Dva roky se nic nedělo. Pak mi jednoho rána zazvonil telefon, popisuje muž, který daroval kostní dřeň

„Jednoho dne uprostřed léta mi zazvonil telefon. Volalo cizí číslo, které jsem neznal, když jsem to zvedl, představila se mi paní z IKEMu, jestli bych se za nimi mohl zastavit, že mám shodu s konkrétním pacientem,“ vzpomíná na osudný den Vladimír Smolík.

Do registru dárců kostní dřeně se rozhodl vstoupit v roce 2018 po rozhovoru se svým kamarádem. „Domlouvali jsme se na schůzce a on mi řekl, že akorát jede z Českých Budějovic, kde byl na odebrání vzorků pro zapsání do registru dárců kostní dřeně. To byla vlastně první myšlenka, která mě přivedla k tomu, začít se o toto téma zajímat,“ popisuje muž, který už 12 let pracuje u jihočeské policie, posledních šest let na kriminálním oddělení.

Shodou náhod probíhal chvíli poté v Táboře nábor dárců. Vladimír neváhal, přes internet se přihlásil a absolvoval odběr. Poté se dva roky nic nedělo.

Osudový telefon

„Těžko říct, jaké pocity jsem prožíval poté, co mi ten telefon zazvonil. Ale určitě to byly pozitivní emoce, měl jsem hroznou radost,“ vzpomíná na osudový telefonát. Na strach prý ani chvíli nepomyslel.

Následovaly další testy, které měly ukázat, zda je shoda dostatečně velká na to, aby skutečně mohlo dojít k odběru. I přes první naději byla podle doktorů zhruba dvacetiprocentní šance, že k odběru dojde. I přesto se Vladimír ze dne na den sebral a odjel do nemocnice podstoupit všechna potřebná vyšetření a testy.

Po delší odmlce se ukázalo, že transplantační centrum si Vladimíra jako možného dárce nevybralo. „Paní z nemocnice mi řekla, že mě vrací zpět mezi ostatní dárce. Za tři dny ale volala znovu, že je vše jinak a jestli bych mohl přijet do Prahy,“ vypráví policista.

Vladimír musel podstoupit sérii vyšetření, hlubší rozbory krve, rentgeny srdce, EKG, ale i testy na koronavirus, který by mohl celou akci zastavit. „I proto jsem se velmi úzkostlivě chránil. Roušku nebo respirátor jsem nosil i doma, pořád jsem používal dezinfekci. Nechtěl jsem nic podcenit,“ vzpomíná.

Absolutní izolace

Během povídání se Vladimír přizná, že se odjakživa bál jehel. Když pomyslel na to, kolik odběrů ho čeká, polil ho studený pot. Ihned ale dodává, že by kvůli tomu nikdy své rozhodnutí nezměnil. „Když všechna vyšetření prošla, čekaly nás čtyři dny do odběru. Během té doby jsem dostával injekce, které ve mně stimulovaly krvetvorbu. Kdybych v tu chvíli onemocněl, byl to byl opravdu velký problém, takže jsem se domluvil s kamarádem, který mi půjčil byt, a v podstatě od toho posledního covid testu jsem byl zavřený v bytě, ze kterého jsem vylezl až když pro mě přijela sanitka v ten osudný den,“ popisuje Vladimír.

Informace o člověku, kterému se chystá pomoct, neměl Vladimír vůbec žádné. Až když bylo jasné, že odběr proběhne, dozvěděl se, že jde o muže, který je ve zhruba stejném věku. „Přišlo mi neuvěřitelné, že jde vlastně o někoho, kdo může být stejný jako já,“ říká.

„Ze sálu jsem odcházel v daleko lepší kondici“

Samotný odběr trval zhruba čtyři hodiny. Během těch ležel Vladimír na lehátku, obě ruce měl připojené na separátoru krve a pozoroval, jak celý proces probíhá.

„Odcházel jsem ze sálu v daleko lepším stavu, než jsem přicházel. Vlivem toho, že jsem byl dobře nastimulovaný, a těch krvetvorných buněk se mi vytvořilo opravdu hodně, tak mě hrozně bolely kosti, nechodil jsem úplně dobře, takže na sál jsem šel s berlí a při odchodu jsem na ní zapomněl, takže jsem se pro ni musel vracet. Do 24 hodin jsem byl vlastně úplně v pořádku. Jako by se nic nedělo,“ popisuje Vladimír.

O tom, jestli vše proběhlo úspěšně, zatím žádné zprávy nemá. „Registr nám umožňuje, že si můžeme navzájem poslat nějaký vzkaz. Podle paní z registru ti lidé z pravidla píšou, ale většinou prý až poté, co je jasné, že vše proběhlo v pořádku. Takže doufám, že mi ten človíček napíše a něco mi o sobě řekne,“ usmívá se.

Ani s odstupem času svého rozhodnutí Vladimír nelituje. Během povídání několikrát zmíní, že se do registru nezapisoval proto, aby byl jednou za hrdinu nebo dával rozhovory. „Když vím, že můžu pomoct, nevidím důvod, proč do toho nejít. Ve společnosti panuje představa, že odběr kostní dřeně je bolestivý zákrok, při kterém vám někdo provrtá pánev, můžete ochrnout, a kdo ví, co všechno ještě. Není to tak,“ upozorňuje.

Šance, že Vladimírovi jednoho dne znovu zazvoní telefon, není velká. Díky shodě s konkrétním pacientem, kterému krvetvorné buňky daroval, už jsou v registru navždy spojeni, a kromě rodiny už Vladimír nemůže být dárcem nikomu jinému. Kdyby ten den ale nastal, a Vladimírovi znovu volalo to neznámé číslo, ani minutu by neváhal a odběr znovu podstoupil.