Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Vstáváme v půl šesté ráno, kdy nás vesele budí dítko lezoucí po našich hlavách. Dobalujeme poslední věci a vyrážíme směr Linec. Vinca po pár minutách usíná, takže celá cesta už od výjezdu vypadá idylicky.
1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit
3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí
5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?
6. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“
7. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza
8. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...
9. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...
10. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pošli posly, posly pošli
11. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Je to fakt porod!
12. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Byl to fakt porod!
13. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: V Jiříkově vidění aneb děkuji za nadstandard
14. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prsa, mobil, čokoláda – vše co potřebuji k přežití
15. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na hormonální vlně
16. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Citlivé téma
17. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: O čem se moc nemluví
18. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem Vojta
19. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti
20. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Žlučové mýdlo v hlavní roli
21. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když už, tak už
22. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: S jídlem rovnou do ručičky
23. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme (ne)jeli na dovolenou
24. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vincentovo poprvé...
25. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se rozhodli otěhotnět vol. 2
Jako vzpomínku na staré cestovatelské časy usedneme po vyzvednutí letenek do letištního baru. Tentokrát si neobjednáváme víno, ale snídani a kakao. Vinca si v klidu leze po sedačce a německy mluvící pár na něj dělá ňuňu ťuťu od vedlejšího stolu. Když pak čekáme u vstupní brány, překvapí nás dětský koutek, kde s Vincou krásně zabijeme tři čtvrtě hodiny čekání. Má víc než dobrou náladu. Všechny přechody nám usnadňuje nosítko. Kočárek jsme s sebou sice vzali, ale nejsou to golfky, takže jsme ho rovnou odbavili.
Při vzletu kojím, aby mrňous dobře vyrovnával tlak v uších, po chvilce usíná a víc než polovinu letu prospí. Utíká to tak rychle, že se ani nenaděju a převlékám se na letišti v Palma de Mallorca do kraťásků a trička. „Pff, prej jen dvacet šest stupňů, ještě budu ráda, že není vedro,“ libuji si.
Před cestou jsem pořád přemýšlela, jak se to dělá s malými dětmi při přejezdu z letiště do hotelu. Jestli zajišťují nějaké autosedačky, nebo co. Když dorazí autobus, je mi to jasné. Nijak. Sedneme s Vincou na klíně a jedeme. Cesta trvá asi 70 minut. Radši ani nad ničím nepřemýšlím.
Nevím, jestli někdo z personálu tušil, že potřebujeme romantiku, ale záhadným způsobem nám vyměnili rodinný pokoj s výhledem do zahrady za Junior Superior Suit s výhledem na moře. A to jen tak. Asi karma. Jsme nadšení od prvního dne a nadšení trvá po celou dovolenou. Ani na vteřinu nelitujeme našeho výběru.
„Myslím, že se budeme muset odstěhovat k moři,“ říkám Mírovi v polovině dovolené, kdy Vinca spí tak krásně, že se budí asi jen dvakrát za noc. Moře miluje, písek přímo žere, a to doslova (došlo mi, že mu v puse nevadí, protože mu ještě nemůže vrzat mezi zubama) a jídlo třikrát denně v bufetu si přímo užívá. Dětí je tu tolik, že personál s nimi už vycvičeně laškuje a když uklízečka zametá pod Vincentem nánosy popadané zeleniny, ještě se na něj směje. „To byl tak božský nápad jet s ním na dovolenou!“ Dokonce i večery si užíváme. Navíc trénujeme usínání Vincenta bez prsíčka tak, že si ho Míra bere do nosítka. I ve velkém ruchu usíná a my si dáváme ještě nějaký ten drink. Nikdy se při překládání do postýlky neprobudí. Všechno to krásně nahrává i tomu, najít si čas na sebe.
„Míro, musím si jít asi odstříkat,“ říkám mu někdy v jedenáct večer, kdy je pro mě neobvyklé ještě nekojit a prsa mám jak balóny. „Podívej se, jak je mám natlakovaný.“ Uštědřím mu výstřik přímo do obličeje. Asi se nemusím zdlouhavě rozepisovat o tom, co to rozpoutá. A tak přišla chvíle, kdy jsem Mírovi poprvé od porodu dovolila „sázet to do plnejch“.
„Je už konec měsíce, to už bude dávno po ovulaci,“ říkám si s klidem, že z toho nic být nemůže. Pořád ještě nejsem úplně nastavená na to, že bych to vyloženě chtěla tak rychle (vždyť jsem ještě ani nešla nikam pořádně pařit!). „To nemá šanci,“ směju se tak trošku Mírovi, na kterém jde vidět, že je prostě připraven „vyrábět děti“. A dokonce je přesvědčený o tom, že si domů nějaké povezeme.
Asi dva dny před odletem mě začne pobolívat břicho. „Tak to to asi dostanu,“ bleskne mi hlavou a připravuji se pomaličku na to, že naše dovolená končí. Začínám zas trošku přemýšlet nad tím, že by bylo možná fajn, kdybychom se ještě na chvíli někam přestěhovali. Dva tři roky někam blíž k moři. „Míro, možná by ses mohl zas kouknout po nějaké pracovní příležitosti v zahraničí. Když jsem na mateřské, tak bych ji klidně mohla strávit i jinde, a Vincovi to prospívá.“ Dokonce ho ten mořský vzduch zbavil i nudle u nosu.
Návrat domů probíhá stejně hladce jako přílet a doma se všechno vrací do starých kolejí. Hlavně po návštěvě herničky máme opět nudli u nosu a opět v noci nespíme. Je to ještě „lepší“ než před dovolenou. Vincovi totiž začínají růst horní zuby a mně se vrací kruhy pod očima. Usínání bez prsíčka skončilo spolu s dovolenou.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
