Zemanova demonstrativní grilovačka spodního prádla byla chabým pokusem v dýmu z trenek zamaskovat schůzku s Andrejem Babišem a Danielem Benešem. Zemanovi se podařilo přinutit Babiše, aby nejmenoval ministrem zahraničí Miroslava Pocheho, má totiž v plánu na post šéfa české diplomacie protlačit lobbistu za čínské zájmy Jana Kohouta.

Dneska po vás potřebuju vědět, jestli se s vaším psem chodíte koupat. My jsme včera byli s Kubou, Terkou, Kaminou a Saminou a mám pro vás příběh o tom, kterak jsme se vydali na koupačku. Pro Kaminu to mělo být první velký plavání, protože dřív zvládla jen metr tam a metr zpátky pro klacík, tak jsem ji chtěl otestovat, jestli poplave za mnou, když hupsnu do vody.

Neuvěřitelných sedmadvacet let chodí na budějckou Černou věž Jan Vančura. 225 schodů do práce, 225 schodů zase z práce. Kdyby to provozovatel dominanty a symbolu jihočeské metropole absolvoval každý den, měl by na kontě téměř čtyři a půl milionu zdolaných schodů. Ale i když mu památka prý vzala kus života, neměnil by. Díky ní má třeba skvělou fyzičku, naučil se cizí jazyky a pronikl do tajů mnoha dalších profesí, poznal spoustu lidí. „Dostala mě. Přítáhla si mě k sobě a drží,“ tvrdí padesátiletý Budějčák.

Na rohu Hroznové a České v domě, který se dnes přestavuje, býval do roku 1904 hostinec U Fulínů. Původně to byla chvalná i nechvalná restaurace U Tyrola. Náplní a skladbou hostů se řadila mezi podniky ve městě s názvy Tripolis, Port Artur, Afrika, Zum blaue Donau a podobně.

Možná vás to, milí daňoví poplatníci a řidiči v jednom těle, také někdy napadlo: Proč u nás trvá naplánování a postavení dálničních tahů tak dlouho? Již desítky let se mluví o dobudování dálniční infrastruktury. A výsledkem těchto debat jsou v každém okamžiku výhledy budoucích termínů, z nichž běžného smrtelníka mrazí. Proč? Bojí se totiž, zda se jich ještě dožije…

Na tyhle dny jsem se těšil od doby, co jsem Kambodžu poprvé přinesl domů. Je to tu, tráva a obilí už jsou vysoký tak, že v nich pes může řádit, až chvílemi vypadá jak delfín na tripu. Sice je od toho Kamina ošlehaná jak prase a má z toho trochu vyrážku, ale když skáče, je nejšťastnější psík na světě.

„V noci z 5. na 6. května roku 1845 vloupali se neznámí zlosynové pobočním oknem na jižní straně do farního kostela v Černici u Zlaté Koruny. Zde vypáčili dvířka svatostánku, vysypali z ciboria Sv. Hostie na oltář a ulomivše nohu ciboria, nechali ji ležeti na oltáři. Potom vzali ciborium s víkem, monstranci se Sv. Hostií a bílé plátno a toutéž cestou beze stopy zmizeli.“ Tolik se můžeme dočíst z farní kroniky v Boršově.

Ke „kulatým osmičkovým výročím“ patří i výročí 1. vídeňské arbitráže z listopadu 1938. Krátce po uzavření Mnichovské dohody byla okleštěná republika donucena předat i značnou část jižního a východního Slovenska a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi Maďarsku. Výrazně se to dotklo Židů žijících v těchto oblastech. Právě jim tentokrát věnujeme Příběhy 20. století.

Na dobové kresbě z let před rokem 1872 z archivu Arnošta Matschina je gotické náměstíčko na konci Hroznové ulice před Rybářskou bránou. Vpravo na rohu Panské stojí Stará rychta. Vlevo by následoval průchod na Piaristické náměstí. Kdyby si krupaři a mlynáři nevydupali na radnici v roce 1872 zboření gotické hradby s vjezdem a gotické Rybářské věže, mohl by být tento kout města vhodný na zápis do UNESCO. Kromě Staré rychty všechno na kresbě bylo na přání majitelů Předního mlýna zlikvidováno. Dnes je tam také výtvarně hodnotný komunikační uzel, ale na zápis do UNESCO už to není a těžko bude.

Pokud i vzdělaný, zkušený a moudrý člověk, jakým rektor ČVUT bezpochyby je, žije v přesvědčení, že je normální tlačit na to, aby se nezávislá novinářská práce stáhla z vysílání jen proto, že se mu nelíbí její vyznění, je s touto společností opravdu něco dosti v nepořádku.