Pozorujeme to na sobě sami a teď v době covidu asi i víc než jindy. Je nám hůř, víc nás pobolívá hlava, zlobí záda nebo zuby, jsme unavenější a objevují se i zdravotní problémy, které nás nikdy dřív netrápily. Fyzicky bychom měli být podle všech ukazatelů v pořádku, ale psychicky a sociálně strádáme, a to se odráží i na našem fyzickém stavu.

V dnešním dílu Drbny historičky se Jan Schinko rozepsal o Solnici. Proč je někdy řazena do gotiky a jindy zase do renesance? Dozvíte se také, proč zařadil Tomáš Durdík České Budějovice do Encyklopedie českých hradů. Měly vůbec České Budějovice hrad?

Rychlé rozvolnění, na které všichni restauratéři netrpělivě čekali dlouhé měsíce, přineslo mnohým z nich poměrně tvrdé vystřízlivění. Do řady provozoven si zákazníci totiž hledají cestu jen velmi pomalu. I mnohé z proslulých restaurací v Praze zely první „postcovidový“ týden prázdnotou a personál, pokud tedy ještě nějaký zbyl, posmutněle pozoroval, jak si lidé navzdory zlepšující se pandemické situaci stále chodí pro jídla do krabiček, nebo si je objednávají přes kurýrní služby. V lepším případě…

Dnešní díl Drbny historičky věnoval Jan Schinko znovu Kněžské ulici. Tentokrát se ale rozepsal o domu s nápisem Václav Kahuda. Víte, k čemu dům sloužil? A kdo v něm bydlel? Dnes v něm najdeme restauraci Life is Dream.

Proč to ten kluk dělá? Nejen tato věta se honí v myslích představitelů stávajících českých institucí, které by měly hájit zájmy vydavatelů a novinářů. Proč to tedy dělám? Předně si myslím a říkám to zcela otevřeně, že české instituce, které mají kultivovat a lobbovat za demokratické principy a podporu médií nejen v době covidové, fatálně selhaly. Slovo fatálně si mohou podtrhnout nesouhlasnou vlnovkou, ale na mém názoru nic nezmění.

Covid přinesl českému spotřebiteli třetí největší revoluci od druhé světové války. Ta vůbec největší samozřejmě přišla v roce 1990, kdy padlo centrální plánování výroby všeho. Tedy lépe řečeno téměř všeho. Třeba českobudějovický Budvar je dodnes poslední přežívající národní podnik. Druhou největší revolucí pak byla státní krádež veškerých úspor při státním bankrotu v roce 1953.

Dnešní díl Drbny historičky bude o domech v Kněžské ulici. Konkrétně o domu číslo 33. Co nebo kdo v něm sídlil? Právě o tom se dnes rozepsal Jan Schinko.

Osobu Vladimíra Šmicera netřeba dlouze představovat. První český vítěz Ligy mistrů ve fotbale, Slávista a dlouholetá opora klubů jako Lens nebo Liverpool v dubnu oznámil kandidaturu na předsedu fotbalové asociace. Po necelém měsíci vzal své rozhodnutí zpět a podpořil Petra Fouska, proti němuž se tak 3. června na valné hromadě v Nymburce postaví pouze Karel Poborský. O tom, co český fotbal potřebuje jsme si v dalším díle (Ne)obyčejných povídali právě s Vladimírem Šmicerem.

Tato malá osada s třicítkou stálých obyvatel leží asi třicet kilometrů jižně od Českých Budějovic v malebné jihočeské krajině a nabízí se jako ideální východisko pro pěší i cyklovýlety do Novohradských a Slepičích hor.

Ve čtvrtečním dílu Drbny historičky se Jan Schinko podíval na dům č. 2 v Kanovnické ulici. Dříve se v něm nacházelo oblíbené hračkářství nebo třeba papírnictví. Na obrázku ale kromě popisovaného domu najdeme například nejstarší trafiku ve městě.