Už téměř 30 let žije v Turecku Ivana Arslan. Průvodkyně z Českých Budějovic, která se do země odstěhovala spolu se svým manželem a malou dcerou. Jaké byly její začátku v úplně cizí zemi? Jak se dostala k práci průvodkyně a plánuje se někdy do Česka vrátit? I na to jsme se zeptali v dalším dílu seriálu (Ne)obyčejní.
Ivana Arslan, rozená Beránková, pochází z Českých Budějovic. Dříve se věnovala programátorství, které vystudovala, a později pracovala jako programátorka v jedné dopravní společnosti. „Po revoluci se tady otevřelo casino a já jsem zkusila udělat konkurz na práci. Nakonec jsem ho zvládla a začala v casinu pracovat,“ popisuje Ivana.
Kromě práce získala ale ještě něco jiného. Poznala tady svého muže, kterého do casina vyslala švýcarská firma na zaučení. „Slovo dalo slovo a s manželem jsme se vzali. Ještě v Českých Budějovicích se nám narodila dcera. V té době ale manželovi skončil kontrakt, takže jsme se domluvili, že odejdeme do Istanbulu, kde měl pracovní nabídku,“ popisuje její první kontakt s Tureckem. Tehdy se psal rok 1994.
Sžívání se s Tureckem bylo pro Ivanu těžké. „V té době jsem neuměla turecky, neměla jsem tady žádné povolání a měla jsem mimčo. Neměla jsem ani chuť se turečtinu učit, velmi rychle jsem ale pochopila, že to jinak nepůjde. Protože například na tržnicích na vás křičí, když jim nerozumíte, a to vůbec nepomáhá,“ říká teď už s úsměvem.
Zhruba po roce a půl se dala na studium turečtiny a díky tomu získala práci jako překladatelka na konzulátě. Osud ji ale během následujících let měl zavést ještě na jinou cestu. Rodinná příbuzná pracovala jako průvodkyně a přála si, aby Ivana zkusila tuto profesi také. „Pro mě to ale byla nedosažitelná meta, v Turecku je totiž velmi těžké udělat průvodcovské zkoušky i pro Turky, natož pro mě. Nakonec se mi to ale podařilo, vystudovala jsem průvodcovství a už v roce 1997 jsem prováděla prodloužené víkendy pro Čedok. Dělala jsem to ale k práci na konzulátě, ve volném čase,“ vzpomíná.
V roce 2001 se celá rodina po zemětřesení přestěhovala z Istanbulu do Antalye. „Dcera tady začala chodit do školy a já jsem začala znovu průvodcovat. Oslovila jsem nejstarší tureckou cestovní kancelář, která náhodou spolupracovala s Čedokem, a tak jsme si k sobě znovu našly cestu,“ říká s úsměvem.
Až v Antalyi se do Turecka úplně zamilovala. „Musím říci, že jsem si velice těžko v Istanbulu zvykala na hektický způsob života, dopravu a nadměrný hluk. Kultura a velké třídní rozdíly mezi lidmi na mě nepůsobily dobře. Našla jsem se až tady v Antalyi, která je moderní, kosmopolitní,“ popisuje.
Turci jsou podle ní úžasným národem. Nezáleží na tom, jestli je člověk turista nebo místní, vždy jsou ochotní se s ním bavit a jsou také velmi pohostinní. „Nesmíte před nimi ale mluvit proti jejich zakladateli a nesouhlasit s jejich názory. To nemají rádi,“ říká pobaveně.
I přesto, že v Turecku žije téměř 30 let, nepovažuje se za Turkyni. Necítí už se ani jako Češka. „S oblibou říkám, že jsem člověk ze Zeměkoule. Když přijedu do Čech, vždy říkám, že my Turci děláme věci takhle, v Turecku zase často komentuji, že to my v Česku to děláme takhle,“ směje se.
Čtvrtek, 3. srpna 2023, 20:03
Ve středu večer odletělo z budějckého letiště první letadlo s turisty, kteří zamířili na dovolenou do Turecka. Přílet a odlet letadla sledovaly na letišti a v jeho okolí stovky lidí. Jak to ale vypadalo na palubě?
Do Česka se pořád vrací. V Českých Budějovicích má stále maminku, bratra a sestru. „Velmi ráda chodím na houby do lesa a také si s chutí zajdu na pivo. Srdcem je mi po rodině a Česku dlouho smutno, ale zjistila jsem, že po deseti letech to člověk překoná a zvykne si,“ popisuje Ivana. I tak jí ale udělaly velkou radost přímé lety z českobudějovického letiště. „Je to pro mě skvělý pocit i kvůli rodině, protože jejich případné cesty za mnou jsou zase o něco jednodušší,“ uzavírá s tím, že do budoucna by se do Česka ráda vrátila.
Foto Elmira Talířová
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
