čtvrtek 18. srpna 2022 Helena

Válku si nedokážete představit, dokud ji nezažijete, říká vyšetřovatel Vladimír Dzuro

Dlouhá léta byl jediným českým vyšetřovatelem pracujícím u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu. Zároveň dostal prvního podezřelého z válečných zločinů na území Jugoslávie před spravedlnost. Řeč je o Vladimíru Dzuro, který svou kariéru odstartoval na vršovické kriminálce. Později rozkrýval masakr na farmě Ovčara u chorvatského Vukovaru, kde zahynulo přes 260 lidí. Nejen o tom se rozpovídal v rozsáhlém rozhovoru pro Drbnu.

Kdo je Vladimír Dzuro?
Emeritní policejní rada, narodil se v Kladně. V letech 1983 až 1995 pracoval jako kriminalista pro Policii České republiky, a to nejprve u Kriminální policie v Praze 10 a později v Národní ústředně Interpolu v Praze. V roce 1994 se aktivně podílel na práci mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR), od dubna 1995 pak zastával více než devět let funkci vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Den Haagu, v Holandsku. V současné době vede kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku.

Jednoduchá otázka na začátek. Jak se dostane kriminalista z Vršovic do chorvatského Vukovaru, kde vyšetřuje válečné zločiny?
Jednoduchá otázka, na kterou je dlouhá odpověď. Chtěl jsem být původně pilotem, ale naštěstí mi to maminka včas rozmluvila. Druhou možností pro mě byla práce kriminalisty. Měl jsem představu, že budu něco jako Philip Marlowe nebo podobné postavy z detektivek. Svůj sen jsem si později splnil a dostal jsem se na kriminálku v Praze 10 - Vršovicích. Začínal jsem na oddělení, které se zabývalo vloupáními do bytů, ale chtěl jsem vyšetřovat násilí. Tenkrát za mnou přišel šéf místního prvního oddělení, které dělalo násilnou trestnou činnost a nabídl mi, jestli nechci přejít k nim. Tam jsem zůstal dlouhou dobu.

Potom ale přišla revoluce. Co následovalo?
Je to tak. Přišla možnost jít studovat jazyky na školu ministerstva vnitra. Moje preference byla zcela jasná - angličtina. Chodil jsem tehdy do školy i do práce. Dohoda s mým šéfem kriminálky byla taková, že když udělám první semestr za jedna, uvolní mě na další.

I díky studiu jazyků jsem ale chtěl na Interpol, kam jsem později nastoupil. Až tam jsem ale přišel na to, že je to práce, která mě úplně nebaví. Mojí představou byla spíše kriminalistická práce na mezinárodní úrovni, a ne sezení u počítače. Shrnul bych to spíše jako takovou důležitou, ale kancelářskou práci a já ve svých třiatřiceti letech chtěl chytat pachatele. Dneska už by mi taková práce nevadila, tehdy to bylo ale jinak. Hledal jsem proto dál.

Letáček odstartoval úspěšnou kariéru

A v té době jste narazil na nabídku nastoupit k UNPROFORu. Je to tak?
Ano, můj švagr dělal v tiskárně a na nástěnce tam měli letáček, že armáda hledá pro OSN zaměstnance, kteří by sloužili na mírových misích v Jugoslávii. Tenhle letáček mi přinesl domů a díky tomu jsem se přihlásil. Nakonec jsem byl vybrán a v únoru 1994 jsem odletěl do Záhřebu, kde jsem absolvoval trénink pro nováčky. Potom jsem měl nastoupit jako šéf UN Security v Sarajevu, tedy města, které bylo v té době v obklíčení. Odjezd mi ale zkomplikoval zánět slepého střeva. Proto jsem také skončil v polní nemocnici MASH v Chorvatsku. Až po uzdravení a zahojení jizvy jsem mohl odcestovat do Sarajeva, kde jsem teprve poznal, co je válka.

