Ředitel pekařství Cais chodí každou neděli v půl páté ráno péct chléb a housky

Ředitel Pekařství Cais Jiří Toušek do firmy ve Vlachovo Březí nastupoval jako jednadvacetiletý mladík v roce 2007. "Nastoupil jsme na pozici pekař mísič, který „jen“ míchá těsto. Je to taková jednodušší práce. Předtím jsem pracoval v Rakousku a už mě nebavilo dlouhé dojíždění. Náhodou jsem se v té době potkal se synem zakladatele, který hledal pekaře. Já jsem chtěl dělat ve Březí, tak jsme se domluvili a začalo to," popisuje začátky Toušek.

Pekařinu nestudoval, z oboru nebyl, zkušenosti neměl. Přesto už za dva měsíce povýšil na odpovědnou funkci pekaře přímo u pece a o dva roky později se stal vedoucím všech pekařů ve firmě. Přes další pozici vedoucího provozu se nakonec stal ředitelem celé společnosti.

K raketové kariéře mu pomohla především láska k řemeslu. "Dnes už po všech zkušenostech vím, že je v podstatě lepší vzít laika a naučit ho všechno podle toho, jak se to v konkrétní pekárně dělá. Vyučení pekaři nebo ti se zkušenostmi z předchozích zaměstnání mají nějaké návyky, a to ne každý chce. Je lepší si svého pekaře od začátku vychovat. Každopádně hlavním předpokladem je, že tu práci musíte mít rád," říká Toušek.

Pekařina je velmi specifický obor s nočními směnami nebo velmi brzkým ranním vstáváním. Pro šéfa celé firmy je pak pracovní doba v podstatě nekonečná. Musí být stále na telefonu, pokud se něco nepokazí při výrobě, mohou přijít komplikace při distribuci nebo rozvozu zboží do obchodů.

"Musí u toho být srdce, jinak se to zvládnout nedá. Já mám rád i samotné Vlachovo Březí, je to specifické šumavské městečko a chci tady něco budovat přímo na místě. Jsem odsud a v práci potkávám lidi, které znám celý život," vysvětluje Toušek, který z permanentního zápřahu 24/7 relaxuje například u volejbalu.

Dalším relaxem je pro něho paradoxně opět práce. Téměř každou neděli chodí od půl paté ráno na běžnou pracovní směnu péct rohlíky, housky a jednu sérii krájeného chleba. "Chodím péct dobrovolně, protože mě pekařina baví a dělám to pro radost. Jako ředitel mám na starosti řízení celé firmy, manažerské věci, čísla a rozvoj a při pečení si vyčistím hlavu. Rád trávím čas mezi zaměstnanci, mám možnost zjistit na vlastní kůži, co nás v provozu trápí a co je potřeba řešit " říká Toušek.

Jako hlavní přednost Pekařství Cais zmiňuje velký podíl ruční práce. "Jsme řemeslná pekárna. Chleba, než jde do pece, se ručně vyhazuje na plátno, ručně se maže, zdobí a ručně se dělají zářezy. Mimořádně důležitá je pak úloha samotného pekaře u pece, každý peče tak trochu jinak a má velkou zodpovědnost. V našich chlebových těstech je vyšší podíl žitné mouky, tudíž se více lepí, hůře se s ním pracuje a je háklivé na správné vykynutí. Pokud byste naše těsto použil do automatické linky, asi by to moc dobře nefungovalo. Naši lidé berou každý kus do ruky a spolehlivě poznají, jestli má těsto správnou konzistenci a může jít do pece," vysvětluje postupy Toušek.

Opravdu nejde o automatickou výrobu, všechny výrobky proto nebudou jeden jako druhý, protože na každý sáhla lidská ruka, která není stroj, ale přidanou hodnotou bude rozhodně jiná chuť, vypečená kůrka nebo střída a budou odlišné od těch, které vyjíždějí z automatické linky.

Ani ve Vlachovo Březí se však firma kvůli konkurenceschopnosti a čím dál dražší a nedostupnější pracovní cíle nevyhne dílčí automatizaci tam, kde přidaná hodnota ruční práce není na místě. "Například v přendávání housek z plechu na plech ručně, v tom opravdu budoucnost nevidíme. Snažíme se i v oblasti ekologické, na střechu nyní chystáme fotovoltaiku a před časem jsme už zprovoznili například systém rekuperace na využití odpadního tepla," uzavírá ředitel řemeslného Pekařství Cais Jiří Toušek.