úterý 29. listopadu 2022 Zina

Fotky a videa vám něco řeknou, realita byla ale mnohem horší, říká velitel hasičů zasahujících v Hřensku

Loni velel na jižní Moravě, kterou zasáhlo tornádo, letos hned po návratu z dovolené odjížděl do Hřenska, kde spolu s hasiči z celé republiky pomáhal likvidovat jeden z největších lesních požárů v české historii. Jiří Chmel strávil v zasažené oblasti několik dní. O své zkušenosti se podělil v následujícím rozhovoru.

Vzpomenete si na moment, kdy jste ten požár poprvé zachytil? Napadlo vás v tu chvíli, že na místo pojedete?
Já se to osobně dozvěděl na dovolené v Řecku, kde jsem byl s rodinou. Viděl jsem nějaké zprávy na internetu včetně těch, že se tam začínají sjíždět hasiči z celé republiky. V ten moment jsem si říkal, že můj návrat z dovolené bude asi vypadat trochu jinak, a že na místo pojedu. To se postupem času stávalo realitou.

To muselo být náročné i pro vaši rodinu. Ostatně pro všechny rodiny hasičů, kteří jedou na takové místo…
Rozhodně. U profesionálních hasičů se s tím asi trochu počítá. To, že se může něco stát, že lezeme do míst, kde to není úplně bezpečné. To k té naší práci prostě patří. Ale pořád je to asi vidina jednoho dne, jedné směny. Tady jsme trávili několik dní, během kterých ani nebyl moc prostor ke komunikaci. Byly dva dny, kdy jsem neměl vůbec čas se domů ozvat. Dostal jsem se k tomu vždy o půlnoci, kdy jsem napsal alespoň zprávu, že je vše ok, ale nic víc.

Ještě náročnější to musí být pro rodiny dobrovolných hasičů, u kterých to zkrátka není běžná situace.

Jaké to bylo, když jste na místo dorazil? Předpokládám, že fotky nebo videa jsou asi něco jiného než realita…
Určitě. Už jako první mi přišlo zvláštní, když na konci Děčína policie kromě hasičských nebo záchranných vozidel nikoho dál nepouštěla. No a potom vlastní příjezd do Hřenska, když jsem viděl kouř, který se všude valil, v ten moment jsem si řekl, že to určitě nebude lehké. Další velký okamžik byl, když jsme se převlekli a přidali se k ostatním kolegům, kteří nám ukázali náš úsek a viděli jsme ty shořelé kopce. Tam teprve bylo vidět, jak obrovské to je.

Fotky a videa něco řeknou, ale jak to na vás zapůsobí na místě, to je něco úplně jiného. Bylo to vidět i na každém novém hasiči, který na místo přijel.

Jak vypadal takový den hasiče?
Pokud se nic neudálo v noci, tak začínal kolem šesté ráno. V sedm už jsme byli s hasiči, se kterými jsme probrali aktuální situaci. Záleželo totiž na tom, jestli tam ti kluci byli první nebo druhý den. Pokud to byli „nováčci“, tak jsme jim museli vše vysvětlit a ukázat, co kde budou dělat. Rozdělila se práce, a šlo se na věc. Nejdůležitější ale bylo vyměnit si kontakty. U zásahů jsme totiž zvyklí, že komunikujeme vysílačkami, ale tam to nešlo. Bylo tam tolik lidí. Proto jsem si vždycky na někoho povolaného z té skupiny vzal telefon, on na mě, a když bylo třeba, volali jsme si.

Pak už se hasilo, kontrolovalo, rozhrabávalo, procházelo s termokamerami. Končili jsme kolem sedmé hodiny večer, protože v těch údolích už se začínalo šeřit a začínalo to být nebezpečně. Navíc toho ti kluci měli po 10 až 12 hodinách fyzicky náročné práce docela dost.  Kolem osmé se šlo do sprchy. My, jako Jihočeši, jsme bydleli v penzionu, který byl v provozu asi rok. Chodili jsme dolů z kopců jak horníci, úplně černí. A teď si představte, že vám banda takhle špinavých chlapů vleze do nově opraveného, vybíleného penzionu. Svlíkali jsme se proto venku do spodního prádla, abychom alespoň trochu zamezili tomu zavlečení špíny dovnitř.

Když si na to vzpomenu, smekám před majiteli, že nám to ubytování poskytli.

Na začátku jste řekl „Pokud se nic nedělo…“. Jak to vypadalo, když se v noci „něco dělo“?
Nebylo to tak, že bychom to v sedm večer zabalili a měli jsme hotovo. Jeden večer se třeba začal nad Hotelem Praha rozhořívat oheň, který padal na střechu budovy. Musel jsem si povolat automobilový žebřík, dvě cisterny, zvednout si partu deseti nebo dvanácti hasičů, a jelo se do kopců. Tam se prostě na nějakou pracovní dobu nehrálo.

Co pro vás bylo během celého zásahu v Hřensku nejhorší?
To byl asi právě tenhle noční zásah. Nedokázali jsme požár seshora vidět, takže nás naváděli z protějšího svahu pomocí světel a telefonem. Ukazovali, kam máme jít, a kde máme hasit. Musel jsem vyslat dva hasiče, kteří leželi na skále a hasili pod sebou. A to bylo nejhorší, věděl jsem, jak ty skály vypadají. Věděl jsem, že leží na pískovci, který mohl být ovlivněný teplem. V tenhle moment jsem se opravdu bál, že spadnou dolů. V noci navíc nebylo ani moc šancí, jak se bezpečně zajistit lezeckou technikou.

