dobře, a i když se to může zdát jako klišé, zákrok ho změnil. „Nikdy jsem nebyl floutek, co by dělal kraviny na každým rohu, ale myslím, že jsem si díky tomu uvědomil hodnotu života. Po probuzení mi zůstala hrozná pozitivita. Občas se ale v některých situacích přistihnu, že jsem vůči ostatním trochu bezcitnej, což jsem nebýval. Ale bez vlastního srdce je to vlastně asi trochu pravda,“ směje se.
Díky operaci může Vítek žít docela normální život. „Oproti tomu, co jsem zažíval po té první nemocnici je to absolutní pecka. Můžu všechno, co jsem předtím nemohl. Neměl bych ale vrcholově sportovat, nejíst některé ovoce, měl bych hlídat se před infekcí. Aktuálně bych asi neměl vůbec vycházet z bytu,“ dodává se smíchem.
O svém dárci Vítek žádné informace nemá, je podle něj ale samozřejmé, že je člověk zvědavý. „Ve většině případů se člověk alespoň jednou zeptá. Něco málo tuším, ale nikdy mi nikdo neřekl nic konkrétního. Je to lékařské tajemství,“ říká.
Víťa aktuálně studuje na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity obor Všeobecná sestra. Medicína ho táhla už od mala a než onemocněl, chtěl být lékařem na záchrance. „To jsem si musel kvůli fyzickému stavu rozmyslet, tak jsem chtěl být anesteziolog a uspávat lidi na sálech. Když ale došlo na lámání chleba, tak jsem si nevěřil k přijímačkám na medicínu kvůli fyzice. Nechtěl jsem se toho ale úplně vzdát, a tak jsem se rozhodl alespoň pro tento obor,“ vysvětluje Víťa. „No a tím že jsem zůstal v Budějcích, tak při škole stíhám i pracovat na vlastních projektech,“ dodává.
A jaké má plány do budoucna? „Chci určitě dostudovat a udělat si specializaci, chtěl bych dál podnikat a zároveň držet krok se zdravotnictvím. No a chci být dál šťastný a dělat happy lidi v mém okolí,“ uzavírá povídání Vítek.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
