pondělí 29. listopadu 2021 Zina

Zaplať pánbůh, dodnes nevím, co je to deprese, říká režisér Zdeněk Troška

Zdeněk Troška je velice komunikativní člověk a zdá se, že snad už o sobě všechno pověděl. Také si ho bulvár hodně oblíbil a bedlivě ho sleduje všude, kam se vrtne. Oni to nakonec dělají i mnozí filmoví kritici, kteří na jeho práci hledají nedostatky. Navzdory tomu Zdeněk Troška srší energií a ve svých názorech je velmi přímočarý. Jaké plány stále má a jak prožívá současný stav, řekl v rozhovoru pro Drbnu.

Zdeněk Troška (* 18. května 1953 Strakonice) je český režisér pocházející z jihočeských Hoštic u Volyně, které se několikrát objevily v jeho filmech. Věnuje se také divadelní režii představení.

Jak vzpomínáte na dětství a jaké bylo vysněné povolání až se „takzvaně“ stanete dospělým?
Jedním slovem krásné, jaké jen mohl mít kluk na vsi v jižních Čechách, obklopen krásnou přírodou a milými lidmi. Z rodných Hoštic u Volyně pocházeli oba mí rodiče, tudíž jsem tam měl příbuzenstvo z obou stran. Všude samá teta a strejda, sestřenice, bratranec, zkrátka jedna velká rodina. I slavná Keliška ze Slunce, sena… byla příbuzná z matčiny strany, stejně jako Konopnice, ta byla její přímá sestřenice, protože maminka Kelišky a tatínek Konopnice byli bratr se sestrou. A bratr Konopnice si vzal sestřenici mé maminky, chápete? Když to zjistili filmaři, říkali: To by se to tu mělo jmenovat Troškovice. Keliška jim to vysvětlila po svém: My jsme tu všichni příbuzní podle rčení - naše matka vaší matce nesla hovno na lopatce… Jako děti jsme chodily spolu do místní dvoutřídky, po škole pásly krávy a kozy za humny, stavěly si bunkry, skrýše, koupaly se v žabím rybníčku, hrály si na doktory, na podzim si pekly brambory, pouštěly draky, sáňkovaly, zkrátka všechny hry vesnických dětí, které se nám nabízely. Hrály jsme divadlo, zpívaly a recitovaly na vystoupeních ke všem možným výročím, my kluci ministrovali, holky v kostele zpívaly, všichni chodili do Pionýra a s Božím tělem, prostě jsme se vůbec nenudili. Celý den jsme lítali venku, mnohdy do tmy tmoucí, až nás musely babičky zahánět domů. 

Největším trestem bylo domácí vězení! Nesmět jít ven, zvlášť když bylo venku hezky, to bylo k nepřežití. A nejvíc nesmět jít večer do biografu, tak to bylo pro mě přímo smrtelné. Já filmy žil, u nás se promítalo ve staré, velké třídě na faře třikrát do týdne, a přijít kvůli trestu o jeden každý film bylo pro mě trestem všech trestů. Daleko větším než jít s dědou na ryby. Sedět, nelítat po břehu, to byla pro neposedného kluka hotová muka, zvlášť když jsem si nesměl vzít s sebou ani knížku. Ale děda, starý myslivec, vyprávěl mnoho zajímavých příběhů, a když ho to omrzelo, propustil mě se slovy, ať mě nevidí máma. Proto jsem byl tím nejhodnějším klukem v široširém okolí. 

Jaká pohádka nebo film je vaše nejoblíbenější?
Už jako malého kluka mě okouzlila pohádka pana režiséra Václava Kršky Legenda o lásce, s překrásnou Janou Rybářovou jako princeznou Širín a Vlastou Fialovou coby její sestrou, sultánkou Mechmene Banu. Tu pohádku miluju dodnes. A pak Hrátky s čertem, Strakonický dudák, Byl jednou jeden král, všechny ty princezny pyšné a šíleně smutné, se zlatou hvězdou i bez ní, ruskou kreslenou Sněhovou královnu a Koníčka Hrbáčka, Trnkova Bajaju a posléze i Staré pověsti české, podle mého film všech filmů. Prostě filmy mého dětství… 

Jaká je vaše nejoblíbenější kniha z dětství, kterou jste rád četl? 
Malý Bobeš. Tu jsem četl pořád kolem dokola, stejně jako O letadélku Káněti. Pohádky Boženy Němcové, Jana Drdy, Františka Kožíka, ruskou Krásu nesmírnou, Řecké báje a pověsti s ilustracemi Václava Fialy, Jarabáčkovy pohádky, ale i V prachu cirkusu a pouště, Čaroděj Krabat a pochopitelně Vernův Tajuplný ostrov, Dvacet tisíc mil pod mořem, Cesta do středu Země a další. Od první třídy jsem byl nadšený čtenář, bral jsem si knížky s sebou na pastvu a četl svým kamarádům. A láska ke knihám mi zůstala dodnes. Můj byt je vlastně obytná knihovna a přímou zkázou pro mě je každý antikvariát, který na svých cestách potkám.

