Honza chce na kole objet 352 obcí začínajících na D, teď míří do Jihočeského kraje

Honzíkovic cesta neboli D352. Povězte mi, co je to vlastně za výzvu?
Musím se vrátit o rok zpátky, kdy jsem se rozešel se svou teď už bývalou přítelkyní. A abych se z toho nějak uzdravil, tak jsem si v práci vzal tříměsíční neplacené volno, koupil jsem si kolo a naplánoval jsem si, že vycestuju do Ázerbájdžánu. Tam jsem nakonec nedojel, dojel jsem do Istanbulu a pak jsem přeletěl do Norska. A jel jsem zpátky, nějakých 5500 kilometrů. Nikdy jsem nebyl cyklista. V rámci té cesty jsem měl ohromné vnitřní boje, prošel jsem si procesem odcházení, tedy rozchodem, což k tomu patří. A to mě obrovsky posílilo i v tom, že samota je pro člověka hodně prospěšná. A na bázi toho jsem nakonec dal v práci výpověď. 

Můžu se v té souvislosti zeptat, jaká byla vaše profese?
Věnoval jsem se uvádění parních turbín do provozu. Hodně jsem jezdíval po světě, třeba i na tři měsíce. Byla to dost náročná práce – časově, emočně i fyzicky. Ale obohacovala mě o lidi a zážitky v cizině. O to víc mě ale ochuzovala o to trávit čas doma s mými nejbližšími. 

Život žít a prožívat

Zpět k vaší výzvě. Vím, že ji jedete v rámci dobrovolné spolupráce s neziskovou organizací domestici.cz. Proč právě tato organizace?
Já jsem se s nimi v rámci popsané cesty do Ázerbájdžánu spojil, protože ve mně rezonovalo právě to téma konečnosti, o níž právě paliativa je. Říká, že život není nekonečný a že každá etapa se má prožít naplno. To mě oslovilo a založil jsem sbírku, v níž se vybralo pro paliativu 190 tisíc korun. A rozhodl jsem se, že v této věci chci pokračovat. A dovolil jsem si svůj život začít žít a prožívat. A omezený čas, který tu mám, chci maximálně naplňovat. To je ten hlavní smysl, proč tady na té cestě jsem. A to všechno chci lidem dál předávat. 

Jak přesně Honzíkovic cesta probíhá?
Rozhodl jsem se při ní objet Českou republiku, na kterou jsem dříve zapomínal. A zároveň v ní objevím sebe, i když trošku v jiných rovinách, a budu mluvit o paliativní péči a budu nabízet informace hlavně starostům, protože v každé obci, kde zastavím, zaťukám na obecní úřad, a pak s těmi starosty a obyvateli mluvím. Zajímá mě, jestli paliativní péči nějak podporují, jestli ví, kde je nejbližší hospic, jestli někdo z obyvatel zařízení použil. 

Na paliativní péči se dá dívat jako na smrt, na odcházení, o čemž společnost nerada mluví. Nebo se dá na ni dívat jako na oslavu života ve všech jeho etapách. 

Výzva nese i název D352. Na kole objíždíte všechny obce v ČR začínající písmenem D. Proč zrovna na toto písmeno? Má to co do činění s domestiky?
Těch obcí je 352. A k písmenu D. Správně jste vydedukovala to D jako domestici, a dále D jako domov, D jako dobrodružství, D jako dobrý den, D jako důstojnost a D jako dobro, protože paliativní péče je o odcházení v důstojnosti. Což je jeden z hlavních pilířů mojí cesty. 

Můžete začátek cesty a její plánování nějak časově zařadit?
Nápad se zrodil letos asi v dubnu, kdy jsme v kanceláři s Martinem Součkem (český amatérský ultra cyklista a dlouhodobý podporovatel hospicové péče, pozn. autora) stáli nad městským růžovým kolem s tím, že vymyslíme nějakou bláznivinu. Věděl jsem, že chci projet ČR, tak jsem začal přemýšlet, jak obce vybrat, napadlo mě zmíněné D a pak už to celé jelo samospádem. Na cestu jsem se vydal 1. července. 

Všechny moje nápady bývají spontánní, tady tomu nebylo jinak. Většina lidí by si řekla, že projet republiku na růžovém Rekole nejde. A já jsem si řekl, že to zjistím, až když do toho půjdu. 

Taky myslím, že Rekolo na takovou cestu stavěné není, nebo je, ale se značným nekomfortem, který je vlastně pro mě chtěný. Chci být do jisté míry i inspirací lidem v tom, že máme být vděční za to, co máme a že nemáme pořád na něco nadávat a hledat výmluvy, že něco nejde. 

