pondělí 17. února 2020 Miloslava

Zdravotní klauni: Když se pláče smíchy, je to ta nejkrásnější věc

Už několik let si nasazují červené nosy a týden za týdnem rozveselují děti, které tráví dny v nemocnici. Stanislava Kočvarová a Jana Wertigová jsou profesionální zdravotní klauni. Oblíbení zdravotní klauni, musí se dodat... Dětičky, které je už znají, se na ně vždycky nesmírně těší. Ty, co se s nimi setkávají poprvé, mají zážitek, na který už možná nikdy nezapomenou. Že se pacienti mohou smát natolik, že jim tečou slzy? V Nemocnici České Budějovice je to díky zmíněným ženám a jejich kolegům každotýdenní praxe.

Jak se člověk dostane k tak zajímavému povolání, jakým zdravotní klaun bezesporu je?
Jana Wertigová: Mně osobně zdravotního klauna přiblížila před lety spolužačka v Praze. Zaujalo mě to, tak jsem si zjistila potřebné informace a vše se dalo do pohybu.
Stanislava Kočvarová: Já se k této práci dostala přes kolegyni, která dělá divadlo a zároveň klauna...

Nabízí se otázka, zda zdravotního klauna dělají lidé, kteří mají vztah ke zdravotnictví, nebo spíše k divadlu...
Stanislava Kočvarová: Řekla bych, že u zdravotních klaunů převažuje spíše vztah k divadlu či třeba muzice. Já osobně například provozuji nezávislé divadlo Studio dell´ arte.
Jana Wertigová: Zdravotní klaun je ale zajímavý i pro pedagogy, což byl zase můj obor...
Stanislava Kočvarová: Vím, že klauna dokonce dělá i kněz...
Jana Wertigová: Procentuálně ale budou převažovat lidé od divadla...

Jaký je to pocit, když se děti díky vám smějí?
Stanislava Kočvarová: Na počátku to pro mě bylo nepředstavitelné. Říkala jsem si, že to nemohu dokázat. Absolvovala jsem plno dílen, školení a tak dále, ale obavy jsem stále měla. Nemohla jsem uvěřit, že bych nemocné děti rozesmála. V průběhu let jsem však získala jistotu a musím říct, že pocit je to skutečně krásný. Smích je jako motor.
Jana Wertigová: Já to měla odlišněji, respektive strach jsem neměla. Říkala jsem si, že něco takového mě muselo potkat. (úsměv) A pocit skvělý!

A daří se vyvolávat smích?
Stanislava Kočvarová: Daří. (úsměv) Když se pláče smíchy, je to ta nejkrásnější věc.

Máte nějaká pravidla, kterými se řídíte, nebo se jedná o čistou improvizaci?
Jana Wertigová: Jsou věci, které se člověk naučí. Existuje určitá rutina, která je základem, ale minimálně z 80 procent se skutečně jedná o improvizaci. Musíme reagovat na jednotlivé pacienty, prostředí... Nikdy nevíme, co přesně nás čeká.

Jaké je srovnání „vystoupení“ zdravotního klauna s divadlem?
Stanislava Kočvarová: Práce zdravotního klauna je těžší. V divadle jsou karty rozdané předem. Člověk ví, jaký bude průběh, jak to skončí... To tady neplatí. Vždycky jsme na úplném začátku.
Jana Wertigová: Během jednoho dne se potkáme třeba se 30 dětmi a některými příbuznými. S každým navazujeme kontakt...
Stanislava Kočvarová: ...konkrétní vztah. S každým se poznáme osobně, což v divadle neplatí.

Setkáváte se s některými pacienty dlouhodobě?
Stanislava Kočvarová: S některými ano. Sledujeme z dálky vývoj jejich nemoci, uzdravování... Máme radost, když se dotyčný uzdraví. Prožíváme to s nimi.
Jana Wertigová: My vlastně nikdy nevíme přesné diagnózy. Je nám známý základ, dle kterého se řídíme, abychom naopak v dítěti nevyvolali trauma. Prvotní informace, které dostáváme od personálu, jsou pro nás nesmírně důležité.

Když se vás zeptám na okamžik, který ve vás vyvolal nejvíce emocí, na co si jako první vzpomenete?
Jana Wertigová:
Jako první mě napadnou nepříjemné emoce, kdy pacient, se kterým jsme se setkávali, zemřel. To je moc smutné.
Stanislava Kočvarová: Mně se v hlavě vrací obličeje některých pacientů. Vidím pořád jejich zranění...
Jana Wertigová: Ano, jsou pacienti, jejichž obličeje nám nikdy nevymizí. Není to možné.
Stanislava Kočvarová: Konkrétně tady v českobudějovické nemocnici bych ale zmínila třeba jednoho klučinu, který měl nehodu na lyžích. Ležel tady skutečně dlouho a vždycky nás vítal srdečně. Byl vyloženě šťastný. Úplně se námi bavil, bylo to naprosto úžasné.
Jana Wertigová: Také vzpomínám na slečnu, která tady trávila část puberty. Potkali jsme se s ní později, kdy už byla z nemocnice propuštěna. Popisovala nám, jak moc pro ni naše návštěvy znamenaly. Že si to neumíme představit.

Autoři

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.