Musela to být obrovská změna oproti tomu, co jste zažíval na kriminálnice v Praze. Dostal jste se do města, které bylo sužováno válkou a ostřelováno snipery z okolních kopců. Jak jste prožíval první dny?
V té době mi bylo třiatřicet let. Výhodou tohohle věku je, že člověk je daleko větší entuziasta a je ochoten jít do většího rizika. S přibývajícím věkem a zkušenostmi, které člověk získá, potom více a více přemýšlíte, jestli to udělat a co se může stát. Ve třiatřiceti jsem chtěl jediné – dělat svou práci. Uvědomoval jsem si, že v mezinárodním prostředí to bude obrovská zkušenost. Chtěl jsem si dokázat, jestli to zvládnu, nebo ne. Člověk nevěděl, jestli snese porovnání s tehdejším západem. Byla to ale obrovská výzva, a proto jsem to zkusil.

Neměl jsem představu, jak taková válka vypadá. Znal jsem to jen z filmů nebo dokumentů. Když vás to přestane bavit, televizi vypnete. Ve válce tohle nejde. Jste v tom den, týden, měsíc… Přistál jsem letadlem v Sarejevu, dostal jsem neprůstřelnou vestu, helmu a ID kartu. Odvezli mě do hotelu a druhý den jsem musel začít pracovat v úplně novém prostředí, které jsem neznal.

První noc si velmi dobře pamatuji. Přijeli jsme do hotelu Holiday Inn, který byl značně poškozený z přední strany, do které stříleli ostřelovači z kopců. V hotelu byli především zaměstnanci OSN nebo novináři. Šel jsem si lehnout a soustavně byla slyšet palba. Instinkt vám nedovoluje spát. Po dvou týdnech to už ale nevnímáte. Člověk si zvykne, podobně jako když bydlíte třeba u železniční trati. Tu realitu jsem si začal opět uvědomovat v moment, kdy jsem viděl mrtvé lidi.

Dzuro: Zabití dítěte vygeneruje obrovské množství emocí, pocitu neštěstí a bezmoci

Co pro vás bylo největším šokem?
Vezměte si, že se nezabíjeli jen vojáci, tak jak to ve válce chodí. Ostřelovači stříleli také do civilistů. Najednou si uvědomíte, co to slovo válka reálně znamená. Nejsou to jen vojáci v uniformách, kteří po sobě střílejí a omylem někoho postřelí. Na bitevním poli se pohybují také vojáci, kteří úmyslně míří na tramvaje, pohřební průvody, tržiště nebo do dětí. S tím jsem nepočítal.

Povím vám jeden zážitek. Před hotelem, kde jsem bydlel, se pravidelně pohyboval malý chlapec, kterému vždycky někdo přinesl baterky do walkmana. Jen pro pochopení, nikde se v té situaci baterky nedali koupit, a tak mu je mohli sehnat především cizinci. Byl před hotelem víceméně každý den ráno. Jednoho dne jsem ho tam ale našel zastřeleného. Jako kriminalista jsem viděl mrtvoly, nikoho z nich jsem ale neznal. V tomhle případě jsem toho kluka vídal pravidelně. Zabití dítěte vygeneruje obrovské množství emocí, pocitu neštěstí a bezmoci.

Tyhle věci v člověku zůstanou. V té době navíc nebyli k dispozici nějací psychologové, se kterými by si člověk popovídal. Jedinou možností, jak se s tou situací vypořádat, bylo třeba odjet na pár dní do Chorvatska na pobřeží, kde válka nebyla.

Jak to tehdy brala vaše rodina? V žádném povídání s vámi jsem tuhle informaci nezachytil.
Jen ve zkratce. Měl jsem každou neděli v hotelu na poště možnost volat do Prahy. Musel jsem si vystát dlouhou frontu, abych maximálně deset minut mohl mluvit s manželkou a dcerou. To byla jediná komunikace.

