Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Bolení břicha trvá necelý týden, občas prohodím, že je mi nějak divně a Míra s jistotou tvrdí, že to je jasný, když mě oplodnil. (haha) Když ani následující týden nepřijíždí teta z Červené Lhoty, začínám mít divné tušení. Pořád se ale spoléhám na to, že to může trvat delší dobu, když se mi ještě nestihl ustálit cyklus, respektive vůbec ukázat.
1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit
3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí
5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?
6. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“
7. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza
8. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...
9. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...
10. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pošli posly, posly pošli
11. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Je to fakt porod!
12. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Byl to fakt porod!
13. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: V Jiříkově vidění aneb děkuji za nadstandard
14. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prsa, mobil, čokoláda – vše co potřebuji k přežití
15. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na hormonální vlně
16. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Citlivé téma
17. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: O čem se moc nemluví
18. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem Vojta
19. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti
20. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Žlučové mýdlo v hlavní roli
21. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když už, tak už
22. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: S jídlem rovnou do ručičky
23. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme (ne)jeli na dovolenou
24. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vincentovo poprvé...
25. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se rozhodli otěhotnět vol. 2
26. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Letíme s miminem
Koupím si pro jistotu test v lékárně. Máme návštěvu, a tak si ho dělám bez Mírova vědomí v koupelně. Jedna čárka. Uf. „Lásko, žádný miminko tam není,“ říkám Mírovi v posteli, když usínáme. „Dělala jsem si test,“ odpovím na jeho otázku, ještě, než ji stihne vyslovit.
Další dny jsem nějaká přecitlivělá. Měla jsem jet s partou lidí do sklípku, ale nakonec se to odvolalo. Místo nějaké akce, kdy jsem si mohla konečně taky něco užít a nebyla jen jedním velkým prsem pro Vincu, jde s kamarádem ven Míra. Jeho příchod v sedm ráno mi moc nepřidá. Všechno se na mě sesype. Zasteskne se mi po práci, myslím na to, jak se s Ivou už moc nevídám a mám najednou pocit, že jsem úplně odepsaná. Sociální život na nule.
„Jak by se tobě líbilo, kdybych přišla v sedm ráno?“ Vyjedu na Míru, který se v poledne vytrmácí z postele. „No nepáčilo.“ „Co je asi v sedm ráno otevřenýho?“ jedu si svoji. „Kolik ti je, že to musíš táhnout vždycky do rána a nejdeš domů za svoji rodinou, kterou, cituji, tak moc miluješ? A to chceš, abychom měli dalších tři sta dětí, co? Tůdle, já ti tu nebudu dělat nosnou.“ „Myslím si, že si moc prísna,“ zakončuje Míra debatu a já už na to nemám co říct. Myslím si svoje. V sedm ráno jsem domů chodila, když jsem byla na vejšce, svobodomyslná, bezdětná a čekající na tu pravou lásku. Od té doby, co mi život nadělil skvělého muže a dítě, opravdu nemám chuť pařit do rána a kroutit se někde před opilými oplzlými lidmi. Takže tohle už prostě nepochopím. Nehledě na to, že už nemám zapotřebí trpět těžké kocoviny.
... [Hormony pracují] ...
Menstruace pořád nejde. „To je v této fázi asi normální, když ani nevím, kdy to můžu znovu čekat,“ šrotuje mi v hlavě. Ale nedá mi to, jsem pořád nějaká „divná“. Navíc je mi furt zima, a tak beru druhý test, počůrám ho a jdu uspat Vincu, který je protivný z růstu zubů a začíná kašlat.
„Neuvěříš tomu, co se stalo,“ píšu Mírovi, když se vrátím do koupelny. „Vyhrala si?“ okamžitě odepisuje, i když zrovna řídí. To, že myslí na to, že zas někde s něčím soutěžím (jo, to jsem já, veselá a hravá), mi nahrává. „Na plný čáře,“ píšu trošku ironicky a připojuji fotku, kde svítí zatím ještě lehce druhá čárka. Přesně jak přes kopírák s prvním těhotenstvím. Takže Mallorca plod si pěkně roste v bříšku. A pak, že tam není. Divím se sama sobě, že jsem si to nechtěla připustit, a taky, že nejsem zas tak moc zaskočená. „To je fakt v p*deli,“ zasměju se pro sebe a vím, že Míra už ani neprojde dveřmi, jak mu narostou ramena. „Jooooooo,“ píše za doprovodu tisíce smějících se a líbacích smajlíků. „Musel som zastavit, lebo nic od stiastia nevidim. Som citlivka, hrozné. MILUJEM ŤA, velmi.“ Rozněžní mě svojí reakcí a zase je mu všechno odpuštěno (zmetek).
Odpoledne mě překvapí dřívějším příjezdem ze služebky. V ruce kytku a Merci. Je na něm vidět, jak je dojatý. Já se ještě pořád vzpamatovávám z toho, že se mu to zas povedlo na poprvé, že se minimálně ještě rok nepůjdu opít s holkami z práce, že mě zas čeká celý ten koloběh. Zatím to beru jen prakticky, že si to rychle „odbydu“, že si Vincík bude mít s kým hrát a že druhé miminko se od něj bude všechno rychle učit, ale zároveň se mi vkradají do hlavy i nové obavy. „Co když ho nebudu tak milovat, jako Vincu?“ Zatím si neumím představit, jak svoji pozornost rozděluji na dvě děti. Myslela jsem si, že podruhé to bude v pohodě, protože už to „všechno“ přece znám, ale hormony pracují.
Samozřejmě jsem si musela udělat i digitální test, abych druhé miminko oproti prvnímu nijak „nezanedbávala“. Jak řekl Míra: „U prvého sa robí všetko, všetko sa fotí, točí a tak ďalej., Druhý sa občas vyfotí a tretí má ťažko tri fotky do albumu.“ Sám ví o čem mluví, má přesně tři fotky. Každopádně jsem zvědavá, jestli nám to vydrží a nebude to u nás ve finále stejné.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