V souvislosti s tím mě logicky napadá, jestli jste museli řešit nějaké úrazy nebo zranění?
Když nepočítám různé puchýře nebo štípance od vos, kterých tam bylo opravdu hodně, tak musím zaklepat, že na našem úseku jsem řešil jen dva větší. Jeden byl u dobrovolného hasiče z Ledenic, který uklouzl na kamenech a narazil si žebra. Druhý byl strojník, který asi tři dny jezdil s cisternou po hřebenech. Ten se sesypal na vyčerpání organismu. Pravděpodobně tím teplem. Zároveň měl ale v sobě vysoký obsah oxidu uhelnatého, což jsme nedokázali rozklíčovat proč, co se tam stalo. Ale oba jsme odvezli na vyšetření, takže jsem naštěstí za relativně krátkou dobu věděl, co s nimi je a jestli budou v pořádku.

Vrátím se ještě k vaší práci. Co konkrétně jako velitel děláte?
Jako velitel máte na starost všechny hasiče, kteří ve vašem úseku zasahují. Vždy večer jsme si upřesnili, koho potřebujeme na kopci další den, s jakou technikou. Musel jsem jít spát s tím, že vím, jaké jednotky budu mít druhý den k dispozici, a jakou budou dělat práci.

Musel jsem také zajistit stravu a pitný režim pro kluky. Ten první týden tam byly teploty kolem třiceti stupňů, což je v těch černých stráních, při manuální práci v hasičském obleku, opravdové peklo. Denně každý vypil šest až osm litrů vody, a i tak byli ti chlapi úplně uvaření.

Jak se to dá vůbec zvládat? Tak dlouho ve velkém horku v zásahovém obleku?
Snažili jsme se to regulovat, když to šlo. Kluci museli mít zásahové boty, protože tam byla opravdu žhavá místa, zásahové kalhoty, potom tričko, helmy a pracovní rukavice. Ze začátku jsme museli mít i respirátory, ale to se časem nedalo vydržet. Nezbytným doplňkem byly sluneční brýle.

Jak jste rozlišovali, čemu se musíte věnovat ihned, co ještě počká, co se třeba musí kontrolovat? Předpokládám, že se tam kouřilo ze všech stran a udržet orientaci na tak velké ploše musí být hrozně těžké.
No byl to takový odhad. To, co kouří a kouří to málo, tak jsme jen skoukli, a když to hořelo i za hodinu stejně, tak jsme to nechali a věnovali se něčemu závažnějšímu. Museli jsme uchránit hlavně návětrné strany, kde byl se požár, když by začalo více foukat, mohl rozběhnout znovu. Což by bylo velice špatné.

Museli jsme také hlídat hadice, aby nám nepřehořely. V jeden moment nám třeba na jednom místě hořelo z obou stran a my museli hlídat, aby to nepoškodilo hadice. Kdyby k tomu došlo, ohrozili bychom chlapy, kteří tam byli závislí na dodávce vody.

Našel byste i něco, co vás během té doby řekněme potěšilo?
Určitě přístup místních. Ti byli neuvěřitelně vděční za naši pomoc.

A pak asi celkově organizace, zajištění stravování a pitného režimu pro hasiče. Místní hasiči ze zbrojnice vytáhli vše a udělali z ní takovou samoobsluhu, kam si mohl každý, kdo na to měl právo, dojít vlastně pro cokoliv, na co mu přišla mysl. Byly tam chlazené nápoje, jídlo, ale i léky, náplasti, oční kapky, náhradní trička, prostě vše.

Byl jsem také hodně hrdý na jednu akci, kterou jsme dokázali vyřešit, a která byla trochu i nad rámec naší práce. Právě nad Hotelem Praha, o kterém jsem mluvil, byly v síti zavěšené problematické stromy, které kdyby padly dolů nebo se s nimi nemanipulovalo dobře, tak by hotel poškodily. Ze štábu nás požádali, jestli bychom tuto situaci nedokázali nějak vyřešit. V tu dobu jsme měli na místě opravdu šikovného člověka s pilou, ale muselo se řezat ve výškách. Museli tam kromě něj tři lezci a pracovali v závěsu, na provazech, ve výškách. Dobře to dopadlo. Byla zcela nestandardní práce, která se nám povedla a byl jsem za to na kluky fakt pyšný.

Odnesl jste si něco z celé té akce?
Potvrdilo se mi, že při takovém velkém požáru nebo události je nutné mít po ruce někoho, kdo místo dobře zná. Já ho našel v Honzovi – veliteli místní jednotky v Hřensku, který znal různé pěšiny, věděl, jak si kde pomoct nebo kde sehnat vše, co jsme potřebovali. Zároveň bylo ale velkou výhodou, že přímo u velení jsme nikoho místního neměli. Dokázali jsme se totiž od té situace trochu emocionálně oprostit. A velkou zkušeností bylo bezpochyby také řízení tolika lidí. V nejsilnější den jsem měl na kopci třeba 136 lidí, což už je opravdu náročná logistická akce.

Je taky na místě ale říct, že když máte po ruce šikovné a schopné lidi, tak je to jednodušší. Já jsem opravdu vděčný všem hasičům, a to jak profíkům, tak i dobrovolným, kteří tam se mnou byli, a že jsme to spolu zvládli. Vím, že jsem tam poznal spoustu skvělých lidí, se kterými budu mít už navždycky velmi silné zážitky.

Jihočeští hasiči v Hřensku

neděle, 21. srpna 2022, 10:07

Jihočeští hasiči v Hřensku
Jihočeští hasiči v Hřensku

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Foto HZS Jihočeského kraje

Štítky hasiči, jihočeští hasiči, požár, Hřensko, zásah, Jiří Chmel, rozhovor

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.