Po návratu ze Sarajeva jste se přesunul k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu. Opět, velká změna v pracovní náplni. V Sarajevu jste působil jako „security“ a v Haagu jako vyšetřovatel.
Je potřeba dodat, že nebýt mise v Sarajevu, nikdy bych se k tribunálu nejspíš nedostal. Byli jsme v té době bráni jako východní Evropa a nikdo tam vlastně netušil, jestli umíme používat počítače nebo mluvit cizími jazyky. Díky roku v Sarajevu jsem se mezinárodně otrkal a taky jsem se tam potkal s americkým mariňákem Joe Bingrem, který potom působil v Holandsku. Byl to úžasný člověk, který pomohl řadě lidí. Když jsem se potom hlásil do Haagu, vzal mou přihlášku a odnesl ji řediteli vyšetřování. Řekl mu, že mě zná a že bych měl dostat šanci. Šel jsem na pohovor v Záhřebu, kde byli v té době vyšetřovatelé. Zvládl jsem to a místo jsem získal.

Ovčara - farma, jejíž jméno zná celý svět


Vlevo Clyde Snow, proslulý forenzní antropolog, předloha Indiana Jonese, který ohledal mumii Tutanchamona. Vpravo Vladimír Dzuro při exhumaci masového hrobu na Ovčaře. Foto: Ralph J. Hartley

Takže zpět ke kořenům? Vyšetřování bylo to, co jste chtěl dělat.
Ano, přesně tak. Rok v Sarajevu byla skvělá zkušenost, ale nebyla to moje práce. Vyšetřování tam byla jen jedna z dílčích povinností, které jsem tam měl. Řešil jsem tam maximálně násilné trestné činy na zaměstnancích UNPROFORu. Zároveň jsem plnil také spoustu dalších úkolů. Především evakuační plány. Až v Haagu jsem se vrátil ke kořenům, tedy k vyšetřování.

Nebyl jste na to sám. Koho jste měl v týmu?
Dva britské vyšetřovatele, kanadského analytika, právníka z USA i policistu z Filipín. Sekretářku jsme měli z Francie a později Brazílie. Byla to taková kombinace všech možných národností. Společně jsme dostali za úkol vyšetřovat válečné zločiny v bývalé Jugoslávii, konkrétně na území dnešního Chorvatska. Každý z nás byl kriminalista, nikdo ale neměl zkušenosti s vyšetřováním válečných zločinů. To vše jsme se museli naučit a zároveň jsme museli vymyslet různé postupy, které dnes používá například Mezinárodní trestní tribunál. Byli jsme průkopníci, kteří stanovovali postupy, které jsou dodnes používány. Vše vznikalo za pochodu.

Z vašich mediálních výstupů je zřejmé, že jste měl talent na jazyky. Jak moc vám to ulehčilo situaci při vyšetřování v tehdejší Jugoslávii?
Díky jazykům jsem si získal jednodušší přístup k svědkům. Když začnete mluvit jejich jazykem, najednou jste jejich. Srbochorvatštinu jsem se naučil velmi rychle. Myslím, že výhodou bylo, že jsem se dříve učil rusky. Prospěl mi v tom také rok v Sarajevu.

Znalost jazyka mi pomohla také při kontaktu s pozůstalými. Výslechy jsem sice dělal v angličtině, ale takový ten sociální kontakt s nimi, kdy člověk neformálně něco prohodí, probíhal v jejich jazyce. To mi výrazně otevíralo dveře. Pomáhala mi mimo jiné také česká národnost, která jim byla blízká.


Odkrývání masového hrobu na farmě Ovčara. Foto: Ralph J. Hartley
Masakr na farmě Ovčara
Když skončila bitva o Vukovar, tak dostalo obyvatelstvo příkaz, aby se sešlo ve vukovarské nemocnici, kterou měl Červený kříž evakuovat. Než tam jugoslávská armáda pustila Červený kříž, tak důstojníci jugoslávské armády odvedli asi 300 osob, byla mezi nimi jedna žena, do kasáren jugoslávské armády. Odsud je převezli na Ovčaru, to byla prasečí farma, tam je až do večera drželi násilím v hangáru a večer je předali srbské teritoriální obraně ve Vukovaru. Ta si s nimi vyřídila účty a všechny je pobila. Zavraždění Chorvati skončili v masovém hrobě.