Kde a kdy nastal ten první impuls stát se režisérem?
Film byl pro mě obrovskou magií, kouzlem největším, neznal jsem nic úžasnějšího, kromě loutkového divadélka, které jsem si sám vyrobil, namaloval kulisy, vystřihl postavičky, nalepil je na špejle a hrál mladšímu bráškovi divadlo podle pohádek, které jsem četl. A tehdy, v páté třídě, po zhlédnutí francouzského filmu Kněžna de Cléves jsem se rozhodl, že budu filmovým režisérem. Ne hercem, to mě nelákalo, ale řídit to všechno, připravovat, vymýšlet, to ano. Naši se mi smáli, malej, blbej, z toho časem vyroste. Nevyrostl. Šel jsem si za svým. V knihovně ve Volyni si vypůjčil všechny knihy o filmu a filmování a naučil se je skoro nazpaměť, hlavně knihu Nová škola amatérského filmu Ing. Jiřího Řehořka, s tou jsem i spal. V šesté třídě jsem si uvědomil, že ztrácet čas nad učením předmětů, které jako režisér nebudu nikdy potřebovat, je hotový nesmysl, a tak jsem všechny ty nemilované matiky, geometrie, fyziky a chemie vypustil s přehledem ze zřetele. Chudák maminka, nestačila jezdit do sborovny, doma křik a váda, ale já si stál na svém. A v boji se školní hydrou nakonec zvítězil! 

Zahrál jste si někdy nějakou roli ve filmu? Popřípadě v jakém?
Hrát je silné slovo, výstižnější je mihnout se. Jak jsem se zmínil, herectví mě nikdy nebavilo. První režisérkou, která mě ukecala, byla Mařenka Poledňáková do snímku Dva muži v zoo, kde jsem se mihnul jako šílený režisér, který chce, aby krokodýl vylezl na strom. Pak dál asi v pěti filmech, ale vždy to byl jenom štěk a vždycky šílený režisér, přesný opak mě. Nakonec jsem si musel „zaštěkat“ jako doktor plastické chirurgie Špaček ve svém filmu Doktor od Jezera hrochů, protože herec, co ho měl hrát, nastoupil ráno na plac naprosto v nepoužitelném stavu. Dodával si kuráž, až se zpil skoro do němoty. A protože nebyl čas někoho nahonem shánět, nechal jsem se ukecat štábem a ty tři věty tam řekl. Velmi nepříjemný pocit, už nikdy!

Na kterém projektu se vám nejlépe pracovalo?
Na každém, který jsem si vybral k natáčení, a který jsem tudíž točil s láskou. Jediná věc, která zlobila, bylo počasí, ale s tím nikdo na světě nic neudělá. Nejhorší v tomto směru bylo natáčení Princezny ze mlejna (1993), to bylo nejdeštivější léto od stvoření světa! Lilo a lilo, děs a běs. V tom filmu, jehož natáčení se tak protáhlo o dva měsíce, jsou všechny ne dny, ale chvíle, kdy vykouklo slunce. Záběr jsme vždy pod mrakem nazkoušeli a pak se čekalo. Někdy i tři dny, protože nic jiného jsme už k natáčení neměli. A to jsem ještě několik venkovních scén přenesl do světnice mlejna. Ale jinak to byla krásná práce. Stejně jako na Jasněnce, Čertovinách, Čertově nevěstě nebo Zakletém pírku. Nebo hned můj první film Bota jménem Melichar, to byla také fajn práce. A pak samozřejmě Slunce, sena…, Kameňáky i Babovřesky. Krásné léto, krásné všecko. A Andělská tvář, můj nejoblíbenější film a má nejlepší filmařina. 

Pracujete v současné době na nějakém projektu? A můžete přiblížit jakého žánru se to bude týkat? 
Začali jsme s Markem Kališem psát scénář na komedii, ale přišla korona a já řekl – to je pokyn shora, dejte si pohov. A tak jsme papíry hodili do šuplete a čekáme. Uvidíme, jak se situace vyvine a o co bude zájem, jestli o pohádku, nebo komedii. Zatím si zachovávám čistou hlavu, lenoším. Čtu, jím, spím. Spokojený důchodce.

Změnil se styl natáčení během posledních 20 let?
Ano. Hlavně v čase, všechno honem, honem, zkracují se termíny natáčení, protože je všechno drahé. Bohužel je to mnohdy znát. Šije se horkou jehlou. Herci mají několik povinností najednou, hrají v televizních seriálech, v divadle, rozhlase, reklamách, dabingu, filmují třeba dva i tři filmy zároveň, takže to všechno mluví proti sobě. Doby, kdy se mohlo v klidu zkoušet, kdy se čekalo na počasí, jezdilo po vybraných exteriérech, jsou pryč. Navíc se začalo točit jakýmsi dokumentárním stylem, kamera v ruce, na kompozice záběrů se zapomnělo, protože to zdržuje, točí se za každého počasí. Divák to snad už ani nevnímá, což je škoda. Vždycky jsem se snažil o hezké záběry a vždy mě potěší, že si toho mnozí diváci všimnou a děkují, že ukazuju, jak krásnou domovinu máme. Ale abych jen nehartusil, potěšil mě v tomto ohledu seriál České televize Božena, s krásnou výpravou, krásnou kamerou a pochopitelně i hereckými výkony všech!