Proč zrovna městské Rekolo? Kolik jich na cestě plánujete vystřídat a jak řešíte jeho servis a případné defekty?
Tato firma má dlouhodobou spolupráci s domestiky, takže to byl jeden důvod – podpořit naši spolupráci. A hlavní důvod, ať chceme, nebo ne, že je to prostě výzva. To kolo je samo o sobě vyzývavé, nejde si ho nevšimnout. 

Člověk k životu moc nepotřebuje

To ano, ale pořád je to městské kolo, a vy se po městech asi moc nepohybujete…
Ano, městu se snažím vyhýbat (smích). Kolo je zkrátka vyzývavé i v tom, že je to pro mě doslova výzva, jak už jsem říkal. Projet republiku na městském kole, co má dvacet kilo, s batohem 22 plus žlutý vozíček. 

Ano, tenhle vozíček je teď celý váš život.
Hezky jste to řekla, přesně tak (smích). Na něm je vidět, jak málo věcí člověk k životu vlastně potřebuje. Teda když je léto a neprší. 

A ještě tedy ten servis kola?
Máme nachystáno jedno kolo v záloze. Jednou už jsem kolo musel měnit, to bylo po nějakých 400 kilometrech. A tohle teď od té doby má za sebou nějakých 2300 kilometrů. Měl jsem jeden jediný defekt, kdy se mi do kola zapíchl hřebík. Občas potřebuju natáhnout řetěz, kolo musím mazat a čistit. Jinak ale vydrželo zatím neuvěřitelný cesty, i já sám se tomu podivuju. Já se s tím nemažu, i na štěrku jezdím rychle. Nebojím se ho otestovat, to se bavím i o zmíněném vozíčku. U něj mám někdy pocit, že už se mi musel odpojit, ale je to držák (smích). 

A abych nezapomněl – jediné, co jsem na kole změnil, bylo sedátko. Dal jsem si tam kožené. To je mi pohodlné a mám ho vyzkoušené. 

Jak na vás lidé v obcích reagují?
Když porovnám chování lidí v cizině s chováním lidí v Čechách, tak náš národ je zdrženlivý, opatrný, možná i nedůvěřivý. Ve smyslu: „Radši se na nic ptát nebudu, budu se na to jen zpovzdálí dívat se spoustou otázek. Ale nepřijdu tam a nebudu se na nic vyptávat.“ Mně osobně to ale nevadí. Často totiž přesně takové reakce pozoruju. Asi to nedělám pro to, aby se kolem mě shluklo x lidí jak vosa na zmrzlinu (smích). 

Jaká je tedy taková průměrná reakce?
Průměrná reakce je žádná reakce (smích). Co se týče starostů obcí, tak já na každý úřad zaťukám, vezmu za kliku a když je otevřeno, tak jdu dovnitř a řeknu: „Tak mě tady máte.“ (smích) Ty interakce jsou moc hezké. Povím jim o sbírce, ale o peníze nežadoním. Vždy zdůrazním, že to je čistě na nich a že jakýkoliv dar je dobrovolný.

Často si s nimi i moc hezky popovídám. Stává se i to, že o mně ani neví, i když ode mě pár dní dopředu dostanou e-mail. 

„Starosta mě namasíroval."

Máte za sebou nějaké takové setkání, které se vám vryje do paměti?
Jo, musím zmínit Dlouhou Brtnici. S panem starostou jsme asi třicet minut diskutovali o životě a o všem možném. Pak jsem si postěžoval, že mě bolí záda, a on mi řekl: „Tak pojďte tady naproti, já tady mám masážní lehátko.“

Zamknul starostovnu, šli jsme do druhé místnosti, kde měl masážní lehátko, a dalších čtyřicet minut mě masíroval a bavili jsme se o životě. To bylo hodně hezký.

Zmínil jste, že se snažíte informovat, vyptávat se a zajímat se, jaké je vůbec povědomí o paliativní péči. Mají podle vás starostové – tedy hlavně ti na Vysočině – o tomto povědomí? A jaké je podle vás povědomí o paliativě u lidí obecně?
Já si myslím, že se paliativní péče často zaměňuje za sociální služby. Když se na to ptám, tak se nakonec dostaneme třeba k tomu, že obec podporuje domov důchodců. Což je pro mě osobně něco jiného než paliativní péče jako taková. Nebo se mluví o sociálních službách, že někdo dováží obědy a podobně. Takže se to téma dost zaměňuje.

Zároveň ale ze všech obcí, kde jsem se potkal se starosty, nebyla snad žádná, která by finančně nepodporovala charitu nebo nějaké pečovatelské domy či pečovatelské služby. Takže si myslím, že velmi dobře funguje obecní solidarita, respektive solidarita obcí vůči lidem.