První případ, který jste vyšetřoval, byl masakr na farmě Ovčara ve Vukovaru. K němu došlo 20. listopadu 1991, o deset měsíců později se podařilo masový hrob najít. Vzpomínáte si na moment, kdy jste se o tom, co se v Chorvatsku stalo, dozvěděl?
Konkrétní moment si už nevybavím, ale období ano. Když jsem byl propuštěn z té polní nemocnice, tak jsem rehabilitoval v Záhřebu, kde jsem měl pronajatý byt. Tenkrát nebylo možné sehnat si tam satelit, abych mohl koukat na Českou televizi, a tak jsem alespoň sledoval místní programy. Tam jsem se dozvěděl o masakru ve Vukovaru. Bylo tedy ještě před mou misí v Sarajevu. Tehdy se ještě nemluvilo o tom, že jsou všichni zabiti, ale jako reálné se jevilo, že byli zavlečeni do Srbska, kde pracují v nějakých zajateckých táborech. Samozřejmě více jsem se o celou událost začal zajímat až v moment, kdy jsem pracoval u tribunálu.

Kdo masový hrob deset měsíců po masakru objevil?
Americký antropolog doktor Clyde Snow. Objevil ho v roce 1992 na základě výpovědi jednoho přeživšího. Tím byl Zdenko Novak, který utekl z transportu. Na základě jeho výpovědi Snow našel na zmíněném místě těla, která prostupovala zeminou. Srbská samospráva, která v té době kontrolovala území, však nedovolila exhumaci těl provést. UNPROFOR tam proto vyslal jednotku ruského batalionu, který místo alespoň střežil. Později se začaly šířit nepotvrzené zprávy, že měl být hrob po dohodě Rusů a Srbů tajně vykopán a převezen. Chorvaté proto moc nevěřili tomu, že nějaká těla najdeme.


Odkrývání masového hrobu na farmě Ovčara. Foto: Ralph J. Hartley

Těla se ale našla. Po poměrně dlouhé době začala exhumace těl. Jak dlouho to trvalo?
Původně jsme tam měli strávit tři týdny, ale nakonec se to protáhlo na sedm. Měli jsme s sebou tým lékařů z jedné newyorské neziskovky, která prováděla exhumace pro OSN. Jako jedni z mála účastníků s tím měli zkušenost. V minulosti prováděli exhumace spojené s historickými událostmi, nikoliv ale exhumace pro soudní přelíčení. Je nutné uvědomit si, že jsme těla z hrobu vyndávali nejen kvůli identifikaci, ale především jako důkazy pro tribunál. U všech těl bylo zapotřebí zjistit, jak došlo k úmrtí.

Jak to celé probíhalo?
Byla to ohraničená plocha, kde se při exhumaci o zabezpečení místa starali jordánští vojáci. Na místě sloužili čtyřiadvacet hodin denně. K hrobu měli povolený vstup jen lidi s propustkou. Také na místo mohli pozorovatelé chorvatské a srbské strany, a to jen za našeho doprovodu. Absolutní zákaz vstupu měla média. Měli jsme obavu z toho, že tam začnou natáčet mrtvá těla, a to na chorvatské i srbské straně vyvolá emoce, které destabilizují situaci. Každou středu byla jen tisková konference na velitelství OSN ve Vukovaru, bez možnosti pořizování fotek nebo videa.

Jak probíhalo samotné odkrývání?
Vše se muselo detailně zadokumentovat a fotografovat. Například, jakmile se našla hlava, byla označena číslem a zaměřena. To bylo proto, abychom zjistili, jak byla těla do hrobu naházena a v jakém pořadí. Vezměte si, že pobito bylo 265 lidí. Kvůli svědeckým výpovědím jsme věděli, že bude podstatné zadokumentovat, kde a v jaké poloze se těla v hrobě nacházela.

