Otužilci plavali v Malši. Voda měla jeden stupeň

Dnes před polednem se pod mostem na Maláku sešlo čtrnáct nadšenců, pro které je koupel v ledové vodě doslova vášní. Většina z nich není členem žádného klubu, přestože se tomuto sportu věnují pravidelně. Od října až do Velikonoc si každou neděli bez ohledu na počasí dají u Malého jezu vždycky aspoň pár temp a utuží tak na další dny své zdraví.

„Plavu už pětatřicet let, začínal jsem s pány Růžičkou, Králem, Šindelářem a Císařem. Za ty roky se hodně lidí z různých důvodů obměnilo, ale otužovat se sem chodíme pravidelně i společně s několika nováčky. Dokonce se účastníme i soutěží mistrovství České republiky, které se konají téměř v každém větším městě,“ řekl skromný muž, jenž byl ve středu u Maláku jako první. Přestože sám tak o sobě nemluví, ostatní považují Jaromíra Nutila z Dobré Vody za organizátora jejich společných aktivit.

Mráz nevadí ani těm nejstarším plavcům, například v roce 1983 bylo v noci dvacet pod nulou, a když se ponořili do ledové vody, teplota vzduchu byla ještě na minus 17 stupních Celsia.

„Na řece lidi bruslili, my se tehdy po prkně nebo žebříku spouštěli pod jez, kde voda nezmrzne. Nohy se nám ale lepily na led, chlupy byly okamžitě namrzlé. Jindy zase bylo jedenáct pod nulou a voda měla stupeň. To bylo příjemné. Akorát tam člověk nesmí být moc dlouho. Rukavice, které si někteří kupují, já nepotřebuju. Jenom člověk pak necítí prsty,“ vyprávěl těsně po dnešním plavání v Malši další z pamětníků, Budějčák Vladimír Růžička. „Voda byla výborná, měla jeden stupeň,“ dodal s úsměvem.

Další extrém zažili otužilci ještě o několik let dříve. „Tehdy to byl během pár hodin velký teplotní skok,“ zavzpomínal Nutil s tím, že na Silvestra bylo plus patnáct, během novoroční noci se ale ochladilo o víc než třicet stupňů. „Zimy bývaly delší a víc mrzlo. V posledních letech něco takového nepamatujeme.“

Plavci se také rozhodli změnit termín konání svých otužileckých dýchánků. Místo 1. ledna začali do vody chodit na Silvestra, protože se zbytky alkoholu v krvi to prý nebylo ideální. „Ne že bychom se nějak opíjeli, ale nový rok se přece zapít musí!“ zasmál se Jaromír Nutil.

Otužilecké plavání je vášní také pro Karla Císaře z Českých Budějovic. Dvaasedmdesátiletý milovník studené vody chodíval plavat ještě jako kluk vždy 1. května. S otužováním v řece sice potom přestal, po letech se ale k němu vrátil - i kvůli utužení svého zdravotního stavu. „Dělá mi to dobře, zlepšil jsem si krevní oběh, a tak mi teď při velkých mrazech není zima na ruce ani nohy,“ vysvětlil Císař, jenž už dokonce přestal jezdit k moři. „Ani do Bad Füssingu mě to neláká. Člověk zaplatí pětistovku a stráví tam celý den. To je otrava. Tady se namočíš, uplaveš padesát nebo sto metrů, pokecáš s kamarády, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu, a jdeš domů,“ netajil se svým názorem.

Muži plavající po hladině Malše dnes převažovali, své tělo ale ponořily do vody také tři otužilkyně. Jednou z nich byla Budějčanda Gábina. „Dala jsem si teplý čaj, než jsem sem jela, tak snad budu dost naakumulovaná. Slivovici až potom,“ smála se sympatická blondýnka. „Když jsem to zkoušela poprvé, cítila jsem v těle milion jehliček. Po šesti tempech jsem se bála, že nedoplavu ke břehu, ta zima je svírající. Podruhé to ale bylo perfektní, už jsem věděla, do čeho jdu.“

Stále ještě mezi začátečníky patří další budějcký plavec Honza Stehlík. Ten se do Malše namočil poprvé vloni na Silvestra, když vzduch i voda měly tři stupně. Letos byly dva pod nulou a řeka od krajů zamrzala. „Hlavně o tom nesmíte moc přemýšlet. Velká zima je do prstů na rukou i nohou. A nejsilnější pocit? Když vylezete ven a z těla to začne vystupovat. To je prostě nádhera!“ líčil své pocity Stehlík, pro kterého se stalo otužování drogou a chodí plavat i v týdnu. „Nevím, co to znamená marodit,“ potvrdil.

„Dřív jsem míval rýmu sedm dní, teď trvá dvacet čtyři hodin. Když ale člověk tři neděle vynechá, tělo si odvykne. Už rok a půl navíc prakticky nenosím zimní bundu. Jenom v prosinci, aby to nevypadalo blbě, si ji přes tričko obleču. Jinak v říjnu nebo listopadu mi bohatě stačí mikina. A abych nezapomněl - patnáct let jsem trpěl arytmií. Od té doby, co plavu, se mi tep upravil a cítím se v pohodě,“ pochlubil se Budějcké Drbně otužilec Ivan Bárta. Jak sám přiznal, v létě mu studená voda chybí. „Řeka má nějakých čtrnáct stupňů, my potřebujeme pod deset. Tak se ledovou vodou aspoň sprchujeme.“

A co je pro otužilce vůbec nejhorší, kromě toho, že si nesmí namočit hlavu? „Vítr. Ten je po vylezení ven na břeh takový štiplavý, nepříjemný. Dneska to ale naštěstí nehrozí,“ konstatoval Jaromír Nutil a společně s ostatními si na závěr Silvestrovského plavání vychutnal sklenku šampaňského a nějakou tu pochutinu z plovoucího baru.