Stát by měl dělat mnohem víc

Takže jako společnost jsme už nějakou cestu ušli, ale pořád se máme v čem zlepšovat…
Rozhodně. Myslím si, že my jako společnost, jako lidé, jsme velmi solidární. Naopak si myslím, že stát by měl dělat mnohem víc.

Nebýt přičinění občanů a subjektů, jako jsou právě obce nebo firmy, tak myslím, že by se ten sociální systém rozpadl. Takže buďme za to rádi. Podporujme neziskové organizace. Stát by z nich neměl dělat neslušně řečeno blbce. A ještě jim házet klacky pod nohy, protože kolikrát jsou to právě neziskovky, které drží sociální služby nad vodou.

Zmínil jste hezký zážitek s panem starostou z Dlouhé Brtnice. Je ještě něco z poslední doby, co vás překvapilo, ať už mile, nebo nemile, nebo na co budete dlouho vzpomínat?
Nedávno se mi něco stalo. Nebylo to přímo se starostou. Jedu si po silnici a najednou mě předjíždí auto. Z okýnka je půlkou těla vykloněný člověk a natáčí mě mobilem. Říkám si: „Co se to děje?“

A najednou v něm poznávám Janka. To je kluk, se kterým jsem se seznámil během téhle cesty v obci, strávili jsme spolu nějaký čas, potykali jsme si. Nějakým způsobem mě sledoval na Instagramu, přijel za mnou a dovezl mi tlačenku.

Jasně, takže věděl, kde aktuálně jste.
Tehdy jsme se viděli asi před pětadvaceti dny a najednou byl úplně na druhém konci republiky. Byl tam i se svojí ženou. Jeli zrovna okolo, museli mě teda trochu dohánět, a rozhodli se, že mi opět dovezou tlačenku a nějaké jídlo. To bylo hezký.

Vůbec tahle podpora, tohle „domestictví“, které od lidí na cestě dostávám, je něco, co mi pomáhá pokračovat.

A teď taková praktická stránka. Kde třeba spíte? Jak to funguje, když máte splněný plán na daný den? Co děláte večer a kde spíte?
Spím na místech, která mi nabídne náhoda. Dneska (v pátek 14. srpna, pozn. autora) jsem třeba spal v Horní Cerekvi. Lom je krásné místo. 

Každý večer hledám místo, kde se můžu vykoupat. Teď je to s přírodní vodou horší a horší, bývá zelená a já mám z té vody trochu strach. Takže improvizuju. Před třemi dny jsem například použil vodu ze hřbitova. Vzal jsem ji do konve a udělal si z toho sprchu.

A spím tam, kde zrovna můžu. Snažím se nelimitovat hotely. Ty využívám spíš o víkendech, když mívám v neděli volno. Hotel by mě limitoval v plánování, protože bych musel někdy někde být na čas. A taky by to stálo moc peněz, které za to nechci utrácet.

Zároveň by mi to dávalo komfort, který úplně nepotřebuju. Ne že bych si ho nechtěl dopřávat, ale na druhou stranu chci zažívat i určitý nekomfort. I když pro mě už vlastně není nekomfort spát ve spacáku na karimatce. Dává mi to ohromnou míru svobody. Můžu spát tam, kam zrovna dojedu.

Jeli s ním bývalí kriminalisté 

A nepřemýšlíte o nějakém parťákovi? Není vám občas smutno? Přidá se k vám někdy někdo? Třeba starosta nebo nějaký člověk z bodu A do bodu B?
Stalo se mi dvakrát, že se ke mně přidal starosta. A pokaždé to byli bývalí šéfové kriminálky nebo kriminálních oddělení. To mě hodně překvapilo. 

První byl starosta Dolního Němčí, Dušan. Přijel za mnou na kole, spojil se se mnou, potykali jsme si a strávil se mnou celý den. Vyprávěl mi příběhy o tom, co všechno zažil a prožil. Byl hlavním vyšetřovatelem kauzy metanol. Přišel tehdy na nějakou stopu a byl jedním z lidí, kteří tu kauzu odkryli.

Druhý byl Libor Cach z obce Dlouhá Loučka u Moravské Třebové. Opět mě pozval, strávil se mnou celý den, jel se mnou na kole, potykali jsme si. A byl to člověk, který vyšetřoval kauzu Stodolových.

Takže měl zase spoustu příběhů o tom, jak se k tomu dostal a co se tam všechno dělo. Pro mě to bylo hrozně zajímavý.

Oba jsou starostové, jsou už mimo službu, ale zároveň chtějí dál sloužit. Pro mě bylo zajímavé vnímat, že tihle lidé mě osobně naučili, co skutečně znamená – a mysleli to dobře – pojem „pomáhat a chránit“.