Po první fázi jsme se začali potýkat s tím, že s příchodem podzimu se často měnilo počasí. Proto jsme hrob přikrývali celtami, což nebylo dostačující. Později jsme kolem hrobu museli vykopat příkop, který odváděl vodu. Nakonec nám pomohli vojáci ze slovenské ženijní jednotky, kteří nám přes celý hrob postavili obrovský stan. Díky tomu jsme mohli pracovat bez ohledu na počasí.


Odkrývání masového hrobu na farmě Ovčara. Foto: Ralph J. Hartley

Převoz těl jako vojenská operace

Kolik těl se v masovém hrobě na farmě Ovčara našlo?
Napočítali jsme jich přesně 200. Dalších 65 stále někde je. Sekundární hrob jsme nenašli, objevili jsme tedy pouze ten primární.

Co po exhumaci všech těl následovalo?
Všechny ostatky jsme museli převést do Záhřebu, kde jsme si pronajali pitevnu v místní nemocnici. Jelikož ale žádná nemocnice nemá skladovací prostory pro 200 těl, museli jsme velký chlaďák zapojit do elektřiny přímo před nemocnicí. Z něho byla vyvážena těla jedno po druhém k ohledání na pitevnu. Každé tělo se fotografovalo, zároveň se muselo odstranit oblečení, které se vypralo a používalo pro identifikaci. Stejně tak prstýnky, hodinky nebo třeba řetízky. Vespodu hrobu byl jíl, a proto byla těla naspodu velmi dobře zachována, takže se dokumentovala třeba tetování, která také pomáhala při identifikaci. Zároveň bylo zapotřebí vyjmout všechny projektily a střepiny, které se v tělech zabitých nacházely.

Když se tohle všechno udělalo, musela se těla opláchnout, aby se odplavilo vše nepodstatné a zůstaly jen kosti. Podle nich antropologové a patologové zjišťovali pohlaví, věk a další věci. Do dneška se z 200 těl identifikovalo 193. Mezi nimi byly také dvě ženy.

Jak složité bylo všech 200 těl přesunout z Vukovaru do Záhřebu?
My jsme se s našimi právníky dohodli na tom, že převoz provedeme ve dvou etapách. Řekli nám, že jako dostatečné množství těl pro soudní případ je potřeba mít něco přes šedesát těl. Po naplnění prvního kontejneru jsme připravili převoz. Mezitím probíhala exhumace dalších a dalších těl. Nemohli jsme totiž čekat, potřebovali jsme dostatečný počet těl obratem dostat do bezpečí. Situace v regionu byla stále dost nestabilní, a nechtěli jsme riskovat, že to někdo naruší.

Celý transport zabezpečovala belgická armáda s pozemním doprovodem, helikoptérami a obrněnými transportéry. Obávali jsme se totiž toho, že na území kontrolovaném Srby někdo naruší transport. Naopak na chorvatském území jsme měli obavy, že se různé neziskovky pokusí na cestě do Záhřebu konvoj zastavit a otevřít kontejnery. Tím by porušili integritu důkazů a kdokoliv by při soudním procesu mohl říct, že tam byly nějaké důkazy vloženy nebo odebrány.