Co je pro vás jako pro režiséra při natáčení nejnáročnější?
Sehnat peníze. Stále platí, že za málo peněz málo muziky. Producent řekne – spočítali jsme to podle scénáře a vychází to dráž, než na co máme, tak budeš muset někde slevit. A začnete zjednodušovat, škrtat, vyhazovat. Přepisovat. Ubírat. Místo dvaceti lidí v komparzu jich bude muset stačit devět, místo pěti koní jen tři, možná dva, místo třech kočárů jen jeden, nebo žádný, ať jdou pěšky. Princezna nebude mít osmery šaty, ale jen troje, možná čtvery, ty se najdou ve fundusu, tedy v barrandovském skladu. Nebudou přejezdy z místa na místo, koukejte najít příslušné lokality v jednom místě. Chápu to, všechno se musí platit, a tak se snažíme šetřit, kde se dá. 

Jak vaši produkci poznamenal koronavirus?
Jak jsem už napsal, sedím doma a čekám, až korona zmrzne nebo jinak chcípne. Co jiného můžu dělat? Ale nezoufám! V antikvariátu v podloubí českobudějovického náměstí jsem nedávno u pana Täubera zakoupil kompletní řadu Červené knihovny, no, nekupte to. Tyto malé červené knížky, které vycházely ve 20. a 30. letech, jsem čítával kdysi spolu s tetami v Hošticích. Příjemné příběhy o tom, jak chudá, leč hodná a počestná dívka ke štěstí přišla. Pohádky pro paní, dívky, služky a Trošku. Krásně se při nich usíná. 

A máte v plánu toto téma zařadit do nějakého svého filmu či komedie?
Kdyby tyto slaďáky chtěla nějaká televize zařadit do vysílání, několik zajímavých tipů bych tu měl. Něco jako vysílá TV Prima příběhy Emmanuely Pilcher. Proč se pořád dívat na násilí, agresi, vraždy a krev? Lidi chtějí taky pohladit.

Jaké je vaše nejoblíbenější místo, kam se rád vracíte? Kromě krásné vesničky Hoštice. 
K dobrým lidem, ať jsou kdekoliv. Jinak mám rád Itálii a Rusko. A Kanárské ostrovy, hlavně Fuerteventuru. Milovaná města Florencii a Petrohrad, Řím a Pompeje. Korfu, ruské stepi. Moře. Prostě těch krásných míst je tolik! Ale čím víc toho vidíte a poznáváte, řeknete si, že opravdu platí to známé a pravdivé: Všude dobře, doma nejlíp. 

Pokud se ráno vzbudíte se špatnou náladou, jak se s tím vypořádáte?
Já a špatnou náladu? Koho jste potkali, co vám to nalhali? Zaplať pánbůh, dodnes nevím, co je to deprese, splín, nic takového. Jsem ranní ptáče. Vstávám chutě kolem čtvrté a udělám nejvíc práce. Musíte se vždy na něco těšit. Třeba že si uděláte dobrou snídani, přečtete si hezkou knížku, poslechnete příjemnou muziku, potěšíte se pohledy kolem sebe, já tady doma pohledem na Šumavu s Boubínem uprostřed. Zavoláte fajn známým, když už je nemůžeme navštívit naživo, pomluvíte toho a onu, zkritizujete všechno na světě a máte denní penzum splněno. Spokojenost. Pamatujte na slova klasika – Nenadávej, že máš blbou náladu. Protože až umřeš, nebudeš mít ani tu.

Jaký je váš recept na udržení si pozitivní mysli v této covid době?
Jak říkám, pořád se na něco nebo z něčeho těšit. Říct si dneska udělám toto, zítra bych mohl tamto. Anebo se řídit heslem – co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i pozítří.

Máte nějaký vzkaz pro čtenáře Drbny?
Koukejte v pohodě a radosti prožít každý den, netrapte se tím, co nemůžete ovlivnit, pěstujte si sluníčko v duši. Moje úžasná přítelkyně, skoro 90letá básnířka 

Evička Lošťáková z Olomouce, mi kdysi k narozeninám napsala tato krásná slova:

Život je krásná květina.
Je potřeba ji láskou rosit.
Žít, ale přitom Boha prosit,
ať chrání ji – a nedřímá!

Hodnocení článku je 94 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Archiv Zdeněk Troška

Štítky rozhovor, režisér, Zdeněk Troška, Hoštice, film, pohádky, komedie

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.