A byl třeba den, kdy vás nikdo nepřivítal? Kdy byli lidé nepříjemní, nechtěli se bavit? 
Stalo se to. V jedné obci mě jeden starosta opravdu vytočil naprostou apatií vůči lidským příběhům. Chvíli jsem bojoval s tím, jestli to není můj problém, jestli z toho tématu nedělám až příliš velkou věc. Musel jsem nad tím přemýšlet. Anebo jestli byl opravdu až tak apatický. To druhé se mi pak potvrdilo v další obci, kde jsem se o té zkušenosti bavil a řekli mi, že ten pan starosta je prostě apatický, neempatický člověk. To mě hodně překvapilo a bylo to pro mě zarážející. 

Jinak negativních zkušeností – kdybych chtěl – vysypu z rukávu spoustu. Ale já je vlastně nevidím.

Ještě se vraťme zpět do dubna. Jak jste se na výzvu připravoval? Měl jste ve hře i nějaký jiný scénář?
Ne. V momentě, kdy jsem přišel na to, že chci objevovat Českou republiku, jsem chvíli přemýšlel, jakým způsobem. Pak přišlo to „D“. Následovala velká analýza celé cesty, i pomocí AI. Musel jsem si s tím trochu pomáhat, protože jsem na to byl úplně sám a organizace nebyla jednoduchá.

Začal jsem oslovovat různé partnery na cestu. Bez AI by pro mě bylo mnohem náročnější celou cestu organizovat. Trasu jako takovou jsem ale musel dělat sám. Ty nástroje zase tak chytré nejsou.

A fyzicky? Jak jste se na to připravoval, jestli vůbec?
Fyzicky nebyl čas se připravovat. Teď už asi jo, teď už si dovolím říct, že připravený jsem (smích).

Chtěl jsem se připravovat, ale už jsem měl zkušenost z cesty do Ázerbájdžánu, že fyzická příprava může být do jisté míry přeceňovaná.

Je dobře se připravit fyzicky. Na druhou stranu jsem důvěřoval svým schopnostem. Ne slepě, ale věřil jsem, že mi cesta nabídne možnost se postupně adaptovat a že případně budu muset přizpůsobit tempo, abych ji mohl dojet ve zdraví. Což se děje právě teď. Teď trochu zpomaluju.

Co technika, kde nabíjíte mobil a podobné praktické věci? Kolik máte s sebou oblečení? Jak si ho perete?
Používám merino. To se mi osvědčilo. Mám dvě trička a jeden sportovní dres. Každý večer to properu ve vodě, když můžu. Většinou bez mýdla. O víkendech je prací den.

A mobil nejčastěji nabíjím v kancelářích starostů (smích). 

Zbytečný stan a méně jídla

A ono to jde ruku v ruce i s tím městským kolem. Celá cesta je taková trochu „na pankáče“. Ukázat lidem, že to jde i bez dokonalé přípravy. Že si podobné dobrodružství může dopřát skoro každý...
Jeden ze symbolů té cesty je právě v tom nečekat na dokonalé podmínky a začít s čímkoliv, co máte po ruce. Kolikrát stačí k tomu začít jen odvaha. Realizovat svůj sen, svoje podnikání, bláznivou cestu na kole… Ale často si sami stavíme hradby strachu, které nám tvrdí: „Já můžu začít, až… Já můžu začít, až…“ Já tomu říkám štěstí navždy odložené na zítra.

Teď už máte téměř polovinu cesty za sebou. Co máte zbytečně navíc a co vám naopak chybí? Jak byste se příště zabalil nebo připravil jinak?
Mám například podložku pod zadek, kterou jsem ani jednou nepoužil. Mám stan, který jsem použil jen jednou. Naštěstí je lehký, má nějakých šest set až sedm set gramů. Takže bych možná v létě zvažoval, jestli ho vůbec brát. Taky bych bral trochu méně jídla. V českých podmínkách není problém ho sehnat, je prakticky všude. Náhradních dílů mám asi také víc, než by bylo potřeba.

Plány do budoucna

A co počasí? Je horší horko, nebo déšť? Všechno už jste asi zažil.
Déšť jsem na téhle cestě skoro nezažil, jen krátce. Pro mě je ale mnohem horší déšť než vedro. Během těch veder jsem jel i 120 kilometrů denně. Neříkám, že to bylo příjemný, ale za mě osobně je to pořád příjemnější než být mokrý.

Co podniknete dál? Třeba příští rok, už víte?
Něco se chystá. Nechci být úplně konkrétní, protože sám nevím, jak to bude vypadat. Ale nějaký další projekt se lehce rýsuje. Myslím si ale, že je ještě moc brzy to plánovat. Teď se soustředím na tuhle cestu. Myslím si, že by byla škoda dostávat se hlavou příliš dopředu. Nakonec mi i ta paliativa ukazuje, že je potřeba žít teď, v přítomnosti.