Odkrývání masového hrobu na farmě Ovčara. Foto: Ralph J. Hartley

Operace Květinka

Později došlo na soudní proces a mělo přijít potrestání viníků. V červnu 1997 jste zatknul bývalého starostu Vukovaru Slavka Dokmanoviće, který se na masakru měl podílet. Použil jste k tomu lest. Zkuste vzpomenout, jak k jeho zatčení došlo?
Problém byl v tom, že tribunál měl během krátké doby zhruba sedmdesát obžalob na pachatele válečných zločinů, ale nikdo nebyl kvůli nespolupracujícím státům v bývalé Jugoslávii zadržen. Vedení NATO se obávalo, že pokud nezačne zatýkání válečných zločinců, otočí se to v Bosně proti nim. To by poškodilo jejich mandát a to nikdo nechtěl. Na prokuraturu byl navíc kladen velký tlak, protože věznice zela prázdnotou a soudci na ni tlačili, že nemají koho soudit. Jelikož jsme nebyli vybaveni žádnou jednotkou pro chytání pachatelů v bývalé Jugoslávii, museli jsme si to udělat sami.

Hlavní prokurátor Richard Goldston přišel s tím, že bude vydávat tajné obžaloby. To proto, aby pachatelé nevěděli, že jsou obviněni tribunálem. Právě takovou obžalobu jsme měli na Slavka Dokmanoviće, který sice nebyl hlavním strůjcem masakru, ale byl starostou Vukovaru a podle svědectví se podílel na bití Chorvatů.

Od kolegyně, která vyšetřovala zločiny Chorvatů na Srbech, jsme se úplnou náhodou dozvěděli, že se s Dokmanovićem v Bělehradě setkala. Podle ní by byl ochotný s tribunálem spolupracovat. Ne však na vyšetřování zločinů páchaných Srby na Chorvatech, ale Chorvaty na Srbech. Nejen Dokmanović, ale ani ona nevěděla, že je obviněný a že je na něj vydána tajná obžaloba. Požádal jsem ji o adresu a telefon na něho. Později jsem vypracoval plán, se kterým jsem seznámil našeho právníka. Ten velice rychle pochopil, že by to mohlo fungovat. Vydávali jsme se tedy za vyšetřovatele, kteří vyšetřují válečné zločiny páchané Chorvaty na Srbech. Potřebovali jsme ho ale vylákat na území Východní Slavonie (pozn. red.: dnešní území Chorvatska) kontrolované OSN, kde bychom zadrželi. Nebylo totiž možné ho zadržet na území Srbska. S naším plánem jsem šel za hlavním vyšetřovatelem a hlavní prokurátorkou. Tou byla Louise Arbourová. Ta ještě předtím, než byla ustanovena prokurátorkou, navštívila Vukovar a na Ovčaře byla přítomna exhumaci. Když jsme za ní přišli, tak se vším byla seznámena. Byl to první masový hrob, který viděla. Paní prokurátorka se hluboce zamyslela a zeptala se na rizika. Nebylo jich málo. Při takovém zadržení mohlo dojít k přestřelce, někdo mohl být postřelený nebo zabitý. Vše uvážila a řekla: „Když to nechce udělat někdo za nás, musíme to udělat my.“ Tím nám dala zelenou v přípravě operace, která dostala pojmenování „Květinka“.


Zadržení Slavka Dokmanoviće (v bílé košili vlevo). Jeho práva mu čte Vladimír Dzuro (vpravo v bílé košili). Foto: col. David S. Jones

Jak probíhala samotná příprava operace?
Nebylo to nic, co by trvalo pár dní. Připravovali jsme to šest měsíců. Pokusili jsme se ho vylákat telefonicky do Chorvatska, ale poté si to rozmyslel. Nakonec jsme s kolegou vyjeli za ním do Srbska, kde ho kolega Kevin Curtis vyslýchal jako svědka zločinů páchaných Chorvaty na Srbech.

Dokmanović se však bál toho, že ho zatknou chorvatské úřady. My jsme neměli jediný důvod jim ho vydávat, chtěli jsme ho zatknout sami, tak jsme mu slíbili, že ho Chorvaté nezatknou. Přesto se na to území nechtěl vydat. Zásadní ale bylo, že chtěl prodat domek, který na chorvatském území měl, a stěžoval si, že tam nemůže. Zajistili jsme, aby se setkal s generálem Kleinem, který byl administrátorem území a se kterým se Dokmanović znal z dob, kdy byl starostou Vukovaru.

