Jindřich Florián: Medicína vás naučí pokoře

Jste známý, řekněme, lidským přístupem k pacientům, ale i kolegům... Jak moc je empatie ve zdravotnictví důležitá?
Lékaři a sestřičky bez lidského přístupu nemají v nemocnici co dělat... Faktem je, že si někteří lékaři dělají z nemocnice jeviště. Všechno vědí a pacienti jim to leckdy věří. Podle mě ale dobrý doktor musí být skromný a pokorný. Nikdo z nás neví všechno. Nevěřím, že existuje lékař, který nikdy neudělal žádnou chybu.

Je pravdou, že si pacienti obecně nejvíce stěžují na špatnou komunikaci?
Jednoznačně. Západní kultura je na tom z hlediska komunikace mezi zdravotníky a pacienty vážně dobře. Všichni se tam na vás usmívají, koukají vám do očí. U nás už to umí třeba v hotelích a restauracích, ale ve zdravotnictví to stále kulhá. Je to ale i tím, že máme skutečně velké množství práce. Hlavně tedy střední personál. Jsou unavení. Každopádně, naše zdravotnictví netrpí nedostatkem personálu, ale chováním...

A je rozdíl mezi generacemi?
Myslím si, že ne. Jsem tady od roku 1981 a mohu říct, že tady vždy byli hodní a vstřícní lékaři, stejně tak jako ti méně empatičtí.

Mluví se také o tom, že dnes mají lékaři a zdravotní sestry mnoho papírování... Není to škoda?
Je to tak. Když jsem byl mladý lékař, v podstatě celý den jsem byl mezi pacienty. Dnes lékař udělá vizitu a pak sedí u počítače a píše. Právníci začali vydělávat na zdravotnictví. Co není napsané, neplatí. Nemáte žádnou jinou obranu proti jakékoliv stížnosti...

Také se změnil systém vzdělávání sester... Jaký je na tuto problematiku váš názor?
Zdravotní škola dnes, ačkoliv je s maturitou, vyprodukuje takřka nesvéprávné sestry. Není tedy zájem na tyto školy chodit. Aby se mohla dívka stát plnohodnotnou sestrou, musí studovat sedm let. Je přitom úplně logické, že po čtyřleté přípravě by měla být schopná svoji práci dělat dobře. Dalšímu vzdělání rozumím například na specializovaných pracovištích, avšak proč by sestra na interně měla studovat sedm let? Sedm let, aby se naučila píchnout injekci do žíly?

Působíte jako velmi veselý člověk. Jistě vás ale někdy v práci přepadnou chmury...
Když jsme se bavili o nevhodném chování personálu, musím zmínit i výrazně nevhodné chování pacientů, respektive jejich rodin. Někdy dokážou být tak agresivní, opravdu oškliví, že mě to dost vykolejí. Je mi to prostě líto. Nejsou agresivní vůči mně, ale vůči sestřičkám. Sestry občas zažívají skutečný očistec. Samozřejmě mě také trápí každý neúspěch. Pacienty si domů nosím v hlavě. Pořád o nich přemýšlím.  Dokonce mám pocit, že čím jsem starší, tím víc svou práci prožívám. Mladý lékař je sebevědomější. Medicína vás ale naučí pokoře.

Najdou se ale určitě pacienti, kteří dokážou poděkovat... Kteří se třeba i vrátí, aby vám stiskli ruku...
Jsou toho schopní a dělají to. Musím zmínit, co se mi stalo před několika dny. Jel jsem autem, když mi začal zvonit telefon. Ozvala se paní, která se ptala, jestli si ji pamatuji, respektive jejího manžela. Vzpomněl jsem si, tak jsem se optal, jak se mu daří. Informovala mě, že zemřel, ale že na mě do konce života vzpomínal. Pořád říkal, jak jsme se tady k němu chovali pěkně. Do konce života jí kladl na srdce, že až zemře, ať mi zavolá a poděkuje.