NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se rozhodli otěhotnět vol. 2

1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit
3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí
5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?
6. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“
7. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza
8. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...
9. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...
10. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pošli posly, posly pošli
11. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Je to fakt porod!
12. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Byl to fakt porod!
13. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: V Jiříkově vidění aneb děkuji za nadstandard
14. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prsa, mobil, čokoláda – vše co potřebuji k přežití
15. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na hormonální vlně
16. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Citlivé téma
17. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: O čem se moc nemluví
18. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem Vojta
19. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti
20. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Žlučové mýdlo v hlavní roli
21. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když už, tak už
22. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: S jídlem rovnou do ručičky
23. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme (ne)jeli na dovolenou
24. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vincentovo poprvé...

„Jsem na to vůbec připravená? Sotva jsem se z toho vzpamatovala. Sotva jsem se dostala na svoji váhu. Vždyť ještě kojím. Vždyť jsem se za posledních x měsíců pořádně nevyspala.“ To a dalších tisíc otázek se mi honí hlavou. Na druhou stranu se těším do práce (ano, čtete dobře), takže čím dřív ty děti budu mít za sebou, tím dřív se tam vrátím. „No, pokud na to nejsem připravená, určitě se to nepovede,“ stavím se k tomu, jako ke všemu ve svém životě. Co bude, to bude a než čekat, že se to dlouhou dobu nepovede, tak to to raději risknu.

„No tak to ty výpočty musíme ověřit,“ směje se Míra, když mu vyprávím o převratné metodě, kterou Míša objevila. „My když jsme chtěli, tak to bylo,“ prolítnou mi hlavou slova mamky, ale už na to prdím.

Den D nastává a sex „z hecu“ je v dohlednu. Jenže není nálada, vybíráme dovolenou a pořádně ještě nevíme kam. Nabídky jsou překvapivě nic moc. Všechno je koncem září rozebrané (jde vidět, že už jsme dlouho nikam přes cestovku nejeli). Navíc je Míra nějakej rozladěnej z práce a já jsem rozladěná z něj, takže žádný kouzlení s mistrem Jonášem nebude a holt to pohlaví zase vyjde tak, jak to rozhodne ta nejrychlejší hlava s bičíkem. Chudák Míša, tu zklamu, těšila se na výsledek experimentu. I když, ta už si tu metodu může pomaličku ověřovat na sobě. Když tu byla naposled na návštěvě, tak cítila nějaké změny, tak jsem ji vrazila test, ať ho jde počůrat. Sice jsem si vyplýtvala svůj jediný záložní test, ale nepřišel na zmar. Naše koupelna podruhé zažila dvě čárky na kousku papírku.

Jak nebyla nálada v den D, tak není nálada ani po zbytek dní před dovolenou. Míra musí stihnout dořešit všechny resty a já už přemýšlím, co dokoupit, abych měla všechny „co kdyby“ pojištěné. A to jsme ještě nic definitivního nevybrali. Jediné, co nás zaujalo, byla Mallorca. Krásné blankytně modré moře a bílé pláže. Ale ta cena! A já myslela, že koncem září už nikdo nikam nejezdí.

Další den beru na Mírův popud Vincu do šátku a jdu obejít nějaké místní cestovky. „Určitě tam bude něco, co na internetu nevidíme, určitě ti v některých cestovkách i poradí, co a jak s odletem z Německa a třeba nabídnou i nějakou akci!“ přesvědčuje mě Míra a já, i když tuším, jak to dopadne a popravdě se mi nikam nechce, to pro jeho dobrý pocit dělám. První cestovka nic moc, ceny hrozný. Ostatní cestovky přesně, jak jsem čekala. Našla přesně to, co jsme našli my na internetu, žádná extra sleva, žádné extra výhody z toho, že bychom to měli řešit přes ně. Jdu domů s prázdnou. Chybí čtyři dny do plánovaného odletu.

„Míro, pojď koupíme tu Mallorcu, co jsme našli.“ Otvíráme notebook, platíme šest dní all inclusive v resortu přizpůsobenému pro děti a dostupnými mini plážičkami jak z pohádky. Pět minut a je to vyřešeno. Sice je to trošku přes limit, ale co. Prachy budou, my nebudeme. A můžeme se začít těšit.

„Lásko, já sa tak velmi těším,“ píše mi Míra z práce den poté. Já jsem zatím pořád ještě trošku nervózní z toho, jestli to bude všechno v pohodě, ale snažím se všechny „Co když bude Vinca protivnej? Co když si to vůbec neužijeme? Co když budu ještě víc vyřízená? Co když tam onemocní?“ zahnat. A tak se pomaličku ladím na pozitivní vlnu.

„Míroooo,“ křičím na něj, jak kdyby se stala světová katastrofa, „tam má být jen dvacet šest stupňů! To abych nabalila ještě nějaký mikiny!“ Předpověď počasí hlásí i občasné přeháňky a já začínám mít obavy, abych tam nakonec nepotřebovala místo plavek péřovku. Ono mě totiž dost ovlivňuje počasí u nás. Momentálně je 16 stupňů, já klepu kosu a už bych nejradši i zatopila. „Dvacet šest je dobrý,“ zkouším se přeladit na pozitivní vlnu, zatím co pár bodyček s krátkým rukávem vyměňuji za ty s dlouhým. Samozřejmě všechno balíme na poslední chvíli večer předem, a to ještě v pozdních hodinách, protože ještě den před odletem podstupujeme rodinnou svatební veselku 200 kilometrů daleko. A tak si Vincík alespoň pěkně natrénoval cestu v autě a šlo mu to překvapivě výborně. Tím ze mě trošku spadl stres z cesty, a tak v poklidu usínáme natěšení na první společnou dovolenou.