Naplánováno bylo, že přejde přes srbskou hranici na most přes Dunaj a tam na něj bude čekat VIP eskorta, která ho doveze za generálem Kleinem a s ním se dohodne na prodeji. Eskortu zajišťovala polská speciální jednotka GROM, taková obdoba české jednotky URNA. Ta měla provést fyzické zatčení Dokmanoviće.

Dokmanović skutečně přešel most, nastoupil do VIP eskorty a přejel na chorvatské území, kde jsme ho zatkli. Přečetl jsem mu jeho práva a poté jsme ho letecky transportovali belgickým letadlem do Holandska. Tam na nás čekala holandská policie, která ho převezla do věznice.

Jak na samotné zadržení reagoval?
Vím docela přesně, že byl vyděšený. On si nejprve myslel, že jsme chorvatská policie. Jelikož na něho byla vydána tajná obžaloba, vůbec neočekával, že bychom ho zatkli. Když jsem před něho předstoupil, tak až v ten moment pochopil, že je zatčen tribunálem. Vše probíhalo podle plánu do momentu, kdy jsme přijeli na letiště v chorvatském Čepinu. Tam za námi přijela chorvatská policie, která chtěla vědět, koho převážíme. Pan Dokmanović měl na hlavě kuklu, a proto nebylo zřejmé, koho transportujeme. Proto nám zrušili povolení k letu. Vyřešil to až náš právník, který kontaktoval místopředsedu chorvatské vlády a situaci mu vysvětlil.

Okamžitě po vzletu jsme mířili nad Maďarsko, kdyby si to náhodou Chorvaté rozmysleli a dali pilotovi pokyn, aby se vrátil na letiště. Celou cestu chtěl pan Dokmanović svou tašku, kterou mu GROM zabavil při zatčení. Neustále vymýšlel důvody, proč. Až posléze jsme přišli na to, že v ní měl nabitý revolver. Kdyby mu byla taška skutečně vydána, byl by jediným ozbrojeným pasažérem při letu.


Transport zadrženého Slavka Dokmanoviće (v bílé košili s kuklou na hlavě). Vladimír Dzuro (vlevo v bílé košili). Foto: col. David S. Jones

Smrt místo rozsudku

Přesuňme se k samotnému soudnímu procesu. Na čem Slavko Dokmanović stavěl obhajobu?
Najal si bělehradského právníka Filu, které byl z dobré právnické rodiny. Postavili svou obranu na tom, že dodali videokazetu, na které byla sekvence záběrů z onoho listopadového dne, kdy se pohyboval po různých místech Vukovaru. Pro alibi bylo podstatné sledovat hlavně poslední dva segmenty videa. V jednom byla na konci Vukovaru skupina lidí s panem Dokmanovićem a na záběrech kolem nich jedou autobusy, podle kterých je jasné, že je to konec města. Druhá sekvence ukazovala údajně záběr z obce Negoslavci, což je zhruba pět kilometrů na jih od Vukovaru. Farma Ovčara byla někde uprostřed mezi zmíněnou obcí a koncem Vukovaru. Obhajoba byla postavena na tom, že Dokmanović nemohl opustit město, zajet na farmu a podílet se na bití lidí a dojet do Negoslavců během pěti minut, jak ukazoval datovaný videozáznam. Ano, to skutečně nebylo možné. Problém ale byl v tom, že si jeho advokát video neprověřil a nezjistil, jestli záznam odpovídá realitě. Otázkou zůstává, proč.

Dostal jsem za úkol, abych video prozkoumal, jestli odpovídá tomu, co Dokmanović a jeho svědci vypověděli. Nechal jsem si udělat fotografie z videa a celé jsem si to prošel. Až detailní kontrolou míst jsem přišel na to, že poslední záběr nebyl natáčen ve zmíněné obci, ale zpět ve Vukovaru. Místo, kde byl záběr natáčen, jsem našel. A jelikož všichni svědci byli naučeni, co mají říkat, že jeli z Vukovaru do Negoslavců, nebylo těžké prokázat, že lhali pod přísahou. Tím se celé alibi úplně zhroutilo.

Pak ale přišel nečekaný zvrat.
Ano, čekalo se na rozsudek, ale pan Dokmanović se pár dní před jeho vynesením oběsil v cele. V té době jsem byl s rodinou na cestě do Itálie na dovolenou. Když jsme přejížděli přes Rakousko, volal mi kolega. Čekal jsem, že mi chce oznámit, kolik let Dokmanović dostal. Říká mi ale: „Vladimíre, on spáchal sebevraždu.“ Nevěřil jsem tomu. Veškeré investované úsilí propadlo. Soud samozřejmě nemůže vydat rozsudek nad mrtvolou. Pak jsme jestě několik let museli čekat, než v Srbsku zatkli další tři pachatele, generála Mrkšiće, plukovníka Sljivančanina a kapitána Radiće. Za jejich úlohu na masakru na farmě Ovčara byl Generál Mrkšić odsouzen na 20 let a plukovník Sljivančanin na 10 let nepodmíněně.

Unikátní osobní svědectví přináší v tištěné i audio podobě kniha Vyšetřovatel – Démoni balkánské války a světská spravedlnost, kterou Vladimír Dzuro napsal. V listopadu 2019 vyšla ve Spojených státech její anglická verze pod názvem The Investigator – Demons of the Balkan War.

Většinu zmíněných věcí popisujete ve své knize Vyšetřovatel. Jak těžké pro vás bylo vše přenést na papír?
Problémů bylo několik. Deset let jsem čekal, než to budu moct vůbec sepsat. Navíc nejsem spisovatel, proto jsem to psal spíš jako policejní report. Vytvořil jsem jakousi kostru, kterou jsem pak doplňoval o popisy, upravoval a editoval. Měl jsem také problém s tím, že pětadvacet let žiji v zahraničí a moje čeština je hodně ovlivněna anglickou gramatikou. Vše je ale napsáno podle pravdy, což je, myslím, na mé knize unikátní. Vše, o čem píšu, jsem prožil. Musel jsem zaměnit jen pár jmen u lidí, kteří jsou například v programu na ochranu svědků.

Jaké reakce na knihu jste měl od kolegů nebo lidí, kteří se na vyšetřování podíleli?
Příkladem může být skutečnost, že jedno místo, kde jsem prezentoval anglickou verzi knihy, byl Haag. Samotnou knihu mi tam prezentovali současný prokurátor a současný prezident tribunálu. Kdyby ta kniha nebyla taková, aby s ní souhlasili, tak by se toho neujali. Knihu mimo jiné podpořila paní Madeleine Albright a prezident Bill Clinton. Skvělou reakci mi napsal také jeden ze čtenářů, který měl podle svých slov pocit, že při čtení knihy sedíme spolu v hospodě u piva a já mu příběh vyprávím. Je úžasné, že lidé knihu takto hodnotí a přes vážnost příběhu ji považují za zajímavou a přínosnou pro dnešní život, kdy se v Evropě opět válčí.

Když jsem knihu psal, nikdy bych nehádal, že budu řešit pátý dotisk a že se podle ní bude točit film nebo že se podle ní udělá komiks. Takovou ambici jsem nikdy neměl a velmi si toho obrovského zájmu vážím.  


Názory vyjádřené v tomto rozhovoru jsou názory Vladimíra Dzuro a nemusí nutně odrážet oficiální politiku nebo postoje Organizace spojených národů, popřípadě Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.

Ohodnoť článek

Foto Ralph J. Hartley, Vladimir Dzuro, col. David S. Jones

Štítky Vladimír Dzuro, rozhovor, válka, Chorvatsko, Jugoslávie, Haag, tribunál, vyšetřovatel, Ovčara, Vukovar

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.